„Nikomu jsem nezůstal nic dlužen,“ řekl Pizarro. „Každou ránu jsem vrátil. V tom není žádný hřích. To je jen zdravý rozum. Člověk dělá, co je nezbytné, aby přežil a uhájil své místo na světě. Někdy jsem mohl zapomenout na postní den, ano, nebo vzít jméno boží nadarmo – to jsou hříchy, já vím, bratr Vincente mi to vždycky vyčítal – ale znamená to, že jsem hříšník? Vykonal jsem pokání tak brzy, jak jen to bylo možné najít si pro něj čas. Tohle je hříšný svět a já nejsem jiný než ostatní, tak proč bych měl být potrestán právě já? Co? Bůh mě stvořil takového, jaký jsem. Stvořil mě k obrazu svému. A já věřil v jeho syna.“
„Pak jsi tedy ctihodný muž?“
„Rozhodně nejsem hříšník. Jak už jsem ti povídal, pokaždé, když jsem zhřešil, bylo mé pokání tak velké, že mi hříchy musely být odpuštěny.“
„Nuže,“ řekl Sokrates, „potom jsi opravdu ctihodný muž a já jsem se dostal na dobré místo. Ale rád bych si byl absolutně jistý. Řekni mi znovu: je tvé svědomí úplně čisté?“
„Co jsi zač? Zpovědník?“
„Jen hloupý muž, který hledá pochopení. A ty mi ho můžeš usnadnit, když se zúčastníš mého zkoumání. Jestli jsem přišel na místo pro ctihodné lidi, pak i můj život musel být bezúhonný. Ulehči mi proto mé přemýšlení a pověz mi, zda nemáš na svědomí něco, čeho bys litoval.“
Pizarro se znepokojeně pohnul. „No dobrá,“ řekl, „zabil jsem krále.“
„Špatného? Nepřítele vašeho města?“
„Ne. Byl moudrý a laskavý.“
„Pak máš čeho litovat. Neboť zabít moudrého krále, to je opravdu hřích.“
„Ale on byl pohan.“
„Co?“
„Odmítal Boha.“
„Odmítal svého vlastního boha?“ řekl Sokrates. „Potom třeba nebylo tak nesprávné ho zabít.“
„Ne. Odmítal mého Boha. Dával přednost svému. A proto byl pohan. I jeho lidé byli pohani, protože ho následovali. Tak to nemohlo být. Hrozilo jim věčné zatracení, kdyby ho následovali. Zabil jsem ho kvůli duším jeho lidí. Zabil jsem ho z lásky k Bohu.“
„Podle tebe tedy všichni bohové jsou odrazem jediného Boha?“
Pizarro se zamyslel. „V jistém smyslu je to tak, předpokládám.“
„A služba Bohu je sama o sobě zbožná?“
„Jaká jiná by měla být než zbožná, Sokrate?“
„Chceš říci, že se chová zbožně ten, kdo věrně slouží svému bohu v souladu s jeho učením?“
Pizarro zachmuřeně odpověděl: „No – jestli se na to díváš takhle, ano!“
„Pak myslím, že jsi zabil zbožného krále a jeho vraždou ses prohřešil proti Bohu.“
„Počkej!“
„Ale zamysli se nad tím: službou svému bohu musel zároveň sloužit i tomu tvému, protože každý služebník boží je služebníkem pravého Boha, jenž v sobě zahrnuje všechny naše imaginární bohy.“
„Ne,“ řekl Pizarro podrážděně. „Jak by mohl být služebníkem božím? Nevěděl nic o Kristovi. Nechápal nejsvětější Trojici. Když mu kněz nabídl Bibli, odhodil ji s pohrdáním na zem. Byl to pohan, Sokrate. Tak jako ty. Vůbec ničemu nerozumíš, jestli se domníváš, že Atahualpa byl zbožný. Nebo myslíš, že mě přesvědčíš.“
„Opravdu, vím toho o všem velmi málo. Ale říkáš, jak byl moudrý a laskavý?“
„Svým pohanským způsobem.“
„A byl to dobrý král svého lidu?“
„Zdálo se. Jejich země vzkvétala, když jsme ji objevili.“
„Ale přesto nebyl zbožný.“
„Vždyť jsem ti to už vysvětloval… Nikdy neuznal svátost, odmítal ji až do okamžiku své smrti, kdy přijal křest. Pak by se mohl stát zbožným. Ale tehdy už byl odsouzen k smrti a na jeho spásu bylo příliš pozdě.“
„Křest? Pověz mi, co je to, Pizarro.“
„Svátost.“
„A to je?“
„Posvátný obřad. Kněz při něm používá svěcenou vodu. Díky tomu obřadu se stáváš členem svaté matky církve, jsi zbaven hříchu, prvotního i skutečného, a dostáváš dar Ducha svatého.“
„Musíš mi někdy o těch záležitostech vyprávět podrobněji. Takže díky křtu jste toho dobrého krále udělali zbožným? A potom jste ho zabili?“
„Ano.“
„Jenže on už byl zbožný, když jste ho zabíjeli. Pak jeho vražda určitě byla hříšná.“
„On musel zemřít, Sokrate!“
„A proč?“ zeptal se Athéňan.
„Sokrates ho usvědčí z vraždy,“ řekl Tanner. „Podívej!“
„Koukám. Ale tak jednoznačné to nebude,“ řekl Richardson. „Jejich základní východiska jsou od sebe př…
