Půlčík Milo Vanderbeck, polní chirurg známý spíše pod přezdívkou Rusty, zhluboka nasál nozdrami důvěrně známou směsici pachů jódu, čpavku, alkoholu a magických elixírů, která se vznášela pod plachtou stanu. Chtěl se tou vůní nasytit nyní, dokud byla ještě zdravá, čistá, klinicky sterilní. Věděl, že dlouho taková nezůstane.
Zadíval se na operační stůl, dosud bílý jako padlý sníh, na své instrumentarium – řádku nástrojů budících respekt i důvěru důstojností chladné oceli, čistotou kovového lesku, systematičností a estetikou uložení.
Okolo instrumentáře se činil Rustyho personál – tři ženy. Houby, opravil se v duchu chirurg, jedna žena a dvě holky. Jedna stará, i když pohledná a mladě vyhlížející baba, a dvě děcka.
Čarodějka a léčitelka se jmenovala Marti Sodergren. Rusty ji znal, už s ní nejednou pracoval. Věděl o ní, že je na chlapy a má trochu sklony k hysterii, ale nevadilo mu to, hlavně, že působila její magie. První z mladých dobrovolnic byla kněžka ze svatyně Melitelé z Ellanderu, druhá studentka medicíny z Oxenfurtu – Iola a Shani.
Iola, kněžka či zatím vlastně adeptka. Dívka všedního, nenápadného zjevu s širokými dlaněmi a hrubými prsty venkovanky. Svatyně se postarala, aby ty ruce nezničila špinavá a těžká dřina na poli, jejich původ však zamaskovat nemohla.
Ne, pomyslel si Rusty, o ni se v zásadě nebojím. Ty její nevzhledné ruce jsou pevné, jisté, hodné důvěry. Kromě toho děvčata z klášterů selhávají velmi zřídka. Ani ve chvílích nejhlubšího zoufalství se nevzdávají, ale hledají oporu v náboženství, ve své víře. Je to zvláštní, ale jim to pomáhá.
Zahleděl se na rusovlasou Shani, která právě navlékala chirurgické nitě do oček jehel. Shani, dítě z nuzné čtvrti, které se dostalo na universitu díky své neskonalé touze po vědění a nepředstavitelné obětavosti chudých rodičů. Rozpustilá žačka, vagantka. Co umí? Navlékat jehly? Utahovat škrtidla? Držet háky? Otázkou zůstává, kdy zrzavá studentka omdlí, pustí háky a padne nosem do otevřeného břicha operovaného pacienta?
Lidé tak málo vydrží, pomyslel si. Žádal jsem, aby mi dali elfku anebo někoho z mé vlastní rasy. Ale to ne. Nevěří nám.
Mně konec konců také ne. Jsem půlčík. Cizák. Nečlověk.
„Shani!“
„Ano, pane Vanderbecku?“
„Rusty. Tedy pro tebe jsem pan Rusty. Co je to, Shani? K čemu to slouží?“
„Zkoušíš mě, pane Rusty?“
„Odpověz mi, děvče.“
„Toto je raspator. Slouží ke stahování okostice při amputacích. Aby okostice nepraskala pod zuby pilky a řez byl hladký a čistý. Spokojen? Správná odpověď?“
„Klid, děvče, klid.“
Pročísl si prsty kučeravé vlasy. Zvláštní, napadlo ho, jsme tady čtyři medikové a všichni zrzaví. Je to náhoda, osud či co?
„Pojďte, prosím, ven, děvčata,“ kývl na své pomocnice. „Před stan.“
Poslechly. Každá z nich se přitom nenápadně zaštířila. Každá jinak, každá svým způsobem.
Před stanem zevlovala parta sanitářů kochajících se posledními chvílemi sladkého nicnedělání. Rusty si ostře změřil jednoho lapiducha po druhém a ke každému přičichl, zdali už náhodou není pod parou. Kovář, svalnatý chlap, si na svém stole přerovnával nářadí, které mělo sloužit k vyprošťování raněných ze zprohýbaných brnění, pancířů a přilbic.
„Tam,“ začal Rusty bez úvodu a ukázal na bitevní pole, „zanedlouho začnou jatka. Hned nato se k nám dostanou první ranění. Všichni víte, co máte dělat, kde je vaše místo a jaké máte úkoly. Jestliže se podle toho budete chovat, nemůžete nic pokazit. Rozumíme si?“
Děvčata vyslechla jeho řeč bez připomínek.
„Tam,“ ukázal Rusty stejným směrem jako předtím, „se zanedlouho začne všemožnými způsoby vzájemně zabíjet a mrzačit sto tisíc lidí. V tomto a dalších dvou lazaretech je nás tady všeho všudy dvanáct zdravotníků. Za nic na světě nestihneme pomoci všem potřebným. Dokonce ani zlomku potřebných. A abych řekl pravdu, nikdo to od nás ani nečeká.
Ale budeme léčit. Protože je to, omlouvám se za banalitu, naše poslání. Banálně pomáhat těm, kteří nás potřebují.“
Jeho posluchačky nadále mlčely. Rusty pokrčil rameny.
„Nemůžeme…
