„Už je to osmý den, co Xhia odešel,“ řekl kapitán Herminius Koots trpce. „Začínám věřit, že využil příležitosti a utekl.“
„Proč by to dělal?“ namítl Oudeman. „Proč teď, když jsme po všech těch strastných měsících na dosah úspěchu? Odměnu, kterou jste mu slíbil, měl takřka v rukou.“
V Oudemanových očích se lstivě zablýsklo, bylo načase opět Kootsovi připomenout jeho sliby. „Každý jsme si svůj díl těžce zasloužili. Xhia by se v tuto chvíli sotva vzdal svého podílu a dezertoval.“
Koots se zamračil, řeči o odměně slyšel nerad. Poslední měsíce zvažoval jakýkoliv možný trik, aby nemusel splnit své sliby. Otočil se ke Kademovi.
„Nemůžeme tady čekat déle. Uprchlíci nám zase ujedou. Musíme do toho jít i bez Xhii, souhlasíš?“
Od prvního setkání se jejich oboustranně výhodné spojenectví upevnilo. Koots myslel v prvé řadě na Kademův slib, který mu měl otevřít cestu do slibných služeb ománského kalifa, k moci a bohatství, které takové postavení přinese. Kadem zase věděl, že Koots je jeho jedinou nadějí na opětné nalezení Doriana Courtneye.
„Myslím, že máš pravdu, kapitáne. Toho malého divocha už nepotřebujeme. Nepřítele jsme našli, tak na něj zaútočme.“
„Potom jsme zajedno,“ konstatoval Koots. „Předjedeme Jima Courtneye a počíháme si na něj v místě, které bude pro nás výhodné.“
Sledování stop Jimovy karavany bylo teď snadné a Koots se ani nemusel držet blízko za nimi a riskovat prozrazení. Prach zvířený dobytkem byl viditelný zdaleka. Přesvědčil sám sebe, že už Xhiu nepotřebuje, a dole pod srázem zamířil k jihu. Velkým obloukem objel karavanu a předstihl ji o pár desítek kilometrů. Pak se vydali zpátky, vstříc Jimu Courtneyovi.
Tak znemožnili, aby jeho křovácký stopař našel jejich stopy dřív, než svou léčku nastraží. Situace jim nahrávala. Bylo zřejmé, že Jim Courtney sleduje tok řeky mířící k oceánu. Podél jejích břehů bylo dostatek pastvy a sama poskytovala zdroj vody pro lidi i zvířata.
V jednom místě se řeka musela prokousávat mezi kopci. Koots s Kademem z vrcholu jednoho z nich zkoumali vstup do soutěsky, kde se řeka zužovala jako hrdlo lahve.
„Tady budou muset projet s vozy,“ řekl Koots s uspokojením. „Cesta přes kopce by jim trvala nejmíň čtyři dny.“
„Soutěsku za den nepřejedou. To znamená, že se v ní aspoň na jednu noc utáboří,“ souhlasil Kadem. „Můžeme je překvapit v noci a jejich ngunijští válečníci nebudou schopní ve tmě bojovat. Vpadneme mezi ně jako lišky do kurníku, a než se rozední, bude po všem.“
Čekali nahoře, dokud se v ústí soutěsky neobjevil pomalý průvod. V jeho čele Koots poznal Jima Courtneye a jeho ženu a na rtech mu zahrál dravčí úsměv. Se zlomyslným zadostiučiněním pak sledoval, jak s vozy náhodně zastavují mezi stromy, daleko od sebe. Cítili se v bezpečí a nesnažili se z nich postavit obrannou hradbu.
Za nimi do kaňonu proudil skot. Zvířata pila z řeky a ngunijští honáci z jejich hřbetů snímali sloní kly a ukládali je na břeh.
Koots se poprvé ocitl dostatečně blízko karavany a na vlastní oči mohl vidět slibnou kořist. Pokusil se dobytek spočítat, ale neuspěl. Neustálý pohyb zvířat a závoj prachu mu to nedovolily. Měl stejnou šanci, jako by chtěl spočítat jednotlivé sardinky v hejně. Zaměřil dalekohled na slonovinu na břehu řeky a srdce mu radostně poskočilo. Tam dole na něj čekalo bohatství větší, než si kdy dokázal představit.
Slunce už zapadlo, než se Koots s Kademem v houstnoucím šeru vrátili k Oudemanovi, hlídajícímu koně.
„Oudemane,“ řekl, když sesedal, „jsou v naprosto ideální pozici pro útok. Půjdeme pro ostatní.“
