KNIHA JEDENÁCTÁ
MERIT
I
Každý viděl, jak překapává voda ve vodních hodinách. Stejně plyne čas člověka, avšak tento čas se neměří hodinami, nýbrž jedině tím, co člověka potkává. To je veliká a vznešená pravda a člověk ji pochopí až ve dnech svého stáří, v nichž jeho čas plyne naprázdno a již ho nic nepotkává, ačkoliv myslí, že se děje mnohé — a teprve když se ohlédne zpět, zjistí, že se nic nestalo. Pokud totiž člověka potkává mnohé a pokud se jeho srdce mění a je nepokojné, potud mu může jeden jediný den být delší než rok, ba než dva roky, v nichž pracuje a žije prostý život, sám se neměně.
Ve městě Achetatonu jsem poznal tuto pravdu, neboť můj čas tam plynul jako proud řeky a můj život byl jako lehký sen či krásná píseň, jež doznívá v dálce, a těch deset let, která jsem žil ve stínu faraóna Achnatona v jeho zlatém domě ve Městě Nebeských Výšin, bylo lehčích než jeden jediný rok mé mladosti, ale do toho času se vměstnaly i mnohé cesty a dny, jež byly naplněny událostmi a byly delší než roky.
A mé vědění a umění se v té době nerozšiřovalo, nýbrž spotřebovával jsem vše, co jsem nashromáždil za dnů svého mládí v mnohých zemích, stejně jako včela spotřebovává za dnů záplavy med, který nashromáždila do svých pláství v době květů.
Avšak snad ohladil čas mé srdce, jako pomalá voda ohladí kámen, a snad se mé srdce změnilo za tu dobu, třebaže jsem to nepozoroval, neboť jsem nebyl již tak sám jako dříve. Snad jsem byl také mlčenlivější než dříve a nevychloubal se ani sebou, ani svým uměním jako dříve, ale to snad nebylo mou zásluhou, nýbrž pocházelo pouze z toho, že Kaptah nebyl se mnou, ale že byl daleko ve Vesetu a opatroval tam můj majetek a bydlel v mém domě a bděl nad mými zájmy i nad vlastní krčmou, jejíž jméno bylo U krokodýlího ocasu.
Také musím říci, že Achetaton se uzavřel do sebe a faraón Achnaton se uzavřel do svých vidění a snů, a nic vně tohoto města nemělo pro ně významu, nýbrž vše, co se dělo mimo Atonovy hraniční kameny, bylo stejně vzdálené a neskutečné jako odraz luny na hladině vodní, a skutečné bylo pouze to, co se dělo v Městě Nebeských Výšin.
Když o tom nyní přemýšlím, zdá se mi, že snad všecko bylo lží a že snad i město Achetaton i vše, co se tam dělo, bylo jen stínem a krásným povrchem a že pravdou byl pouze hlad a utrpení a smrt za jeho hraničními kameny.
Neboť vše, co bylo faraónu Achnatonovi proti mysli, se před ním skrývalo, a vyžadovala-li některá věc jeho rozhodnutí, pak se zavinula do měkkých plen a přidalo se medu a vonného koření a teprve potom se mu předložila, ježto všichni se varovali způsobit jeho hlavě nové bolesti. A tak se stávalo často — jeť člověk sláb — a nikdo si nepřál ztratit přízeň faraónovu příliš častým vypravováním nepříjemných věcí. Avšak věřím, ba vím, že se tak stávalo i z lásky k němu, protože každý, kdo ho miloval, snažil se ušetřit ho utrpení a zármutku, nakolik jen mohl. Totiž i nejnepatrnější nemilá věc či nezdar působily na něho citlivěji než na obyčejného člověka, takže ztratil svůj klid a vzrušil se a jeho nemoc ho zachvátila — a mnozí, kteří ho milovali, se obávali, že by zemřel, kdyby se dozvěděl podle pravdy vše, co se dělo za hraničními kameny jeho města.
Věřím, ba vím, že faraón Achnaton chtěl žít jedině v pravdě a sám by byl první káral každého, o němž by zvěděl, že mu skrývá pravdu z lásky k němu, ale hleděl svýma očima do věčnosti a proto vše, co bylo mimo, mu bylo jako stín, a proto vše, co se dělo mimo jeho město, mu bylo ještě méně než stín. Tak je přece možno mluvit pravdu mnohými a rozličnými způsoby — a tak zahaleně a tak opatrně, že se stěží pozná. V této době vládl kněz Aj ve Vesetu jakožto nosič berly po pravici královské, i byl Veset stále pravým velkým městem obou zemí, neboť faraón zanechal tam vše, co mu bylo z vladařských povinností nepříjemné a proti mysli, jako vybírání daní, obchod a konání spravedlnosti podle zákonů, a nechtěl o podobných věcech slyšet, nýbrž plně důvěřoval Ajovi, jenž byl jeho tchánem a otcem Nefertiitiným a jenž d…
