Kapitola třetí
Tiše jsme seděli. Random domluvil a Benedikt upřeně hleděl přes Gamath k obloze. Jeho tvář nic neprozrazovala. Už dávno jsem se naučil respektovat jeho mlčení.
Konečně se pohnul. Přikývl a prudce se obrátil k Randomovi.
Řekl: „Dlouho jsem tušil, že je něco divného na tom, že Otec a Dworkin nechali po léta upadat naše uspořádání, náš vnitřní řád. Měl jsem dojem, že existoval původní Vzor, který oni dva buď objevili, nebo vytvořili. Tento Vzor umístil náš Amber mimo Stín, aby byl v oblasti neovlivňované jeho silami. Avšak nikdy jsem se nedozvěděl, jak by bylo možné se na to místo dostat.“ Otočil se zpět ke Garnathu. „Tak mi tedy řekni, odpovídá to tomu, co se tam stalo?“
„Vypadalo to tak,“ odpověděl Random.
„Zavdala k tomu příčinu Martinova prolitá krev?“
„Myslím, že ano.“
Benedikt zvedl Trumf, o kterém se mu Random nezmínil při svém vyprávění.
„Ano,“ přitakal. „Je to Martin. Přišel ke mně, když opustil Rebmu. Nějaký čas u mě zůstal.“
„Proč šel k tobě?“ zeptal se Random.
Benedikt se pousmál.
„Víš, někam jít musel,“ řekl. „Měl už dost svého postavení v Rebmě. Nebylo mu jasné, jaký je jeho vztah k Amberu. Byl mladý, volný a právě získal díky Vzoru svoji moc. Chtěl se dostat pryč, vidět něco nového, cestovat do Stínů – tak jako my všichni. Jednou, když byl malý kluk, jsem ho vzal do Avalonu, aby se prošel v létě po suché zemi. Abych ho naučil jezdit na koni, aby viděl žně. Když měl najednou možnost jít kamkoliv, byl příliš uspěchaný. Jeho volba byla dosud omezena na těch několik míst, o kterých něco věděl. Pravda, mohl mít vysněné místo v tom okamžiku a jít tam – vytvořit je. Ale on si byl vědom toho, že se musí ještě hodně věcí naučit, aby zajistil svou bezpečnost ve Stínu. Tak se rozhodl přijít ke mně a požádal mě, abych ho učil. A já jsem ho učil. Strávil u mě větší část roku. Učil jsem ho bojovat, učil jsem ho o možnostech Trumfů a o Stínu. Obeznámil jsem ho s věcmi, které musí Ambeřan znát, aby přežil.“
„Proč jsi to všechno dělal?“ zeptal se Random.
„Někdo to udělat musel. Když přišel ke mně, byl jsem to já,“ odpověděl Benedikt. „Ačkoliv, ne že bych toho hocha neměl rád,“ dodal.
Random sebou trhl.
„Říkáš, že byl s tebou skoro rok. Co se s ním stalo pak?“
„Víš stejně dobře jako já, že se začal toulat. Jednou získal důvěru ve své schopnosti a chtěl si je vyzkoušet. Když probíhalo jeho učení, vzal jsem ho sám na cestu do Stínu a seznámil ho s lidmi na různých místech. Ale přišel čas, kdy chtěl jít svou vlastní cestou. Jednoho dne mi dal sbohem a odešel pryč.“
„Viděl jsi ho od té doby?“ zeptal se Random.
„Ano, pravidelně se vracel, chvíli se mnou pobyl a vyprávěl mi o svých dobrodružstvích a objevech. Vždy bylo jasné, že jde jen o návštěvu. Po čase začal být netrpělivý a zase odjel.“
„Kdy jsi ho viděl naposled?“
„Před několika lety avalonského času, za obvyklých okolností. Objevil se jednou ráno, zdržel se asi dva týdny, pověděl mi o tom, co viděl a prožil, a vyprávěl o spoustě věcí, které se chystal dělat. Pak se zase vydal na cestu.“
„A už jsi o něm nikdy znovu neslyšel?“
„Naopak, nechával vzkazy u našich společných přátel, když se s nimi náhodně setkal. Příležitostně mě kontaktoval prostřednictvím mého Trumfu –“
„Měl sadu Trumfů?“ přerušil jsem ho.
„Ano, vzal jsem je z jednoho ze svých zásobních balíčků karet a dal jsem mu je.“
„Měl jsi Trumf pro něj?“
Zavrtěl hlavou.
„Dokonce jsem ani nevěděl o tom, že takový Trumf existuje, dokud jsem ho neuviděl,“ řekl, vzal kartu, letmo se na ni podíval a vrátil ji Randomovi. „Neuměl jsem ho namalovat. Randome, pokusil ses někdy zastihnout ho pomocí tohoto Trumfu?“
„Ano, několikrát od té doby, co jsme na něj narazili. Naposled před několika minutami. Je to nanic.“
„Samozřejmě, že se nemůže nic dít. Jestliže se všechno odehrálo tak, jak říkáš, a on to přežil, mohl být přinucen k tomu, aby zablokoval další pokusy o navázání kontaktu. On ví, jak to má udělat.“
„Bylo to tak, jak si myslím? Víš o tom něco víc?“
„Teď mě něco napadá,“ řekl Bene…
