Diana milenci se nelíbila
Diana milenci se nelíbila
víc, když ji nečekaně viděl stát
v ledové vodě — celá nahá byla —,
než mně děvečka z hor, která jde prát
závoj a před zcucháním sponou v šláři
dál auře[1] plavé vlasy zavírat:
že jim teď mne, když nebe žhne v té záři,
milostným mrazením rozchvět se daří.
— 1 —
— 2 —
Jak nový andílek se obezřelá
Jak nový andílek se obezřelá
na křídlech snesla na zelený břeh,
kam osud procházkou mě zaved právě.
A když mě na pěšině uviděla
bez druhů, bez průvodu, beze všech,
hedvábnou síť tam rozprostřela v trávě.
Vzplanul jsem; nebyla mi nemilá
pak záře, jež jí z očí svítila.
— 3 —
— 4 —
— 5 —
— 6 —
To okno, v kterém jedno slunce svítí
To okno, v kterém jedno slunce svítí,
kdy se mu chce, a druhé za poledne,
a to, jež — sotva severák se zvedne
v krátkých dnech[13] — nápor vzduchu namrazí ti,
a v dlouhých dnech ten ostroh kamenitý,
kam paní v sebe pohroužena sedne
v myšlenkách (na kolika místech ve dne
stín její pád a otisk stop se chytil!),
a krutý práh, na němž mě Amor stih,
a nový roční čas, jenž ve mně křísí
den dávných ran z výročí do výročí,
a obličej a slova, která visí
jak přibita hluboko v prsou mých —
mi pláčem touhy zaplavují oči.
— 7 —
Toho, kdo pevně rozhod se hnát život
Toho, kdo pevně rozhod se hnát život
přes proradnou pláň vln a přes útesy,
od smrti dělí jenom malá bárka
a daleko už není jeho konec.
Měl by se stáhnout zpět a najít přístav,
dokavad v kormidlo má víru plachta.
Líbezný vánku, kormidlo i plachta
svářeny tobě, když jsem vkročil v život
milostný — v lauru doufal[15] v lepší přístav.
Život mé hnal pak stokrát na útesy.
A proč nastal ten bolestný můj konec?
Ne zvenčí, zevnitř důvod měla bárka.
Dlouhý čas věznila mě slepá bárka.
Bloudil jsem, oči nezved: snad mi plachta
před koncem zde už chystá věčný konec.
Pak zlíbilo se Tomu, jenž dal život,
volat mě zpět a chránit před útesy.
A aspoň z dálky zjevil se mi přístav.
Jak světlo v noci tam, kde leží přístav,
z širého moře vidí loď či bárka,
když neztroskotá v bouři o útesy,
já — hlídka na stěžni, kde dme se plachta
zhled korouhev, jež nese jiný život,
a vzdychal touhou, kdy přijde můj konec.
Nevím dnes, jaký na mne čeká konec.
Když v jasném dni chci najít jistý přístav,
lán cesty je to na tak krátký život.
A pak mám strach: Nese mě křehká bárka
a víc, než chtěl bych, vidím, že se plachta
dme větrem, jenž mě žene na útesy.
Kéž zachráním se živý před útesy
a vyhnanství mé najde dobrý konec!
Kéž nechci, aby směr změnila plachta,
a kotvy vyhodím tam, kde je přístav!
Ale já planu jak hořící bárka,
je těžké opustit navyklý život.
Pane, jenž řídíš konec můj i život,
než ztroskotá má bárka o útesy,
véd v dobrý přístav uondanou plachtu!
— 8 —
— 9 —
— 10 —
— 11 —
Zlomen laur svěží i sloup kolonád
Zlomen laur[19] svěží i sloup kolonád,
jež skýtaly mdlé mysli stín a klid.
Nedoufám, že mi může nahradit
Jih, Sever, Západ, Východ díl těch ztrát.
Tebou mi, Smrti, dvojí poklad vzat,
jenž dával blaze žít a pyšně jít.
Může to zem, trůn říše nahradit?
Šperk orientu a moc zlata dát?
Leč jestli je to osudem tak dáno,
co mohu mít než smutnou duši, vzhled,
tvář skloněnou, oči, z nichž slzy kanou?
Živote náš, tak krásný napohled,
jak lehce ztratíš za jediné ráno,
co klopotně získáváš tolik let!
— 12 —
