Xhia klusal na křivých nohách rychlým krokem, který Křováci nazývají „pití větru“. Dokázal ho udržet od prvního jitřního světla až do tmy. Cestou mluvil sám k sobě, jako by měl společníka. Kladl si otázky a smál se vlastním vtipným odpovědím. Za běhu pil z nádoby vyrobené z rohu a konzumoval zásoby, které si nesl v koženém vaku zavěšeném přes rameno. Neustále sám sebe přesvědčoval, jak je chytrý a statečný.
„Jsem Xhia, mocný lovec,“ chvástal se a radostí poskočil. „Jedem na špi ce svého šípu jsem zabil velkého sloního býka.“ Vzpomínal, jak ho sledoval po břehu velké řeky. Vytrvale pokračoval v honu od nového měsíce do úplňku a pak opět do novu. „Ani jednou jsem stopu neztratil. Dokáže to někdo jiný?“ Zakroutil hlavou. „Ne! Dokázal by Bakkat něco takového? Nikdy! Dokázal by Bakkat vstřelit šíp do žíly za uchem slona, aby se jed dostal přímo k srdci? To by nedokázal!“ Křehký rákosový šíp se stěží zabodne do kůže slona a k srdci nebo plícím nepronikne nikdy. Musel najít jednu z velkých tepen těsně pod povrchem kůže, ale i tak jedu trvalo pět dnů, než tlustokožce udolal. „Já šel pořád za ním, a když konečně padl jako hora a zvedl prach až k vrcholkům stromů, tančil jsem a zpíval loveckou píseň. Dokázal by Bakkat vykonat takový skutek?“ otázal se vysokých štítů okolo. „Nikdy!“ odpověděl za ně. „Nikdy!“ Xhia i Bakkat pocházeli z různých rodin stejného kmene. „Nejsme bratři!“ křičel zlobně Xhia.
Kdysi žila dívka s kůží jasnou jako peří snovače a s tváří ve tvaru srdce. Měla plné rty připomínající plod zralé moruše a hýždě oblé jako pštrosí vejce. Její prsy byly plnější a sladší než žluté melouny tsama vyhřáté kalaharským sluncem.
„Narodila se proto, aby se stala mojí ženou,“ křičel. „Když jsem spal, Kulu Kulu vzal kus mého srdce a tu ženu z něj uhnětl.“
Xhia se nepřinutil nazvat ji jménem. Aby dokázal, jak moc ji chce, střelil ji tenkým šípem lásky zdobeným na hrotu peřím holubice.
„Ale ona mnou pohrdla. Nepřišla si lehnout na spací rohož lovce Xhii. Odešla s tím podřadným Bakkatem a porodila mu tři syny,“ lamentoval.
„Ale Xhia je mazaný a lstivý, a ta žena zemřela na uštknutí mamby.“ Našel úkryt jedovatého hada pod plochým kamenem a nalákal ho na živou holubici, kterou uvázal k díře jako návnadu. Když had vylezl ven, stiskl mu tělo za hlavou. Nebyl nijak velký, měl sotva délku Křovákovy paže, ale jeho jed by stačil zabít buvola. Když pak ta žena spala s Bakkatem, vložil jí hada do pytle, se kterým chodila sbírat plody. Příští ráno, když pytel otevřela a ukládala do něho hlízu, had ji třikrát kousl do ruky. Zemřela rychle, ale v nesnesitelných mukách. Bakkat ji držel v náručí a plakal, zatímco Xhia je z úkrytu mezi balvany pozoroval. Vzpomínka na její smrt a Bakkatův žal mu byla tak milá, že se oběma nohama odrazil naráz a vyskočil do vzduchu jako luční kobylka.
„Není zvířete, které by mi dokázalo uniknout. Není muže, který by mě přelstil, protože já jsem Xhia!“ křičel a ozvěna mu vracela: „Xhia, Xhia, Xhia.“
Když ho plukovník Keyser propustil, dva dny a noc se toulal po lesích kolem High Wealdu a hledal Bakkata. Ráno ho za rozbřesku uviděl vycházet z chatrče. Zíval, škrábal se na zadku a smál se hlasitým protestům plynu vypuzeného jeho tělem. Pro Křováky je přebytek střevního plynu známkou dobrého zdraví.
Xhia sledoval, jak vyhání dobytek z ohrady a žene ho dolů k vodě. Ležel ukrytý v trávě, neviditelný jako koroptev. Později uviděl ze statku vyjíždět na koni statného bílého muže s černými vousy, kterému říkali Klebe – Jestřáb. Bakkatův pán dojel k pastevci doprostřed louky a dlouho spolu tiše hovořili. Dokonce ani Xhia se nedokázal připlížit dostatečně blízko, aby jejich slovům rozuměl.
„Vím, Klebe, co říkáš,“ šklebil se Xhia. „Vím, že Bakkata posíláš hledat svého syna a připomínáš mu, ať si dá pozor, aby ho nikdo nesledoval. Ale já, Xhia, ho budu hlídat jako duch větru.“
Za soumraku ho spatřil u dveří jeho chatrče a viděl zář jeho ohně na vaření, ale Bakkat vyšel ven teprve za svítání.
„Chceš mě ukolébat, Bakka…
