35.
Letadlo přistálo za velmi jasného prosincového dne na Mezinárodním letišti v San Francisku ve tři hodiny odpoledne.
Slunce krásně svítilo, vzduch byl teplý a vanul čerstvý vítr.
Raphaella se zhluboka nadechla a pomyslela si, jak jen bez zdejšího svěžího vzduchu mohla vydržet. Byla ráda, že tu zase je, a když sama prošla se zavazadly celnicí, cítila se silná, volná a nezávislá. Vyšla s nosičem z haly a zavolala si taxík. Tentokrát na ni nečekala žádná limuzína a také nevystoupila z letadla zvláštním východem. Nepožádala, aby ji někdo ze zaměstnanců aerolinií provedl přes celnici. Šla k proclení jako všichni ostatní a těšilo ji to. Měla už toho dost, jak ji pořád skrývali a chránili. Věděla, že je na čase, aby se o sebe starala sama. Personálu v domě zavolala, že přijede. teď tam zbylo jen pár lidí. Ostatní už propustil její otec, někteří dostali penzi, jiným zanechal John Henry malé odkazy, všichni však odcházeli s lítostí nad tím, že doba Johna Henryho skončila. Všichni se domnívali, že se Raphaella už nikdy nevrátí, a tak těch pár, co tu ještě zůstalo, užaslo, když se dozvěděli, že přijede.
Když taxík zastavil před domem a Raphaella zazvonila, uvítaly ji vřelé a přátelské úsměvy. Všichni byli šťastni, že ji vidí, šťastni, že je kromě nich zase někdo v domě, i když tušili, že její návrat je předzvěstí další změny. Připravili skvělou večeři, nadívaného krocana, batata s chřestem a báječný jablečný koláč. V přilehlém pokojíku, kde chystali příbory, mluvili o tom, jak hrozně zhubla, jak vypadá nešťastně a unaveně a že tak smutné oči ještě nikdy neviděli. Nikdo z nich však nemohl vědět, že vypadá teď lépe než minulý rok v Santa Eugenii.
Aby jim udělala radost, večeřela v jídelně a pak pomalu procházela domem. Vypadal nějak smutně, prázdně, jako dům, který už nikdo nemiluje. Jak se rozhlížela kolem, věděla, že je čas ho zavřít. Jestli v San Francisku zůstane, čímž si nebyla vůbec jistá, nebude tak velký dům potřebovat. Jak šla po schodech nahoru, uvědomovala si, že by ji vždycky skličoval.
Vždycky by tady viděla Johna Henryho v tom zuboženém stavu, v jakém byl poslední léta.
Trochu ji to lákalo zůstat v San Francisku, ale v tom případě by potřebovala mnohem menší dům… takový jako Alexův na Vallejo… Přestože si to zakázala, zalétala myslí zase k němu.
Jakmile přišla do své ložnice, musela myslet na všechny ty noci, kdy tu netrpělivě čekala, až bude moct jít za ním. Na to teď myslela, jak se tu rozhlížela, byla by ráda věděla, jak se mu daří, co se všechno stalo, co minulý rok dělal. Amanda ani Charlotte se už znova neozvaly, a měla jakési tušení, že se už neozvou. Sama také neměla v úmyslu se jim připomenout… ani Alexovi. Nehodlala mu zavolat, že je zpátky. Přijela sem oživit si vzpomínky na Johna Henryho a vyrovnat se s nimi, zavřít dům, vyrovnat se sama se sebou. Už si o sobě nemyslela, že ho zabila, měla-li však žít s tím, co se stalo, musela se s tím vypořádat tam, kde se to stalo, vidět všechno jasně a poctivě, nežli začne znova, ať už zůstane v San Francisku, nebo se vrátí do Španělska. Není už důležité, kde bude žít. Rozhodující pro celý její další život bude, jak se bude dívat na to, co se stalo. To věděla až příliš dobře. Chodila neklidně z pokoje do pokoje, snažila se nemyslet na Alexe, nezalétat v myšlenkách jinam a nepřipustit, aby se cítila vinna za to, jak John Henry zemřel.
Byla skoro půlnoc, když sebrala odvahu a šla do jeho ložnice. Dlouhou chvíli tam stála, rozhlížela se kolem, vzpomínala na chvíle s ním strávené, jak mu četla, jak s ním mluvila, naslouchala mu, jak jedli spolu z podnosů. A pak si z nějakého důvodu vzpomněla na básně, které měl tak rád, a jako by se na to stále chystala, šla pomalu ke knihovně a začala si prohlížet knihy. V dolní řadě našla útlou knížku, kterou tam někdo dal.
Většinou ji míval na nočním stolku u postele. Pamatovala se, že ji tam viděla to ráno… tu noc po… Ráda by věděla, jestli ji četl, než zemřel. Byla to zvláštní romantická představa, která asi těžko odpovíd…
