IV.
Když purkrabí Manhart otevřel dveře ze zpuchřelého dřeva, zavanula z hradní kaple syrová zima. Vlhké kamenné stěny pokrývala na několika místech nazelenalá plíseň a vzduch byl cítit zatuchlinou. Oltář, zčásti zakrytý děravou fialovou rouškou, byl stejně jako lavice prolezlý červotočem.
„Víte, urozený pane,“ vysvětloval purkrabí, „na Grabštejně nemáme vysvěcenou osobu, která by tu sloužila mše. Proto se kaple už několik let neužívá. Můj nebohý pán byl patronem kostela Nanebevzetí Panny Marie v Hrádku a za duchovní útěchou jezdíval tam.“
Královský prokurátor se chtěl ironicky optat, jak často tu duchovní útěchu potřeboval. Znal Jindřicha a o jeho horlivosti ve víře věděl své. Když ale byl mrtvý a jeho tělo tu leželo chladné, věděl, že by žertování nebylo vhodné. Proto jen přikývl.
Na kamenném katafalku u oltáře stála dřevěná rakev s odklopeným víkem. Mrtvolu zakrývala bílá loktuše. Purkrabí se pokřižoval a pak roušku poodhrnul. Královský prokurátor tiše přistoupil a zahleděl se do bledé tváře mrtvého muže. Jindřich z Donína býval výtečný společník. Uměl pít, výtečně hrát na loutnu a zpívat. Jako trubadúr si mezi dámami vysloužil uznalý obdiv. Protože však nebyl žádný krasavec, rytíři neměli důvod žárlit.
Oldřich se tiše pomodlil a rovněž se pokřižoval. Hned jak pronesl tiché „Amen!“, začal purkrabí rakev zase zakrývat.
„Ne, ne, jen počkej,“ zarazil ho. „Sundej tu plachtu. Chci si tělo prohlédnout!“
Purkrabí Manhart zvedl obočí na znamení údivu, ale neodvážil se cokoli namítnout. Obešel rakev a opatrně začal plachtu od nohou svinovat, aby ji příliš nepomačkal.
Zavražděný Jindřich byl oblečen do honosného šatu, na krku měl zlatý řetěz s křížem a u pasu svou oblíbenou stříbrnou dýku s hnědými topasy. Královský prokurátor váhal jen chvilku, pak rozvázal šněrování na vyšívaném kabátci. Mrtvola byla již ztuhlá a dostat oděv dolů nebylo snadné. Purkrabí však ochotně pomohl.
Oldřich toho na mrtvém těle příliš nenašel. Na levé straně hrudi zela nevelká rána způsobená dýkou s velice úzkým ostřím. Kolem jizvy zůstaly na bledé kůži zbytky zčernalé krve. Smrtící rána byla vedena obratně přímo do srdce. Jiná poranění na těle vidět nebyla. Oldřich neobjevil nic, o čem by mu neřekli. Chtěl se však přesvědčit na vlastní oči. Především o tom, jak byla smrtící rána zasazena.
„Váš posel,“ obrátil se k purkrabímu, „říkal, že mrtvého hned po vraždě prohlížel hradní písař a určil prý přibližnou dobu smrti. Chci s tím mužem mluvit!“
„Jak si přejete, urozený pane,“ uklonil se purkrabí Manhart. „Ten muž nepatří ovšem k našemu hradu. Přijel v družině pana Jaroslava. Není sice vystudovaný lékař, ale v léčení se prý vyzná výtečně. Říká to pán z Donína,“ dodal na vysvětlenou.
„Chci s ním hned mluvit! Ale jinde než v téhle lednici. Zaveď mě do Jindřichovy ložnice. Alespoň si prohlédnu místo vraždy. Doufám, že tam se topí!“
„Samozřejmě, jako v každé obytné místnosti,“ uklonil se purkrabí. Pak opatrně, téměř láskyplně zakryl mrtvé tělo plátnem. „Odpusťte mi mou zvědavost, urozený pane. Zjistil jste něco nového?“ Jeho povýšená sebejistota, s níž královského prokurátora ráno vítal, byla ta tam.
Oldřich už odcházel. Trochu překvapeně se otočil a zadíval se do jeho očí. Purkrabí Manhart pohledem neuhnul. Pouze zabručel: „Jestli nechcete, urozený pane, nemusíte mi odpovídat!“
„Tys měl asi svého pána rád, viď?“
„Byl to dobrý pán,“ přikývl purkrabí Manhart. „Takového už nenajdu!“
„Odcházíš z Grabštejna?“
„Nejspíš ano. To záleží na tom, komu král hrad svěří. Bratr mého zesnulého pána řekl, že si přivede svého člověka.“
„Ach tak,“ zabručel královský prokurátor. „Ale k věci! Neumím si představit nějakého venkovana, který se tajně vplíží do paláce, aby zabil Jindřicha tváří v tvář! Dýkou lze zákeřně zavraždit zezadu. Vrah však bodl zepředu a navíc jedinou ranou přímo do srdce.“
„Kdyby ho probodl ve spánku na lůžku,“ nadhodil purkrabí. Ale vzápětí zavrtěl hlavou. „Ne, tady se to stalo jinak. Pana Jindřicha jsme našli na zemi u krbu. Tu noc s…
