Kapitola 10
Padla noc a já se už nemusel držet tak blízko břehu. Vjel jsem do proudnice, řeka mě rychle unášela. Minul jsem dvě města, byla na opačné straně řeky, než kudy mě nesl proud, a tak jsem z nich neviděl víc, než jen světla na obzoru.
Měl jsem starost o Kathy. Neměla důvod mi pomáhat a já měl špatné svědomí, že jsem ji nechal pustit se do něčeho, z čeho by se mohla vyklubat dost špinavá práce. Ale ona přece sama přišla, aby mě varovala, uklidňoval jsem se, sama se přiklonila na moji stranu a stala se tak mým jediným spojencem. A co víc, byla pravděpodobně tou jedinou osobu, které jsem mohl v dané chvíli důvěřovat. Snad se jí to podaří, říkal jsem si, je to teď to nejdůležitější – zachránit obálku, aby se nedostala do rukou někoho, kdo by zveřejnil její obsah.
Musím se spojit s Filipem, co nejdříve to bude možné, a říci mu, co se tady stalo. My dva bychom mohli nejlépe přijít na to, co by se dalo dělat. Ale než začnu hledat telefonní budku, musím být dostatečně daleko od Pilot Knobu, abych nevzbudil svým hovorem žádné podezření.
Řeka plynula poměrně rychle a já ještě ze všech sil pádloval.
Během cesty jsem přemýšlel o předešlé noci a o nálezu těla Justina Ballarda. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím jsem byl přesvědčenější, že Ballard není mrtev. Nemohlo být pochyb o tom, že ti tři, co mě včera napadli, byli ti, co mě provokovali včera ve škole. Nezdálo se mi, že by se nejdřív vytahovali tím, jak mě zmlátili a pak zmizeli. Kam a jak? Připadalo mi, že nemohlo být nic jednodušší, než nastražit mrtvé tělo tak, aby podezření padlo alespoň na čas na moji hlavu a já byl třeba i lynčován. A pokud byla pravda to, co tvrdila Kathy, moc mi k tomu nechybělo. Nebýt George Duncana, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo. A jestliže ty věci, ať byly čím byly, se dokázaly přeměnit do různých tvarů a stát se domem, podepřeným autem, hromadou dřeva, lidmi, večeří na stole, džbánem kukuřičné whisky, pak už dokázaly být čímkoliv. Vzít na sebe podobu mrtvého těla by pro ně muselo být úplnou prkotinou. A pak mi došlo, že by pro ně nemohl být žádný problém ukrýt ty tři hochy a skrývat je tak dlouho, dokud by toho bylo zapotřebí. Jistě, možná to vypadalo příliš ztřeštěně a složitě, ale nebylo to o moc ztřeštěnější, než zabít člověka autem, a to auto pak nechat zmizet, anebo si plánovat něčí smrt v chřestýším doupěti.
Doufal jsem, že mě už brzy řeka zanese do nějakého městečka či vsi, odkud bych si mohl zavolat. Zpráva o vraždě v Pilot Knobu se už možná rozšířila do okolí a lidé tu budou ve střehu, ale na druhé straně mě uklidňovalo to, že nikdo nemohl tušit, že se poplavím dolů po řece. Zjistili by to pouze v tom případě, že by zatkli Kathy a to jsem nechtěl raději ani pomyslet. Při nejhorším se může stát to, že si zavolám a oni mě pak zatknou. Co bude dál? Nechtělo se mi o tom prozatím přemýšlet. Může se však stát i to, že se Filipovi dovolám a náš hovor bude odposloucháván, pak by to celé bylo k ničemu.
K žádnému uspokojivému závěru jsem ve svých úvahách nedošel. Byl jsem otrávený. Převracel jsem myšlenky v hlavě tam a zase zpátky, ale k ničemu to nebylo.
Už byla noc, ale přesto nad řekou visel světelný opar. Odkudsi z dálky ke mně doléhalo bučení krávy a sotva slyšitelný štěkot psa. Řeka kolem mne bez ustání drmolila tu svou, tu a tam vyskočila ryba, pleskla sebou a zůstala po ní jen zčeřená kola na hladině. Měl jsem pocit, že proplouvám rozlehlou rovinou, kterou ohraničují svými stíny stromy lemované břehy a vzdálené kopce. Bylo to tu naplněno zvláštním mírem. Cítil jsem se na řece úplně bezpečný. Připadalo mi totiž, že jsem úplně vydělen z ostatního světa. Byl jsem sám ve středu tohoto prostoru, který se šířil kolem mne do všech stran. Zvuky, které ke mně přicházely přes vodu, ono bučení krávy a štěkot psa byly tak vzdálené, že jen pocit mé oddělenosti umocňovaly.
Ale pak tato idylka náhle skončila. Řeka se přede mnou nahrbila a já začal zběsile pádlovat, abych co nejdříve uviděl, co mě vepředu čeká. Nebylo tam nic než tma.…
