21. kapitola
Liz nakonec přece jen dokázala dovést svou třídu až do úplného konce školního roku. Bernie i lékař svorně žasli, jak to Může vydržet.
Každé odpoledne teď musela brát demerol a Jane celé dny poplakávala, že maminka jenom spí, ale to jenom nedokázala správně pojmenovat příčinu svého nářku. Ve skutečnosti plakala proto, že maminka umírá.
Poslední den školního roku vyšel na devátého června a Liz se oblékla do nových šatů, které jí s mnoha dalšími dala posledně Ruth.
Ta jim ostatně denně telefonovala a snažila se je trochu pobavit historkami o obyvatelích Scarsdalu.
Toho dne vezla Liz Jane sama a holčička si ji pyšně prohlížela.
Maminka byla okatá a čilá stejně jako dřív, moc jí to slušelo, jen byla tak hrozně hubená. Zítra se budou stěhovat na Stinsonské pobřeží a Jane se už nemohla dočkat. Pelášila do třídy v růžových šatečkách a černých kožených střevíčcích, které s Ruth vybraly zvlášť pro tuto slavnostní příležitost. Na rozloučenou bude totiž oslava s koláči, cukrovím a mlékem.
Liz vešla do třídy, tiše za sebou zavřela a otočila se ke svým žáčkům. Byly tu dnes všichni, jednadvacet vymydlených obličejíčků s rozzářenýma očima a s úsměvem předvídajícím prázdninové radosti, Vycítila, jak ji všichni mají rádi a že vědí, jak ráda má i ona je.
A dneska se museli rozloučit. Ale odejít jen tak, vytratit se z jejich života bez rozloučení, to by nedokázala. Nakreslila na tabuli růžovou křídou veliké srdce a děti se rozesmály.
„Všechno nejlepší k svátku svatého Valentýna!“ zavolala vesele.
Však taky k tomu veselí měla důvod. Vydržela přece až dodneška a to pro ni znamenalo hodně. Byl to dáreček pro žáky, pro Jane i pro ni samotnou.
„Je, dneska není Valentýna!“ vykřikl Billy Hitchcock. „Dneska jsou přece vánoce!“ Dostál své pověsti třídního vtipálka a Liz to ocenila.
„Je to tak, jak říkám. Dneska si uděláme svůj vlastní svátek svatého Valentýna, a to bude pro mne příležitost vám říct, jak moc vás mám všechny ráda.“ Pláč jí stoupal do hrdla, ale teď mu nemohla j podlehnout. „Všichni buďte chviličku zticha. Pro každého tu mám' malou valentýnku… a potom si uděláme svou vlastní malou oslavu, ještě dřív, než začne ta hlavní, pro celou školu.“ Začalo je to zajímat„ skutečně se utišili a uvažovali o tom, že dnes se vidí naposledy. Volala si je jednoho po druhém a každému podala jednu valentýnku, kterou napsala, co se jí na dítěti nejvíc líbí, v čem je nejšikovnější, co je na něm milého, jak veliký pokrok v čem udělalo. Každému připomněla, v čem vyniká mezi ostatními, i kdyby šlo třeba jen o úklid hřiště, byla tu vzpomínka na tu legraci, co si spolu užili, a navíc byla každá valentýnka plničká nalepených a nakreslených obrázků a veselých říkanek, které se k tomu dítěti hodily. Žáčci seděli tiše a vzpřímeně a v dlaních svírali svoje valentýnky jako vzácný dar, kterým ve skutečnosti byly. Jejich výroba jí zabrala celé dlouhé měsíce a stála ji poslední zbytky energie. Nakonec se vytasila se dvěma tácy vlastnoručně upečených koláčků ve tvaru srdíčka a ještě s dalším podnosem, kde bylo cukroví. Každé dítě dostalo svůj spravedlivý díl. O tomhle neměla zdání ani Jane, Liz jí jen řekla, že to bude na tu celoškolní slavnost. Sice jich k té příležitosti taky pár upekla, ale tyhle byly zvláštní, protože je určila: pro „svoje“ druháky.
„A závěrem bych chtěla zopakovat, jak moc jste pro mne znamenali a že jsem pyšná na vaše pokroky. A jsem si jistá, že stejně tak báječně budete pracovat i ve třetí třídě u pani učitelky Riceové.“
„A vy tu už s námi vážně nebudete, paní učitelko?“ zapípal z poslední lavice nesmělý hlásek a černovlasý tmavooký kluk měl oči plné smutku. V jedné ruce svíral valentýnku a v druhé koláček, který byl tak krásný, že by byla věčná škoda ho sníst.
„Ne, Charlie, opravdu to nejde. Na nějakou dobu musím pryč.“
A teď už ji slzy zradily. „Budete mi všichni strašně moc chybět. Ale jednou se všichni shledáme. Všichni, tak na to nezapomeňte…“ Teď už plakala naprosto nezakrytě. „A když potkáte mou malou Jane, de…
