61
Mazare Šaríf, Afghánistán
Tryskáč G-3 se snášel řídkým horským vzduchem ke starému letišti ze sovětské éry. Byli na území Severní aliance; na nevelkém území, jehož obyvatelé odmítali nechat se ovládat Tálibánem. Byla neděle večer. Obloha byla bez mráčku a světlo tříčtvrtečního měsíce omývalo rozeklanou krajinu pod nimi. Bylo téměř jedenáct hodin a z výšky by člověk neřekl, že Mazáre Šaríf byl více než stotisícové město. Byly vidět jen lampy pouličního osvětlení a sem a tam nějaký ten světelný kužel. Jen pár jedoucích aut. Dokonce i světla na přistávací dráze se zdála jako nepatrné body. Jsa si vědom ubohého stavu ranvejí v této části světa, Scott Coleman vystřídal jednoho ze svých lidí a ujal se řízení. Jestli má někdo zničit stroj za patnáct milionů dolarů, tak ať to alespoň udělá on sám.
Rapp mu volal krátce před jedenáctou večer. Očekával jeho telefonát, ne však tak brzy. Strávili ráno a časné odpoledne v konspiračním domě a diskutovali o tom, kde začnou, jakmile bude Rapp opět v kondici, a to jak po duševní, tak po fyzické stránce. Coleman se rozloučil a svolal svůj tým. Věděl, že už budou přichystáni - osobně se na něj obraceli, aby mu nabídli své služby. „Cokoliv bude Mitch potřebovat. Zavolej a jsme tam.“ Všichni ti muži - Charlie Wicker, Dan Stroble a Kevin Hackett - byli bývalí příslušníky SEALs a všichni už s Rappem pracovali, naposled nedávno v Kanadě.
Do půlnoci byli všichni na svých místech a v jednu ráno byli ve vzduchu a uháněli přes Atlantik ve výšce víc než dvanáct kilometrů nad mořem. Zastavili se v Německu, aby natankovali, a ani ne za třicet minut byli zpátky ve vzduchu. Žádné celní prohlídky, žádné tahanice. Operativci typu Cole-mana a jeho mužů byli zvyklí na velký spěch i dlouhé čekání. Mise, jako byla tato, kdy museli cestovat doslova na drahý konec světa, jim obvykle zabrala poměrně dost času. Z toho důvodu Coleman své letadlo zásobil dostatečným množstvím DVD, brožovaných románů a časopisů. Coleman byl rád, že je měli s sebou, protože když Wicker, Hackett a Stroble vyjádřili Rappovi svou upřímnou soustrast, což bylo ještě dřív, než se odlepili od země, nikdo z nich nevěděl, co říct dál. Mezi bývalými příslušníky zvláštních sil nebylo příliš mnoho zženštilých typů. Nedělalo jim potíže debatovat o smrti, když se jednalo o přítele, který přišel o život v boji, ale když se jednalo o tragickou smrt něčí manželky, marně hledali slova.
Coleman a Hackett se střídali při řízení a všichni ostatní cestou buď spali nebo zkoušeli spát. Druhou část cesty strávili sledováním filmů, čtením a diskusemi s Rappem o všem jiném než o jeho zesnulé manželce. Když Coleman rozsvítil přistávací světla, sletěl střemhlav k zemi, aby se poohlédnul, jestli na ploše nejsou nějaké příliš velké krátery, jimž by se měl vyhnout. Byl překvapen, když spatřil, že přistávací dráha je opravená a v poměrně dobrém stavu. Bezpochyby se jednalo o dar amerických daňových poplatníků. Ještě jednou obletěl letiště a začal nalétávat na konečné přiblížení. G-3 se dotkl země a roloval ke vzdálenému konci ranveje.
Coleman se naklonil do uličky a nahlédl do kabiny pro pasažéry. „Kam teď, Mitchi?“
Rapp držel u svého ucha satelitní telefon. Zakryl mikrofon a řekl: „Na jih od terminálu. Má tam být cisterna s palivem a Toyota 4Runner.“ Sundal ruku z mikrofonu a řekl: „Omluv mě, Ireno. Co jsi to říkala?“
„Ross souhlasil, že ministerstvo zahraničí zatím zůstane mimo hru.“
„A FBI?“ zeptal se Rapp.
„To samé.“
„Skvělá práce.“
„To se teprve uvidí. Minulou noc někdo v Leesburgu odpálil granát a zranil pět lidí. Dva z nich vážně. O pět minut později byla do kanceláře okresního šerifa loudounského okresu vypálena střela z pancéřovky.“
„Pokus odlákat pozornost?“
„Myslím, že ano.“
„Volal někdo kvůli tomu včerejšímu poprasku?“
„Ano. Na místní policejní stanici si v devět třicet osm někdo telefonicky stěžoval. Zavolali nám kvůli tomu dnes ráno.“
„No a?“
„Řekli jsme jim, že jsme pořádali podnikový večírek a vypálili jsme pár rachejtlí.“
„…
