Chudák hroch žaluje
Milá rodino a milí příbuzní!
Co děláte? Jak žije Toníček a Mančinka? A papulatý Bimbola? A Kukulinka? Jejda, s těmi jsem si jako maličký nahrál. Ale potom, když mne chytili a zavřeli do bedny, ve které jsem se nemohl ani pohnout, potom jsem je už neuviděl. Přátelé moji, já jsem si vystál svoje! Celý život jsem byl zavřen, i když mne už z bedny pustili, ale nejhorší bylo, když mně pilovali zuby.
To vám musím povídat. Vy víte, vpředu nemám mnoho zubů. Jen čtyři, ale ty stojí za to. Když otevřu hubu, tak jde z těch zubů strach. Jsou tak silné, že jim lidé říkají kly. Nu, to je jedno, jak jim říkají, ale zkrátka a dobře, už byly moc velké a začaly mne řezat do masa. Já vím, vy v Africe do všeličeho rejete, přitom si zuby obrousíte, ale já nemám o co.
„Milej chlapče,“ řekl můj hlídač, který mně každý den nosil jídlo (dostáváte také tolik, co já? Já to ani za den nespotřebuji). „Tak to už dál nejde. Musím zavolat doktora.“
Zavolal ho a neštěstí bylo hotovo. Kdyby přišel jen pan doktor. Ale oni na mne přišli hasiči! A jestli myslíte, že na mne byli hodní, tak se důkladně mýlíte. Nejdříve mně vypustili všechnu vodu na koupání a pak mne zahnali do takové malinké ohrady. Křičel bych, kdybych byl doma.Ale protože se tady stydím, otevřel jsem na ně jen svou velikou hubu. To jsem si však dal. Oni na to čekali, hned mi vstrčili do huby pořádný trám, abych ji už nemohl zavřít. Trám mně uvázali za krkem, abych ho nemohl vyplivnout.
A v tu chvíli přišel opravdový pan doktor. Co vám mám povídat! Na hůlce měl jakýsi plechový talíř a ten vrrr, začal se točit. Myslil jsem, že tím talířem chce začít cvičit, jako to dělají Číňani v cirkuse, ale on ne, přiložil mně talíř k zubu a trrrr! To vám bylo hrozné. Ten talíř, to byla pila a on mně tím začal uřezávat zub. Víte, já jsem ještě nebyl u zubaře. Malé děti, takoví špunti, ti chodí k zubaři jako do cukrárny, vůbec se nebojí, ale já bych vylítl z kůže.
Měl jsem to tenkrát udělat. Panečku, to by lidé koukali, kdyby po zoologické zahradě lítal hroch bez kůže. Určitě by měli strach. Jistě by mne prosili, abych zase do kůže vlezl, ale já bych jim řekl: „Ať jde napřed pryč pan doktor s pilou!“ No, neudělal jsem to, tak jsem tedy trpěl. Ani pohnout jsem se nemohl. Přivřel jsem oči a pila zatím vrrrr, crrrr, bez přestání.
Děti a vůbec lidé mají docela malé zuby, proto je vrtání ani nebolí, ale když má někdo taková zubiska jako já… Co vám mám vyprávět – slyšel jsem hroší andělíčky zpívat. Ale nemyslete, že mně bylo veselo,když zpívali. Zdálo se mně, že přede mnou visí, přivázáni za nohu, pod nimi otevřel hubu krokodýl se strašnými zuby, na něm seděl opičák pavián a dával hroším andělíčkům takt. Zkusil jsem tedy otevřít oči, ale hrůza. Před sebou jsem místo andělíčků viděl osm hasičů, všichni mne přidržovali tlustým provazem. Raději jsem tedy oči zavřel a zase jsem viděl andělíčky, jak visí přivázáni za nohu. Ale najednou to přestalo.
Otevřel jsem oči a vyvalil jsem je. Lidičky, kdybych měl sto očí, nevěřil bych ani jednomu. Viděl jsem totiž, jak doktor ukazoval lidem z kanceláře – ti se na všechno dívali – čtyři kusy velkých klů, které mi upiloval. „Vidíte, to bylo to, co chudáka trápilo. Za pár dní by ani nemohl zavřít hubu.“ Pak mně vytáhli ten škaredý trám z huby, odvázali mne, abych se mohl hýbat. A potom, potom se mně tak zatočila hlava, spadl jsem na břicho a už jsem o sobě nevěděl.
Tetičko, strýčku, nevěřte nikdy hasičům. Kdyby za vámi někdy přišli, schovejte se ve vodě a raději se ani neukazujte. Víte, oni jsou dobří na oheň, ale na nás vůbec nejsou hodní.
Jenže, musím vám říci, ti druzí lidé, kteří k nám chodí, také za mnoho nestojí. My hroši jsme v zoologické zahradě úplní chudáci. Lidé opravdu myslí, že jsme koše na všelijaký neřád, a jak otevřeme hubu, tak nám doní hážou všechno možné. Můj předchůdce, hroch Petr, ten z toho, chudák, zemřel. Každý si myslil, že mu bude hroch kdovíjak vděčen, když mu do té otevřené tlamy něco hodí. Bylo jim jedno, jestli to…
