4
A nyní si, ctěné publikum, uděláme krátkou přestávku.
Vychutnávejte si vzpomínku na Líného kata… a chvějte se očekáváním toho, co již brzy přijde.
Jen klid.
Naše příští číslo začne již za okamžik…
Muž kráčel po Broadwayi na Upper West Side. Když dorazil na roh jedné ulice, zastavil se, jako by na něco zapomněl, a vstoupil do stínu jakési budovy. Vytáhl zpoza opasku mobilní telefon a přiložil si ho k uchu. Během hovoru se čas od času usmál, jak to lidé při telefonování občas dělávají, a nenuceně se rozhlížel kolem sebe, což je rovněž obvyklá praxe mobilních telefonistů.
Ve skutečnosti však žádný hovor neměl. Ve skutečnosti hledal jakékoliv známky, že ho z hudební školy někdo sleduje.
Malerickovo současné vzezření se značně lišilo od vzhledu, který na sebe vzal před půl hodinou, když opouštěl hudební školu. Momentálně byl světlovlasý a hladce oholený a na sobě měl sportovní soupravu s atletickým rolákem. Kdyby si jej kolemjdoucí pořádně prohlédli, možná by na jeho fyziognomii odhalili několik zvláštností: nad límcem roláku mu vykukovala kožnatá jizva táhnoucí se mu po celém krku a dva prsty jeho levé ruky - prsteníček a malíček - byly přirostlé k sobě.
Jenže si ho nikdo neprohlížel. Neboť všechna jeho gesta i výrazy působily přirozeně a - jak všichni iluzionisté dobře vědí - přirozené chování vás činí neviditelným.
Když se ujistil, že není sledován, vrátil se k obvyklé chůzi, odbočil za roh do příčné ulice a pokračoval po chodníku lemovaném stromy ke svému bytu. Přitom ho minulo jen pár běžců a dva nebo tři místní obyvatelé, kteří se vraceli s výtiskem Timesů nebo taškami z lahůdkářství Zabar’s a těšili se na zahálčivou hodinku s kávou a novinami, případně na neuspěchaný raně víkendový sex.
Malerick stoupal po schodech k bytu, který si před několika měsíci pronajal v této potemnělé a tiché budově, jež se velice lišila od jeho domu a dílny v poušti za Las Vegas. Zamířil do zadního křídla budovy, kde se jeho byt nacházel.
Jak jsem říkal, naše příští číslo začne již zanedlouho.
Prozatím, ctěné publikum, můžete klevetit o iluzi, kterou jste právě zhlédli, užívat si rozhovorů s lidmi kolem sebe a pokoušet se odhadnout, co bude na programu následně.
Naše druhé číslo prověří zcela odlišné schopnosti účinkujícího, ale Ujištuji vás, že bude přinejmenším stejně působivé jako Líný kat.
Tato slova a desítky dalších probíhaly Malerickovou myslí v nekonečné smyčce. Ctěné publikum… K tomuto imaginárnímu shromáždění hovořil neustále. (Někdy slyšel i jeho aplaus, výbuchy smíchu a příležitostně také hrůzyplné povzdechy.) Bílá záplava slov se širokou teatrální intonací, jakou užívali napomádovaní ředitelé cirkusů nebo iluzionisté z viktoriánské éry. Říkalo se tomu vyvolávání a byl to v podstatě monolog adresovaný publiku s cílem navázat s ním kontakt a poskytnout mu informace, které potřebuje znát pro správné docenění triku. A také je odzbrojit či rozptýlit.
Po požáru přerušil Malerick většinu kontaktů s ostatními lidmi a pomalu je nahradil svým vybájeným „ctěným publikem“, které se stalo jeho stálým společníkem. Jeho bdělé myšlenky i sny postupně začalo plnit vyvolávání a někdy i sám Malerick cítil, že ho tento stav dohání k naprosté nepříčetnosti. Současně mu však poskytoval nesmírnou útěchu, neboť věděl, že po tragédii před třemi lety nezůstal v životě úplně sám. Ctěné publikum bylo stále s ním.
Byt páchl lacinou fermeží a zvláštním masitým aromatem, které stoupalo z podlah a tapet. Obývací pokoj byl jen lehce zařízený: levná pohovka a křesla, rozkládací jídelní stůl, momentálně prostřený pro jednoho člověka. Naopak v ostatních pokojích se těsnaly hromady iluzionistických pomůcek: rekvizity, žertovné předměty, provazy, kostýmy, formy na latex, paruky, role látek, šicí stroj, barvy, třas-kavky, líčidla, obvodové desky, kabely, baterie, lesklý papír a vata, cívky se zápalnou šňůrou, nástroje pro zpracování dřeva… a stovky dalších položek.
Malerick si uvařil bylinkový čaj a posadil se za jídelní stůl. Pomalu usrkával sla…
