2
Ranní slunce začátku června osvětlovalo každý kout železniční stanice, která nebyla zastřešena a vypadala jako rozlehlý sportovní stadión, a Mosca, když vystoupil z vlaku, se zhluboka nadechl jarního vzduchu, v němž už ucítil slabý štiplavý prach zvedající se z trosek a rozvalin města. Podél vozů vlaku viděl vojáky v zelených uniformách, jak se řadí do čet. On sám s ostatními civilisty kráčel za průvodcem k autobusu čekajícímu před nádražím.
Prošli davem jako dobyvatelé, tak jako v dřívějších dobách bohatí procházeli mezi chudinou, neohlížejíce se napravo ani nalevo, poněvadž věděli, že jim bude uvolněna cesta. Přemožení v ošumělých šatech, vyhublí a s vyzáblými obličeji vypadali jako zástupy mužů a žen navyklých přespávat v levných noclehárnách, jíst polévku ve vyvařovnách dobročinných spolků a ustupovali z cesty zachmuřeně, poslušně a závistivě zírali na dobře oblečené, dobře živené Američany.
Ze stanice vyšli na velké náměstí. Naproti byl klub Červeného kříže a na schodišti před ním už okouněli vojáci v šedozelených uniformách. Kolem náměstí stály znovuvybudované hotely, v nichž bydlela okupační armáda a správa. Křižovaly se tu tramvaje a vojenské autobusy a taxíky zaplňovaly široké ulice. Třebaže bylo ještě časně, na lavicích u nádraží seděli američtí vojáci, každý po boku s fräulein s jejím nezbytným kufříčkem. Bylo to pořád totéž; Mosca si pomyslel: Vůbec se to nezměnilo. Vojáci čekali u přijíždějících vlaků, podobně jako ženy na předměstí čekají na manžely vracející se z práce, vybrali si hezké děvče a vyslovili svůj návrh s větší či menší dávkou neomalenosti. Buď strávit noc na lavičce v studené špinavé nádražní hale a čekat na ranní vlak, nebo jít na dobrou večeři, mít alkohol, cigarety, teplou postel. Mohla si hodně užít a v nejhorším případě, jestliže si on dal pozor, byla v noci na chvilku obtěžována. Obvykle dopadla volba rozumně.
Na všech ulicích na náměstí stáli šmelináři, obchodníci černého trhu, děti, které se snažily ušít boudu na ostražité vojáky vycházející z vojenských prodejen s kartóny cigaret, krabicemi čokolády, balíčky mýdla a s očima ve střehu jako dávní prospektoři, když si nosili pytlíky se zlatým prachem.
Mosca čekal, až přijde na řadu, aby nastoupil do autobusu, když ucítil ruku na rameni. Když se otočil, uviděl snědý, kostnatý obličej s vojenskou čepicí wehrmachtu na hlavě, běžnou pokrývkou hlavy všech německých mužů.
„Máte americké dolary?“ řekl mladý muž tiše a důrazně. Mosca zavrtěl hlavou, odvrátil se a znovu ucítil ruku na rameni.
„Máte cigarety?“
Mosca se chystal nastoupit do autobusu. Ruka mu sevřela rameno pevněji. „Máte vůbec něco, co byste chtěl prodat?“
„Honem dej tu ruku pryč,“ stroze pronesl Mosca německy.
Muž překvapeně ustoupil a v jeho očích se objevilo pyšné pohrdání, nenávist. Mosca nastoupil do autobusu a posadil se. Viděl, jak ho muž oknem pozoruje, prohlíží si jeho šedivý gabardénový oblek, jeho bělostnou košili a barevně proužkovanou kravatu. Když pocítil mužův opovržlivý pohled, na okamžik zase zatoužil mít na sobě šedozelenou uniformu.
Autobus pomalu vyjel ze stanice po jedné z těch mnoha ulic vedoucích k náměstí. Projížděl jiným světem. Za hlavním náměstím, které tu stálo jako nějaká tvrz v pustině, se všude kolem, kam až oko dohlédlo, táhly rozvaliny, jen tu a tam bylo vidět pozůstatek stavby, část zdi, dveře vedoucí na volné prostranství, za nimi kovovou kostru zvedající se k obloze s kusy cihel, malty a skla, které na ní visely jako kusy roztrhaného masa.
Většina civilistů vystoupila z autobusu na frankfurtském předměstí, zatímco Mosca a několik důstojníků jelo dál až na letiště ve Wiesbadenu. Mosca byl kromě pana Geralda jediný civilista, který dostal už ve Spojených státech definitivní umístění. Ostatní museli čekat ve Frankfurtu, až obdrží definitivní rozkazy.
Když mu konečně na letišti zkontrolovali dokumenty, musel čekat až do oběda na letadlo do Brém. A když se letoun odlepil od letištní plochy, vůbec mu nepřipadalo, že se zvedá do výše…
