Jiskra života (Erich Maria Remarque)

509 zalezl opět pod plášť. Záblo ho. Brambory a svůj kousek chleba držel v ruce. Chleba strčil do kapsy. Dnes večer nebudu jíst, myslel si. Počkám do zítřka. Když to dokážu, pak - nevěděl, co by mělo být pak. Cokoli. Něco důležitého. Snažil se něco vymyslet. Nešlo to. Brambory ještě držel v ruce. Jeden velký a jeden malý. Bylo to na něho příliš mnoho. Snědl je. Ten malý spolkl naráz; velký brambor dlouho žvýkal. Netušil, že se hlad potom ještě zhorší. Měl to vědět; bylo to tak vždycky, ale při každé nové příležitosti na to raději zapomněl. Olízal si prsty a pak se kousl do ruky. aby ji zadržel před chlebem v kapse. Nesmím chleba hned zhltnout, myslel si. Až zítra ho smím sníst. Dnes večer jsem vyhrál nad Lebenthalem. Napůl jsem ho přesvědčil. Nechtěl, ale přece mi dal tři marky. Ještě není po mně. Ještě mám vůli. Když vydržím s chlebem do zítřka - bylo mu, jako by mu v hlavě krápal černý déšť - pak - sevřel pěsti a hleděl na hořící kostel - konečně to přišlo - pak nejsem zvíře. Nejsem musulman. Nejsem jenom stroj na žrádlo. Pak mám, to je - opět ho přepadla slabost a žaludek se mu sevřel žádostivostí- to je -před chvílí jsem to říkal Lebenthalovi. ale to jsem neměl v kapse chleba - lehko se řekne - to je - odhodlání vydržet - to je jako být znova člověkem - začátek.