DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA
Westwood těch šest čísel a jmen zkopíroval a vložil na novou prázdnou stránku. Jména tvořila běžnou americkou směsku. Mohla patřit prvním šesti hráčům jakéhokoliv prvoligového týmu nebo šesti lidem ve frontě v zastavárně, na pohotovosti nebo v salonku první třídy na letišti. Reacher usoudil, že polovina jsou čísla mobilních telefonů, protože neznal předvolby, ale našel i 773 do Chicaga, 505 kamsi do Nového Mexika a 901, což byl nejspíš Memphis v Tennessee.
Westwood vložil svůj telefon do stanice na psacím stole a vytočil přímo z počítače číslo. Stanice měla reproduktory a Reacher zaslechl pípání a praskání elektronických impulzů, potom nic jiného než syčení a nakonec nahraný hlas, naladěný do čehosi mezi plísněním a lítostí.
Volané číslo je mimo provoz.
Westwood zavěsil a podíval se na předvolbu na obrazovce. Řekl: „To byl mobilní telefon v severní Louisianě, nejspíš v Shreveportu nebo někde v okolí. Patrně vypršela nebo byla zrušena smlouva, jak se běžně stává, a číslo dostane dříve či později někdo jiný.“
Vytočil druhé číslo.
Se stejným výsledkem. Elektronické zvuky, pak nic a potom hlas telefonní společnosti, obsahově omluvný, ale v lehce nevěřícné tónině, jako by nechápal, že může být někdo tak pitomý a volat na číslo, které je v současné chvíli mimo provoz.
„Mobil v Mississippi,“ oznámil Westwood. „Někde na severu. Patrně v Oxfordu. Bydlí tam hodně studentů. Rodiče možná vyškrtli jednoho z nich z rodinného rozpočtu.“
„Nebo je to předplacený telefon,“ doplnil Reacher. „S minutami zaplacenými dopředu hned při nákupu v dragstóru a ty minuty byly provolány. Nebo ten telefon skončil v popelnici. Možná jsou všechny předplacené.“
„To je dobře možné,“ souhlasil Westwood. „Zločinci je používají už léta, aby proti nim neměla vláda důkazy. A občané se dneska učí to samé. Zejména tací, kteří volají do novin se žhavými tipy na spiknutí. Tak to chodí v moderním světě.“
Vytočil třetí číslo. Další mobil, podle seznamu předvoleb, tentokrát v Idahu.
A volaný se tentokrát ozval.
V reproduktorech zazněl mužský hlas, hlasitý a zřetelný. Pravil: „Haló?“
Westwood se napřímil a promluvil do obrazovky. Řekl: „Dobré ráno, pane. Tady je Ashley Westwood z LA Times. Odpovídám na vaše volání.“
„Opravdu?“
„Omlouvám se za zpoždění. Musel jsem si něco ověřit. Ale teď souhlasím. To, co jste mi pověděl, se musí dostat na veřejnost. Tak vám potřebuju položit pár otázek.“
„Dobře, ano, jistě, to by bylo skvělé.“
Hlas byl položený blíž k altu než tenoru a byl trochu moc rychlý a roztřesený nervozitou. Hubený muž, dospěl Reacher k závěru, neustále roztetelený a vibrující. Pětatřicátník, možná mladší, ale ne o moc starší. Možná se narodil a vyrostl v Idahu, ale nejspíš někde jinde.
Westwood oznámil: „Nejdřív musíme vybudovat důvěru. Potřebuju, abyste mi potvrdil jméno soukromého detektiva, kterého jste si najal.“
Hlas se podivil: „Čí jméno?“
„Soukromého detektiva.“
„Nerozumím.“
„Najal jste si soukromého detektiva?“
„Proč bych to dělal?“
„Protože tohle musí skončit.“
„Co musí skončit?“
„To, o čem jste mi pověděl.“
„Soukromý detektiv by ničemu nepomohl. Udělali by mu to samé, co dělají ostatním. Jakmile by ho spatřili. Doslova. Řekl jsem vám, že mají všechny v hledáčku. Nikdo jim neunikne. Nic nechápete. Před tím paprskem se nedá utéct.“
„Takže jste nenajal soukromého detektiva?“
„Ne, nenajal.“
„Používáte mobilní telefon s předvolbou 501?“
„Ne, nepoužívám.“
Westwood bez jediného dalšího slova zavěsil. Sdělil: „Myslím, že si na toho chlapa pamatuju. Je přesvědčený, že naše mozky řídí paprsky.“
Reacher se podivil: „Jaké paprsky?“
„Paprsky na ovládání mozku. Vycházejí ze spodku civilních letadel. Vyžaduje je FAA. Proto teď platíme za těžší zavazadla, aby lidé měli jen příruční, která smějí na palubu. Zbude tak víc prostoru na zařízení. A pro operátora. Sedí také dole, jako starodávný bombometčík, a zaměřuje lidi. Ten chlap z Idaha vychází z domu, pouze když je zataženo. Nejvíce jsou podle něho postiženy…
