Záludné vlny (James Patterson)

Kapitola 75

PROSTŘEDNÍ MOST do Palm Beach jsme přejeli skoro mlčky. Věděl jsem, že ať se u Strattonových stane cokoliv, dny mé svobody jsou sečteny.

Ve čtvrtek v polovině dubna bylo město strašidelně tiché. Po Worth Avenue se procházelo jen několik turistů a nakupujících, pátrajících po sezónních výprodejích. Na přechodu před námi přešla bělovlasá dáma. I v dubnovém horku měla kolem krku kožešinovou štólu a za ní cupital pudl. Pohlédl jsem na Ellii a usmáli jsme se. Snažil jsem se nemyslet na to, co mě čeká.

Odbočili jsme do Strattonovy soukromé ulice kousek od oceánu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že něco není v pořádku.

Cestu blokovala dvě policejní auta s blikajícími majáky. Další parkovala všude kolem brány Strattonova sídla.

Nejdřív mě napadlo, že to má být uvítání pro mě, a polekal jsem se. Liz na mě nastražila past. Ale ne… Do brány vjížděla záchranka.

„Skrč se,“ přikázala Ellie. Svezl jsem se níž na sedadle a tvář si zakryl štítkem čepice. Ellie stočila okénko a ukázala svůj odznak policistovi zastavujícímu dopravu. „Co se stalo?“ zeptala se.

Policista přejel pohledem její průkaz. „V domě jsou mrtví. Dva zastřelení lidé. To, co se tady v poslední době děje, nemá obdoby.“

„Stratton?“ zeptala se Ellie.

Nezavrtěl hlavou policista. „Podle toho, co jsem slyšel, je jeden z nich osobní strážce. A ten druhý manželka pana Strattona.“

Mávl, že můžeme jet dál, ale mně ztuhla krev v žilách a zmocnila se mě panika.

Liz byla mrtvá. A náš případ proti Strattonovi zemřel s ní. Nemohli jsme nijak dokázat, že věděl, že ho jeho žena chtěla zdiskreditovat. A co hůř, to, co se stalo ubohé Liz, jsme zavinili my.

„Proboha, Ellie, zabil ji kvůli nám,“ řekl jsem a zmocnil se mě stejný pocit, který jsem měl nad mrtvým Davem.

Ellie projela branou na dlouhou příjezdovou cestu vysypanou oblázky. Před domem stála tři další hlídková auta a druhá sanitka s otevřenými dveřmi.

„Počkej tady,“ sykla Ellie a zastavila před domem. „Slib mi, Nede, že neutečeš.“

„Slibuju,“ přikývl jsem. „Nikam nepůjdu.“ Ellie zabouchla dvířkaa vběhla dovnitř. Cítil jsem, že se stane něco nevyhnutelného. Vlastně jsem to věděl.

„Slibuju, Ellie,“ řekl jsem a sáhl po kličce dveří, „že už nebudu utíkat.“