Povinnost
V překladu této povídky jsou ponechány původní názvy mořských ryb, jak je používají sportovní i profesionální rybáři bez rozdílu národností:
barakuda (Sphyraena barracudaj, soltýn barakuda - dravá ryba dosahující délky 2-3 m, nebezpečná i člověku; játra, jikry a v některých obdobích i maso má jedovaté;
bonito (Katsuwonus petamis, syn. Euthynnus p, elamis), malý druh tuňáka dosahující délky 1 m a váhy 23 kg; malé kusy se používají jako nástražní ryby při lovu velkých dravých ryb;
dorado (Coryphaena hippurus), zlak nachový - oblíbená sportovní i konzumní ryba; dosahuje délky 1 8 m a váhy 30 kg;
marlin (Makaira ampla), modrý marlin, (Makaira albida), bílý marlin - dosahuje délky přes 5 m a váhy přes 800 kg; spolu s pňbuznými druhy plachetníkem (Istiophorus americanus) a mečounem (Xiphias gladius) patří k nejvýše ceněným úlovkům mořského sportovního rybolovu;
královská makrela (Scomberomorus cavalla) nebo (Acanthocybium solandri) - velké, dravé makrelovité ryby, dosahující délky 1,5-2 m a váhy 45-60 kg; jsou oblíbeným objektem mořského sportovního rybolovu.
Bylo mi řečeno, že tento příběh se svým charakterem vymyká ostatním povídkám sbírky a vlastně nezapadá do žádné kategorie. Je to ode mne možná tvrdohlavost, ale i tak jsem se rozhodl, že jej zařadím. Vyprávěl mi jej jeden můj irský známý a přísahá, že je to všechno pravda a že se mu to tak skutečně přihodilo. Rozhodl jsem se proto vypovědět jej na rozdíl od všech ostatních příběhů v první osobě. F. F.
Motor našeho auta už dobré tři kilometry prskal, a právě když jsem vyjížděl do kopce po příkré točité silnici, začal dokonávat. Modlil jsem se ke všem irským svatým, aby mi vůz nevypověděl zrovna na tomhle místě a nezanechal mě osudu uprostřed divoké krásy francouzské krajiny.
Bernadette se vyděšeně dívala z vedlejšího sedadla, jak se hrbím nad volantem a dupu na plyn, abych vymačkal ze skomírajícího motoru poslední záchvěv energie. Pod kapotou bylo nesporně cosi v nepořádku, a já byl poslední člověk na světě, který se v podobných technických záhadách vyznal.
Starý triumph Mayflower přece jen poslední kousek stoupání zdolal a na vrcholku kopce naposled zakašlal a zmlkl. Vypnul jsem zapalování, zatáhl ruční brzdu a vylezl z vozu. Bernadette vystoupila také a spolu jsme se dívali na druhou stranu kopce, kde se venkovská silnice svažovala k údolí.
Onoho letního večera počátkem padesátých let to tam skutečně bylo nádherné. Dordogne tentokrát ještě nikdo „neobjevil“ aspoň boháči ne. Byl to francouzský zemědělský kraj, kde se za staletí jen málo změnilo. K obloze tu netrčely tovární komíny ani stožáry elektrického vedení a svěže zelené údolí neprotínaly jizvy dálnic. Kolem úzkých cest se choulily malé vesničky a jejich obyvatelé dobývali živobytí z okolních poli a sváželi úrodu na rozvrzaných dřevěných vozech tažených páry volů. Rozhodli jsme se s Bernadette, že toho léta prozkoumáme zdejší kraj v našem obstarožním vozidle a strávíme tu svou první dovolenou v cizině, to jest mimo Irsko a Anglii.
Vyndal jsem z auta silniční mapu, podíval se do ní a ukázal k místu na severním okraji dordogneského údolí.
„Jsme asi tadyhle,“ řekl jsem. „Aspoň myslím.“
Bernadette se zahleděla na silnici před námi. „Tamhle je vesnice,“ řekla.
Zadíval jsem se směrem, kterým ukazovala. „Máš pravdu,“ řekl jsem.
Mezi stromy byla vidět kostelní věž a zahlédl jsem i střechu stodoly. Pochybovačně jsem se podíval k autu a na kopec před námi.
„Možná že tam dojedeme i bez motoru,“ řekl jsem. „ale dál se už nedostaneme.“
„Pořád je mi to milejší, než tady uvíznout na celou noc,“ mínila moje lepší polovička.
Nasedli jsme znovu do auta. Zařadil jsem na neutrál, sešlápl co nejvíc spojku a povolil ruční brzdu. Mayffower začal pomaličku sjíždět z kopce a potom nabral rychlost. V strašidelném tichu jsme setrvačností klouzali z kopce k vzdálené kostelní věži.
Sila gravitace nás přitáhla až ke kraji malé vesničky, která měla tak deset čísel, a odtud už dojelo auto vlastní vahou dopr…
