Kapitola 26
Druhý den jsme namířili Konzulovu loď ke slunci.
Probudil jsem se a čekal určité osvícení, satori vyvolané vínem, v nejhorším případě hlubší porozumění vesmíru, v nejlepším nadpřirozené schopnosti. Místo toho mě probudil plný měchýř, trochu mě bolela hlava, zůstaly příjemné vzpomínky na noc.
Aenea se probudila dřív, a když jsem opustil záchod, už měla připravenou horkou kávu, ovoce a čerstvé teplé rohlíky.
„Nečekej takové služby každé ráno,“ upozornila mě s úsměvem.
„Dobrá, malá. Zítra udělám snídani já.“
„Omeletu?“ zeptala se a podala mi baňku s kávou.
Zlomil jsem pečeť, nasál aroma, vymáčkl kapku a dával pozor, abych si nespálil rty, ale kapka horké kávy neodplula pryč. „Jasně,“ souhlasil jsem, „jestli chceš ty.“
„Mnoho štěstí při hledání vajec,“ poznamenala a dojedla svůj rohlík. „Hvězdný strom je hezký, ale je tady málo slepic.“
„Škoda,“ odvětil jsem a podíval se přes průhlednou zeď. „A tolik míst na sezení.“ Změnil jsem téma a pokračoval vážně. „Malá, to víno… chci říct, je to osm standardních hodin a…“
„Necítíš žádný rozdíl,“ doplnila Aenea. „Hmmm, jsi tou výjimkou, na kterou kouzlo nepůsobí.“
„Vážně?“
Musela zaslechnout překvapení, úlevu, možná obojí, neboť zavrtěla hlavou a řekla: „Ach-ach, jen žertuji. Za čtyřiadvacet standardních hodin. Něco ucítíš. To ti zaručuji.“
„A co když budeme… ach… budeme mít práci, až ta chvíle přijde?“ naléhal jsem a zakroutil obočím, abych otázku zdůraznil. Zvedl jsem se od samolepicího stolu.
Aenea vzdychla. „Nech toho, chlapče, než ti ta obočí přišiju.“
„Hmmm,“ zabručel jsem a usmál se přes baňku s kávou. „Mám rád, když jsi zlá.“
„Dělej,“ vyzvala mě Aenea, odložila svou baňku do zvukové myčky a recyklovala ji na tácek.
Mně stačilo žvýkat rohlík a užívat si ten neobyčejný výhled. „Dělej? Proč? Někam jdeme?“
„Setkání na lodi,“ oznámila mi Aenea. „Na naší lodi. Pak se musíme vrátit a dohlédnout na nakládání zásob na Yggdrasill, který odlétá zítra večer.“
„Proč na naši loď?“ vyzvídal jsem. „Není trochu těsná v porovnání s ostatními místy?“
„Uvidíš,“ umlčela mě Aenea. Natáhla si měkké kalhoty do nulové gravitace, utáhla je kolem kotníků, pak si vzala bílou košili s kapsami na suché zipy. Na nohy šedé boty. Už jsem si zvykl chodit bos uvnitř i ve stoncích a ostatních kapslích.
„Dělej,“ popohnala mě znovu. „Loď odlétá za deset minut a do doku je to pěkně daleko.“
Bylo tam plno. A přestože vnitřní silové pole udržovalo jen šestinovou gravitaci, po noci strávené v beztíži jsem měl pocit, že na mě působí joviánský tlak. Dostat se mezi dav do jediné dimenze mi připadalo zvláštní, nad hlavou zůstalo tolik nevyužitého prostoru. Lidé čekali na palubě s knihovnou, seděli u piana, na lavičkách, na polstrovaných židlích a na okrajích holokomory. Objevili se tady Vyvrženci Navson Hamnim, Sistenj Coredwell, Sian Quintana Ka’an ve svém krásném peří, dva na vakuum zvyklí Vyvrženci ve stříbrných oblecích – Palou Koror a Drivenj Nicaagat. Stejně tak přišel Paul Uray a Am Chipeta. Dostavil se Het Masteen, stejně jako jeho nadřízený Ket Rosteen.
Přišel plukovník Kassad, stejně vysoký jako Vyvrženci, objevila se Dorje Phamo, stará žena vypadala vznešeně v šedé róbě, která se vzdouvala v nízké gravitaci. Seděli tady Lhomo, Ráchel, Theo, A. Bettik i dalajláma. Žádní zástupci jiné rasy.
Někteří z nás se postavili na balkón a sledovali, jak loď stoupá na sloupu modrého fúzního ocasu ke hvězdě systému a Hvězdný strom se vzdaluje.
„Vítejte zpátky, plukovníku Kassade,“ pozdravila nás loď, když jsme se shromáždili na palubě s knihovnou.
Zvedl jsem obočí, neboť mě překvapilo, že si loď vzpomíná na pasažéra ze starých dnů.
„Děkuji ti, lodi,“ odvětil plukovník. Vysoký snědý muž se topil v myšlenkách, něco zvažoval.
Jak jsme stoupali od vnitřní slupky Biosféry Hvězdného stromu, zmocnila se mě závrať, která se lišila od pohledu na mizející planetu. Byli jsme uvnitř orbitální stavby, a zatímco pohled přes větve, listí a kmeny Hvězdného stromu poskytoval proti slunci jen zábles…
