III.
Klub
Stevens nás doprovázel ke dveřím, jako to dělal vždy, přidržoval nám kabáty, přál všem přítomným krásné Vánoce a děkoval jim za jejich štědrost. Podařilo si mi tam zůstat jako poslední, a Stevens na mě pohlédl bez překvapení, když jsem požádal:
„Rád bych vám položil jednu otázku, jestli vám to nevadí.“
Pousmál se. „Myslím, že byste měl,“ přikývl. „Vánoce jsou skvělá doba na otázky.“
Někde v chodbě po naší levici – v chodbě, ve které jsem nikdy nebyl – zvučně tikaly stojací hodiny; zvuk umírajícího času. Cítil jsem starou kůži a olej na nábytek a mnohem slaběji než tohle, Stevensovu vodu po holení.
„Měl bych vás ale varovat,“ dodal Stevens, zatímco zvenku sem dolehl náhlý poryv větru, „lépe je příliš se neptat. Pokud sem chcete chodit dál.“
„Tady se za přílišné vyptávání vylučuje?“ Vylučovat nebylo přesně slovo, které jsem chtěl použít, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
„Ne,“ odpověděl Stevens a hlas měl stejně tichý a zdvořilý jako kdykoli jindy. „Ale ti lidé sem pak prostě raději nechodí.“
Opětoval jsem jeho upřený pohled a pocítil jsem mrazení v zádech – jako kdyby mi nějaká velká, studená, neviditelná ruka sevřela páteř. Vzpomněl jsem si na ono podivně kluzké buchnutí, které jsem jednou večer uslyšel odněkud seshora, a napadlo mě (jako už nejednou předtím), kolik asi místností tu skutečně je.
„Jestli stále ještě máte nějakou otázku, pane Adleyi, bylo by možná lepší se zeptat. Už se připozdívá –“
„A vás ještě čeká dlouhá cesta vlakem?“ zeptal jsem se, ale Stevens na mě jen nezúčastněně hleděl. „Tak dobře,“ přikývl jsem. „V téhle knihovně jsou knihy, které nelze najít nikde jinde – ani v newyorské Veřejné knihovně, ani v katalogu žádného antikvariátu, kde jsem je hledal, a už vůbec ne v přehledech vydávaných knih. Kulečníkový stůl v malém salonku je Nord. O takové značce jsem nikdy neslyšel, a tak jsem zatelefonoval na International Trademark Commission. Registrují dvě ochranné značky Nord – jedna firma vyrábí běžky pro lyžaře a druhá dřevěné kuchyňské doplňky. V dlouhém sále je hrací automat Seafront. ITC má na seznamu firmu Seeburg, ale žádný Seafront.“
„Jakou máte otázku, pane Adleyi?“
Hlas měl mírný jako vždy, ale v jeho očích se náhle objevilo cosi strašného… ne; mám-li říct pravdu, nebylo to jen v očích. Hrůza, kterou jsem pocítil, naplňovala celé ovzduší kolem mě. Vytrvalé tikání zaznívající sem z chodby nalevo už nebylo kyvadlo stojacích hodin; bylo to podupávání nohy kata, který sleduje, jak vedou odsouzence na lešení. Pach oleje a kůže byl náhle pronikavý a hrozivý, a když se znovu divoce zvedl vítr, byl jsem si na okamžik naprosto jistý, že se domovní dveře rozletí a za nimi se neukáže Třicátá pátá ulice, ale nějaká šílená krajina Clarka Ashtona Smithe, kde se ostré obrysy pokroucených stromů rýsují na prázdném obzoru, za který v hrůzné rudé záři zapadají dvě slunce.
Ach, on věděl, na co se chci zeptat; viděl jsem to v jeho šedých očích.
Odkud všechny tyhle věci pocházejí? chtěl jsem se zeptat. Já dobře vím, odkud pocházíte, Stevensi; ten přízvuk není žádná Dimenze X, to je čistý Brooklyn. Ale kam jdete? Co vám vložilo do očí ten věčný výraz a co vám ho vtisklo do tváře? A Stevensi –
– kde se nacházíme PRÁVĚ V TUTO CHVÍLI?
Jenže on čekal na mou otázku.
Otevřel jsem ústa. A otázka, která z nich vyšla, zněla: „Je nahoře ještě mnoho místností?“
„Ano, pane,“ odpověděl a stále mi upíral pohled do očí. „Velmi mnoho. Člověk tam může zabloudit. Někteří tam už skutečně zabloudili. Někdy mi připadá, že se táhnou celé míle. Místnosti a chodby.“
„A vchody a východy?“
Lehce zvedl obočí. „Zajisté. Vchody a východy.“
Čekal, ale já si pomyslel, že jsem se už vyptával dost – dospěl jsem na samotný okraj něčeho, z čeho bych se třeba mohl zbláznit.
„Děkuju vám, Stevensi.“
„Prosím, pane.“ Podržel mi kabát a já do něj vklouzl.
„Budou ještě nějaké příběhy?“
„Tady, pane, jsou stále další příběhy.“
Ten večer se odehrál již před nějakým časem a má paměť se od té doby nezlepšila (když se …
