V
Mezka koupil v Pricetownu, a když došel do Tullu, byl mezek ještě svěží. Slunce bylo už hodinu za obzorem, ale pistolník pokračoval v cestě, protože k městu ho vedla zář na nebi a potom podivně jasné tóny barového piána, které hrálo Hey Jude. Cesta se rozšiřovala, jak se k ní připojovaly další cestičky.
Lesy už byly dávno pryč, nahradila je jednotvárná, plochá krajina: nekonečná, pustá pole zarostlá bojínkem a nízkým křovím, potom chatrče, přízračné, opuštěné pozemky střežené pochmurnými, stinnými sídly, kde se nepochybně procházeli démoni; chatrné prázdné kolny, kam se lidé buď přestěhovali nebo byli přestěhováni, občas chatrč nějakého osadníka, kterou za tmy prozrazovalo jediné blikotavé světélko a ve dne zasmušilé rodové klany plahočící se na poli. Pěstovala se hlavně kukuřice, ale rostly tu i fazole a sem tam hrách. Občas na něj mezi oloupanými olšovými tyčkami přihlouple civěla vychrtlá kráva. Čtyřikrát ho minul dostavník, dvakrát tam a dvakrát zpět, byl skoro prázdný, když ho předjížděl, a plnější, když mířil zpět k lesům na severu.
Byla to ošklivá krajina. Od chvíle, kdy odešel z Pricetownu, dvakrát zapršelo, a pokaždé jen aby se neřeklo. Dokonce i bojínek vypadal zažloutle a uvadle. Ošklivá krajina. Po muži v černém neviděl ani stopy. Možná nasedl do dostavníku.
Cesta se vyšplhala vzhůru a za kopečkem pistolník mezka zarazil a pohlédl na Tull. Rozkládal se na dně doliny mísovitého tvaru, falešný drahokam v laciném osazení. Svítila tam spousta světel, většinou shluklých kolem místa, odkud zaznívala hudba. Vypadalo to, že město má čtyři ulice, tři protínaly v pravém úhlu dostavníkovou cestu, která zřejmě tvořila hlavní městskou třídu. Třeba tam bude nějaká restaurace. Pochyboval o tom, ale možné to bylo. Pobídl mezka.
Cestou teď míjel víc domů, jenže většinou opuštěných. Projel kolem hřbitůvku se shnilými, nakloněnými dřevěnými náhrobky, zarostlými a zadušenými bujným porostem ďáblovy trávy. Asi po pěti stech stopách minul ošuntělý nápis, který hlásal: TULL.
Barva byla natolik oprýskaná, že se nápis dal stěží přečíst. Dál se objevil ještě jeden nápis, ale ten nedokázal pistolník přečíst vůbec.
Když vjížděl do samotného města, zvedl se falešný sbor přiopilých hlasů v posledním protahovaném verši Hej Jude – „Náá-náá-náá na-na-na-nááá… hey, Jude…“ Znělo to hluše, jako vítr ve vykotlaném stromě. Jenom prozaické třískání do piána ho uchránilo od vážných úvah o tom, jestli muž v černém třeba nepovolal duchy, aby obydleli opuštěné město. Při tom pomyšlení se pousmál.
Na ulicích bylo několik lidí, ne moc, ale několik ano. Tři dámy v černých kalhotách a úplně stejných námořnických blůzách prošly po dřevěném chodníčku na opačné straně, aniž se po něm zvlášť zvědavě podívaly. Jejich obličeje vypadaly, jako by pluly nad sotva viditelnými těly jako obrovské, bledé baseballové míče s očima. Ze schodů koloniálu sbitého z prken ho pozoroval vážný starý muž ve slamáku pevně naraženém na hlavu. Hubený krejčí s opožděným zákazníkem se zastavili a dívali se, jak prochází; krejčí pozvedl lampu do okna, aby líp viděl. Pistolník kývl. Krejčí ani zákazník mu neodpověděli. Pistolník cítil, jak jejich oči těžce spočívají na nízko zavěšených pistolových pouzdrech opřených o boky. O blok výš přešel ulici mladý chlapec, snad třináctiletý, se svou dívkou, a ti se zarazili jen na nepatrný okamžik. Jejich kroky zvedaly obláčky prachu, které zůstávaly viset ve vzduchu. Fungovalo tu pár pouličních lamp, ale skleněné kryty stínil mastný povlak. Většinou byly rozbité. Byla zde nájemná stáj, jejíž přežití patrně záviselo na dostavníkové lince. Kolem kroužku vyrytého v prachu po straně otevřených vrat do stájí dřepěli mlčky tři chlapci, kouřili cigarety ubalené z kukuřičného listí. Do dvora se od nich táhly dlouhé stíny.
Pistolník prošel s mezkem kolem nich a nahlédl do kalných hlubin stáje. Svítila zde jediná utopená lampa a v jejím světle poskakoval a třepetal se stín vyčouhlého starého muže v montérkách, který mohutnými rozmachy vidlí h…
