II.
Dýchací metoda
Je mi teď skoro osmdesát, což znamená, že jsem se narodil s naším stoletím. Po celý život jsem spojen s budovou, která se nachází téměř přímo naproti Madison Square Garden; jak většina z vás ví, tahle budova, která vypadá jako nějaká velká, šedivá věznice – jako něco z Dickensova Příběhu dvou měst – je ve skutečnosti nemocnice. Je to Harriet White Memorial Hospital. Harriet Whiteová, po které se nemocnice jmenuje, byla první manželkou mého otce a praktické ošetřovatelské zkušenosti získala v době, kdy se na Ovčí louce v Central Parku ještě skutečně pásly ovce. Socha té ženy stojí na podstavci na nádvoří před nemocnicí, a pokud jste ji někteří viděli, možná jste se podivili, jak si žena s tak přísnou a nekompromisní tváří mohla zvolit tak jemnou práci. Motto vytesané do podstavce – když se prokoušete latinskou hatmatilkou – je ještě neutěšenější: Není útěchy bez bolesti; bez utrpení není spasení. Cato, ať se vám to líbí nebo ne!
V té šedé kamenné budově jsem se 20. března 1900 narodil. Roku 1926 jsem se tam vrátil jako začínající lékař. V šestadvaceti je už člověk starý na to, aby ve světě medicíny teprve začínal, ale já jsem měl za sebou praktičtější službu ke konci první světové války ve Francii, kde jsem se pokoušel cpát potrhaná střeva zpátky do rozervaných břich a sháněl jsem na černém trhu morfium, které bývalo často nečisté a mnohdy nebezpečné.
Byli jsme felčaři s praxí, podobně jako generace lékařů po druhé světové válce, a lékařské fakulty vykazovaly v letech 1919-1928 pozoruhodně malý počet neúspěšných studentů. Byli jsme starší, zkušenější, solidnější. Byli jsme také moudřejší? Nevím… ale rozhodně jsme byli cyničtější. Žádné ty nesmysly, jako je omdlévání nebo zvracení při první pitvě, o kterých čtete v populárních románech z lékařského prostředí, u nás neexistovaly. Po zážitcích v belleauském lese, kde krysí maminky odchovaly celé vrhy krysiček v rozervaných střevech vojáků, kteří byli ponecháni v zemi nikoho, aby tam shnili, už nic takového neexistovalo. Zvracení a omdlévání jsme měli za sebou.
Harriet White Memorial Hospital také dosti figurovala v něčem, co se mi přihodilo devět let poté, co jsem tam začínal – a to je příběh, který vám, pánové, chci dneska večer vyprávět. Možná si pomyslíte, že to není nic, co by se mělo vyprávět o Vánocích (i když závěrečná scéna se odehrála na Štědrý večer), ale přestože je to zajisté strašné, zároveň jako by to vyjadřovalo veškerou tu úžasnou sílu našeho prokletého živočišného druhu, který je odsouzen k záhubě. Vidím v tom zázrak lidské vůle… a také její strašnou, ponurou sílu.
Porod, pánové, je pro mnohé hrůzná věc; nyní je v módě, aby otcové byli přítomni narození svých dětí, a zatímco se tato móda přičinila o vyvolání pocitů viny u mnoha mužů, což si podle mého názoru mnohdy nezasluhují (jsou to pocity viny, které některé ženy používají vědomě a s téměř jasnozřivou krutostí), vcelku se zdá, že to je zdravá, prospěšná věc. A přesto jsem viděl bledé muže, jak se potácejí z porodních sálů, viděl jsem je, jak zmoženi křikem a krví, omdlévají jako děvčátka. Pamatuji se na jednoho otce, který se dlouho držel… a začal hystericky křičet až ve chvíli, kdy se jeho dokonale zdravý syn prodral na svět. Nemluvně mělo otevřené oči a vypadalo to, jako když se rozhlíží… a pak spočinulo očima na otci.
Porod je úžasný, pánové, ale nikdy mi nepřipadal krásný – ani v nejdivočejších představách. Podle mě je příliš brutální, než aby mohl být krásný. Ženské lůno je jako motor. Početím se ten motor nastartuje. Nejprve běží sotva jako na volnoběh… ale jak se ten kreativní cyklus blíží svému vyvrcholení v porodu, motor nabírá stále vyšší a vyšší obrátky. Jeho počáteční tichý šelest se mění v neustávající hukot, pak v dunění a nakonec v hlasitý, děsivý řev. Jakmile se ten motor jednou nastartuje, každá nastávající matka si uvědomí, že její život je v sázce. Buď porodí dítě a motor se opět zastaví, nebo ten motor bude bušit stále hlasitěji, silněji a rychleji, dokud n…
