66
NA SMRTELNÉ POSTELI
Po půlnoci se objevil britský vlajkonoš s bílou vlajkou. Generál Gates ho poslal do našeho stanu. Brigádní generál Simon Fraser se totiž dozvěděl o Jamiem a přál si jej vidět.
„Než bude příliš pozdě, pane,“ uvedl vlajkonoš tiše. Byl velice mladý a vypadal otřeseně. „Půjdete se mnou?“
Jamie již vstával, ačkoliv se mu to povedlo až napodruhé. Kromě několika obrovských modřin a vymknutého ramene se mu zranění vyhnula, ale když se po bitvě dopotácel domů, neměl sílu ani na jídlo. Umyla jsem mu obličej a podala alespoň sklenici piva. Stále ji držel nedopitou a nyní ji odložil.
„Půjdeme i se ženou,“ zachraptěl.
Natáhla jsem se pro plášť a pro všechny případy se chopila i lékárničky.
* * *
Lékařské potřeby jsem mohla nechat v táboře. Generál Fraser ležel na dlouhém jídelním stole v hlavní síni velikého srubu. Dům patřil baronce von Riedeselové, jak nám pošeptal malý vlajkonoš. Už od pohledu mi však bylo jasné, že generálovi není pomoci. Ve světle svíčky se mu ze široké tváře vytratila veškerá krev a celé tělo měl ovázané obvazy prosáklými krví. I tou čerstvou. Pozorovala jsem, jak se mokré, tmavé skvrny postupně rozšiřují přes ty zaschlé.
Veškerou pozornost jsem upírala jen na umírajícího muže; ostatních lidí v místnosti jsem si všímala jen matně. Výjimkou byli dva lékaři, kteří stáli u postele špinaví od krve a pobledlí vyčerpáním.
Jeden po mně střelil pohledem a ztuhl. Přimhouřil oči a dloubl do svého kolegy, který se zrovna zamračeně rozhodoval, co si s generálem Fraserem počít. Celkem nezaujatě se na mě podíval a zase se vrátil k marnému přemýšlení.
Na prvního lékaře jsem se podívala zpříma, ale bez známky konfrontace. Nemínila jsem narušovat jeho území. Já ani nikdo jiný už zde nic nezmohl, jak bylo patrné z vyčerpaných výrazů obou doktorů. Druhý se však ještě nevzdával a patřil mu za to můj obdiv. Vzduchem se však linul nezaměnitelný pach rozkladu a slyšela jsem i generálův dech - dlouhé, chroptivé vzdechy, jež přerušovaly nervydrásající ticho.
Jako lékařka jsem generálu Fraserovi nemohla pomoci a v síni byli lidé, kteří mu mohli poskytnout větší útěchu. Patřil k nim i Jamie.
„Už mu nezbývá dlouho,“ zašeptala jsem Jamiemu. „Jestli mu chceš něco říct...“
Přikývl, polkl a vykročil. Britský plukovník vedle improvizované smrtelné postele zúžil pohled, ale jiný důstojník mu cosi zamumlal a plukovník Jamiemu uvolnil místo.
Malá místnost překypovala lidmi. Držela jsem se v pozadí a snažila se nikomu nepřekážet.
Jamie si s britským důstojníkem chvíli něco špital. Mladý důstojník, nepochybně generálův pobočník, klečel ve stínu z druhé strany stolu, držel generála za ruku a zdrceně skláněl hlavu. Spustila jsem si plášť přes ramena. Venku byla zima, ale uvnitř vládlo neskutečné vedro, nezdravé a dusivé, jako by horečce, jež sužovala generála Frasera, nestačila jedna oběť, zvedla se z jeho postele a rozlila se po celém srubu. Ve vzduchu byla cítit nákaza, rozkládající se útroby, zatuchlý pot a černý prach uvízlý v jeho oděvu.
Jamie si klekl a naklonil se k Fraserově uchu. Generál měl zavřené oči, ale bděl. Když uslyšel Jamieho hlas, neušlo mi, jak
mu zaškubalo ve tváři. Otočil hlavou, otevřel oči a jeho otupělý pohled se na chvíli rozjasnil.
„Ciamar a tha thu, a charaid?“ zeptal se Jamie slabě. Jak je ti, bratrance?
Generálovi zacukala ústa.
„Tha ana-cnámhadh an Diabhail orm,“ zachroptěl. „Feu- maidh gun do dh’ith mi rudegin nach robh dol leam.“ Mám příšerné trávicí potíže. Musel jsem sníst něco, co se mnou zcela nesouhlasí.
Když britští důstojníci uslyšeli gaelštinu, zavířilo to mezi nimi a mladý voják na druhé straně postele polekaně vzhlédl.
Ovšem ne tak polekaně jako já.
Potemnělý pokoj jako by se kolem mě roztočil a já spadla ke zdi. Přitiskla jsem se rukama k dřevěným stěnám a doufala, že se mi podaří něčeho zachytit.
Tvář měl poznamenanou nevyspáním a zármutkem; čelo a tváře umazané od kouře a krve tak, že vypadal jako mýval. To však ničemu nevadilo. Vlasy měl tmavé a …
