Tanner seděl, nakloněný kupředu, v rozlehlé třpytivé kouli v imaginační laboratoři v devátém podlaží a sledoval malou figurku v distančním centru holotanku. Lew Richardson byl sehnutý vedle něj s oběma rukama zasunutýma do informačních rukavic tak, aby mohl předávat instrukce do permutační sítě. Zdálo se, že ani nedýchá – jako kdyby skutečně nebyl ničím jiným než jednou ze součástí sítě.
To je celý Richardson, pomyslel si Tanner: naprosté zaujetí pro svou práci. Tohle mu Tanner záviděl. Oni dva měli vůbec velmi rozdílné povahy. Richardson žil jen pro své programování. To byla jeho velká vášeň. Tanner nikdy příliš nerozuměl lidem, kteří byli vedeni nějakou zvláštní touhou. Richardson byl jako pozůstatek z dřívější doby, z doby, kdy věci měly skutečný význam, z doby, kdy jsi ještě mohl věřit ve smysl svého snaženi.
„Jak se ti líbí brnění?“ zeptal se Richardson. „Myslím, že je výborné. Přesně podle starých rytin. A skutečně má švih.“
„Opravdu velmi vhodné do tropického podnebí,“ řekl Tanner. „Krásný plechový oděv s odpovídající přílbou.“
Odkašlal si a podrážděně přesedl ve svém křesle. Demonstrace probíhala už půl hodiny, aniž by se stalo něco zajímavého – pouze miniaturní obrázek vousatého muže ve španělském brnění přecházel po světelném poli – a Tanner ztrácel trpělivost.
Richardson si nevšiml trpkosti v jeho hlasu, ani nervozity v jeho pohybech. Věnoval se drobným úpravám. Richardson byl menší postavy, měl nevýrazné světlé vlasy, bledě modré oči a úzké rovné rty, oblékal se precizně a čistě – a stejně tak se i choval.
Tanner vedle něj vypadal jako hromotluk. Teoreticky byl Tanner pověřen vedením Richardsonových výzkumných projektů, ale ve skutečnosti do nich vůbec nijak nezasahoval. I když teď by možná bylo třeba konečně ho trochu usměrnit.
Byla to už dvanáctá nebo třináctá demonstrace, kterou mu Richardson předváděl od chvíle, kdy si začal hrát s historickými simulacemi. Všechny ostatní skončily, z toho či onoho důvodu, naprosto neúspěšně a Tanner předpokládal, že i tahle dopadne stejně. Ten projekt vůbec Tannera čím dál tím víc znepokojoval, vždyť právě on dal svým razítkem souhlas s jeho realizací. A po tak dlouhé době bylo stále těžší a těžší uvěřit, že celá práce slouží nějakému užitečnému cíli. Proč nechal spotřebovat tolik času Richardsonovy skupiny a tak velkou část rozpočtu laboratoře na několik měsíců? Pro koho to může mít nějakou hodnotu? Jaký to může přinést užitek?
Vždyť je to jen hra, uvažoval Tanner. Další zoufalý a nesmyslný technologický kousek, další zbytečná pirueta v nesmyslném baletu. Obrovské vydání na ukázku vynalézavosti pro vynalézavost: tomu se tedy říká úpadek.
Malý obrázek v holotanku náhle začal ztrácet barvu a ostrost.
Tanner si povzdechl. „Už je to tady. Stejně jako ostatní.“
Ale Richardson potřásl hlavou. „Tentokrát je to jiné, Harry.“
„Myslíš?“
„Neztrácíme ho. On se tam jen pohybuje podle své vlastní vůle, mimo naše vymezené parametry. Což znamená, že jsme dosáhli vysoké úrovně autonomie tak, jak jsme chtěli.“
„Vůle? Autonomie?“
„Byl to přece náš cíl.“
„Ano, já vím, jaké jsou předpokládané výsledky,“ řekl Tanner rozmrzele. „Jenom nejsem přesvědčen, že ztráta ohniska je důkazem dosažení svobodné vůle.“
„Tady,“ řekl Richardson. „Spustím stochastický sledovací program. Pohybuje se volně a my ho stejně tak budeme sledovat.“ Do ucha počítače v klopě svého kabátu pak řekl: „Pomůžeš mi, viď?“ Zároveň prudkým pohybem levého prostředníku indikoval kvantitativní úroveň.
Malá figurka ve zdobeném brnění a špičatých botách se znovu zaostřila. Tanner mohl vidět jemné detaily brnění, přílbu s chocholem, chrániče ramen a loktů, složité zdobení hrušky jílce jeho meče. Figurka kráčela zleva doprava rovnoměrným kolébavým krokem muže, který je zvyklý stoupat do nejvyšších pohoří světa a nemíní se nechat vyvést z tempa, dokud nepřejde vrchol. Jak se zdálo, fakt, že jde jakoby vzduchem vysoko nad zemí, mu nepůsobil větší potíže.
„Tady je,“ řekl Richardson. slavnostně. „Dostali jsme ho zpát…
