12
Když jsem proběhl průchodem, nějaké dítě se zeptalo: „Kdo jsi? Proč máma křičí? Je tu můj tatínek?“
Otočil jsem hlavu a uviděl desetiletého Harryho Dunninga, který stál ve dveřích malého záchodu v opačném koutě kuchyně. Měl na sobě jelenici a v jedné ruce držel vzduchovku. Druhou si zapínal poklopec. Pak Doris Dunningová zaječela znovu. Druzí dva chlapci křičeli. Ozvalo se zadunění – hutný, nechutný zvuk – a pak jekot ustal.
„Ne, tatínku, ne, vždyť jí něco UDĚLÁŠ!“ křičela Ellen.
Proběhl jsem tam a zůstal stát s ústy dokořán. Podle toho, co Harry napsal, jsem vždycky předpokládal že budu muset zastavit muže ohánějícího se kladivem, jaký chlapi mívají v bedně s nářadím. Jenže tohle on neměl. On měl perlík s desetikilovou hlavou a zacházel s ním jako s hračkou. Měl vyhrnuté rukávy, takže jsem viděl vyboulené svaly, které se budovaly dvacet let při porcování masa a bourání mrtvých krav. Doris byla na koberci v obývacím pokoji. Už jí zlomil paži – kost trčela ven roztrženým rukávem šatů – a také jí vykloubil rameno, aspoň to tak vypadalo. Byla bledá a vypadala jako omámená. Plazila se po koberci před televizí, vlasy jí visely do tváře. Dunning se rozmáchl perlíkem. Tentokrát dopadne na její hlavu, roztříští jí lebku a rozprskne mozek po polštářích na pohovce.
Ellen byla jako malý derviš, snažila se ho vytlačit ze dveří ven. „Přestaň, tati, přestaň!“
Popadl ji za vlasy a odhodil ji. Odpotácela se a pírka z čelenky se rozletěla všemi směry. Narazila do houpací židle a převrátila ji.
„Dunningu!“ zařval jsem. „Přestaň!“
Pohlédl na mě zrudlýma, uslzenýma očima. Byl opilý. Brečel. Z nosu mu visel hlen a na bradě se leskly sliny. Obličej měl zkřivený vztekem, utrpením a zmatkem.
„Kdo sakra seš?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď a vrhl se na mě.
Zmáčkl jsem spoušť revolveru a pomyslel si Tentokrát nevystřelí, je to pistole z Derry a nevystřelí.
Jenže vystřelila. Kulka ho zasáhla do ramene. Na bílé košili mu vykvetla rudá růže. Náraz ho stočil stranou, ale nezastavil. Znovu zdvihl perlík. Květina na košili se šířila, ale on zřejmě nic necítil.
Znovu jsem zmáčkl spoušť, ale kdosi do mě při tom vrazil a kulka letěla kamsi do výšky. Byl to Harry. „Přestaň, tati!“ ječel pronikavě. „Přestaň, nebo tě zastřelím!“
Arthur „Tugga“ Dunning se ke mně plazil, mířil ke kuchyni. Zrovna když Harry vystřelil ze vzduchovky – ka-ču! Dunning nechal dopadnout perlík na Tuggovu hlavu. Chlapcovu tvář zalila krev. Úlomky kostí a chuchvalce vlasů vyletěly vysoko do vzduchu. Kapičky krve pošplíchaly lustr na stropě. Ellen a paní Dunningová ječely a ječely.
Chytil jsem rovnováhu a vystřelil potřetí. Tentokrát mu kulka utrhla pravou tvář až k uchu, ale ani to ho nezastavilo. On není člověk, pomyslel jsem si v tu chvíli a myslím si to i teď. Viděl jsem jenom jeho uslzené oči a rozšklebená ústa – jako by vzduch spíš žvýkal a ne dýchal – vypadala jako blábolící dutina.
„Kdo sakra seš?“ opakoval a dodal: „Vlezls do cizího domu.“
Rozmáchl se perlíkem a švihl jím ve vodorovném oblouku, jen to zasvištělo. Poklesl jsem v kolenou a shýbl se, a i když mi připadalo, že mě desetikilová hlava úplně minula – žádnou bolest jsem necítil, aspoň ne v té chvíli – temenem mi projela vlna horka. Zbraň mi vyletěla z ruky, narazila do stěny a skončila v rohu. Po straně obličeje mi teklo cosi horkého. Pochopil jsem, že mě ťukl natolik, aby mi na hlavě způsobil patnácticentimetrovou tržnou ránu? Že se mu nepodařilo poslat mě do bezvědomí nebo mě rovnou zabít díky tomu, že mě minul možná jen o tři milimetry? Na to nedokážu odpovědět. Celé se to stalo za necelou minutu, možná to bylo jenom třicet vteřin. Život se někdy otočí na pětníku, a když to udělá, otočí se rychle.
„Běž pryč!“ zakřičel jsem na Troye. „Vezmi sestru a utečte! Křič o pomoc! Křičte z plných…“
Dunning se ohnal kladivem. Uskočil jsem zpět a hlava kladiva se zabořila do stěny, roztříštila lišty a rozlétlo se mračno sádrového prachu, který se smísil s kouřem z pistole. Televize stále hrála. Stále smy…
