KAPITOLA 13
Ledová koruna
To bylo tehdy. Tohle je teď.
„Ale do psí nohy,“ zasténal Malý nebezpečný Flok na střeše kůlny, kde stály vozy.
Oheň uhasí. Sníh, který zastíral oblohu, začal pomalu řídnout. Malý nebezpečný Flok zaslechl nad hlavou zaskřehotání a věděl přesně, co má dělat. Zvedl ruce a zavřel oči. Z bílé oblohy se snesl krkavec, uchvátil ho a zmizel směrem vzhůru.
Tahle část se Flokovi líbila. Když otevřel oči, svět už se mu houpal hluboko pod nohama a kousek od něj se ozval hlas: „Svihýc sem navrch, kemo!“
Zachytil se slabého koženého řemení a začal se vzpírat nahoru. Krkavčí pařáty opatrně uvolnily své sevření. Pak se s pomocí řemene vytahoval po ptačím peří ruku po ruce nahoru a vzdoroval při tom odporu vzduchu. Nakonec byl na místě a zachytil se opasku Hamiše – letce.
„Rob přál, že už si dost starý, abys mohl s nama dolu do Podsvětí,“ sdělil mu Hamiš přes rameno. „Rob žatým zaskočil pro heroja. Ty ale máš kliku, malej chlape!“
Pták se naklonil do zatáčky.
Dole sníh… prchal. Už netál, stahoval se od přístřešků pro jehňata jako voda při odlivu nebo vzduch při hlubokém nádechu a přitom nevydával zvuk silnější než povzdech.
Krkavec kroužil nad ovčí pastvinou kolem jehněčích přístřešků, kde stáli muži a v úžasu se rozhlíželi. „Jedno mrtvý velký béhovado a tucet malejch,“ informoval Hamiš přes rameno Malého nebezpečného Floka. „Ale žádná malá veliká bosorbaba! Von ji čórnul. Vodnes ji.“
„A kamto?“
Hamiš vedl Moraga (jak pojmenoval svého krkavce) ve velkém stoupavém kruhu. Kolem farmy přestal padat sníh. Ale nahoře na Dulinách padal jako kladívka. A pak na sebe vzal tvar.
„Tam navrch,“ odpověděl.
Dobrá. Jsem naživu. Tím jsem si skoro jistá.
Ano.
A cítím ten chlad všude kolem, a mě samotné chladno není, ale to bych asi někomu jinému těžko vysvětlovala.
A nemůžu se pohnout. Ani trochu.
Všude kolem mě je bílo. A uvnitř hlavy mám taky bílo.
Kdo jsem?
Pamatuju si jméno Tonička. Doufám, že to jsem byla já.
Všude kolem mě je bílo. To už se stalo předtím. Byl to nějaký sen nebo vzpomínka nebo něco jiného, co nedokážu pojmenovat. A všude kolem mě padala další běl. A narůstá kolem mě a zvedá mě nahoru. Tak to vypadalo… když vznikala Křída, tiše, pod hladinou prastarého oceánu.
To znamená mé jméno.
Znamená Země pod vlnami.
A pak se jí jako vlna vrátily do mysli barvy. Byla to hlavně rudá barva zuřivosti.
Jak se opovažuje!
Zabíjet jehňata!
To by babička Bolavá nikdy nedovolila. Ta nikdy nepřišla ani o jediné jehně. Dokázala je znovu přivést k životu.
Tak především jsem odsud neměla nikdy odcházet, pomyslela si Tonička. Možná jsem tady měla zůstat a zkusit se věci naučit sama. Ale kdybych byla neodešla, byla bych to pořád ještě já? Věděla bych to, co vím?
Byla bych tak silná jako moje babička, nebo už bych se touhle dobou ošklivě pochechtávala? No, alespoň teď budu silná.
Když bylo vražedné počasí rozmarem slepé přírody, mohli jste jen nadávat, ale když začalo chodit kolem po dvou… to byla válka. A nakonec dojde k boji!
Pokusila se pohnout a teď bělost povolila. Vnímala ji jako těžký sníh, ale nebyla na dotek studená. Bělost odpadla a zůstal po ní velký otvor.
Před Toničkou se objevila hladká, poloprůsvitná podlaha. Strop, který se ztrácel v podivné mlze, podpíraly mohutné pilíře.
Byly tam stěny z téhož materiálu jako podlaha.
Vypadaly jako z ledu, Tonička dokonce viděla ty malé drobné bublinky uvnitř, ale na dotek byly jen chladné.
Byla to skutečně obrovská místnost. Nebyl v ní žádný nábytek, jaký by si snad postavil král, který by chtěl říci: „Podívejte, já si mohu dovolit takhle plýtvat i prostorem.“
Prohlížela si místnost a její kroky se odrážely ozvěnou od stěn. Nebylo tam nic, dokonce ani jediná židle. A i kdyby nějakou našla, jak pohodlně by se na ní asi sedělo? Nakonec ale přece jen něco našla. Bylo to schodiště, které vedlo vzhůru (pokud jste, samozřejmě, nezačali nahoře). To ústilo do podobné rozlehlé haly, kde byl alespoň nějaký nábytek. Stálo tam několik gaučů, na nichž by mě…
