Úžasná Zeměplocha – Těžké melodično (Terry Pratchett)

Ano, byli to neviditelní lidé, uvědomil si Smrť. On byl na neviditelnost zvyklý. To patřilo k jeho zaměstnání. Lidé ho spatřili až ve chvíli, kdy už to bylo opravdu nevyhnutelné.

Na druhé straně on byl antropomorfickou personifikací, zatímco Starý Smrďa Rum byl člověk, alespoň v technickém slova smyslu.

Starý Smrďa Rum si vydělával na své skromné živobytí tím, že chodil za lidmi tak dlouho, dokud mu nedali nějaké peníze, aby to nedělal. Měl také psa, který přidával jistou složku k celkovému Smrďovu odéru. Byl to šedohnědý teriér s natrženým uchem a ošklivými kusy holé kůže. Dokázal panáčkovat s kloboukem ve zbývajících zubech, a protože lidé většinou hojně poskytují zvířatům to, co upírají lidem, přispívala jeho činnost velkou měrou k materiálnímu zabezpečení jak jeho, tak jeho pána.

Jindra Rakvář, na druhé straně, si vydělával peníze tím, že nikam nechodil. Lidé, kteří pořádali důležité společenské záležitosti, mu posílali antipozvání a malé peněžité dárky, aby se ujistili, že se náhodou neobjeví. To proto, že Jindra měl zvyk proniknout zcela nepozorován například mezi svatební hosty a chlubit se jim svou bohatou sbírkou kožních chorob. Dokázal také vyloudit sípavý kašel, který zněl velmi přirozeně.

Měl větší tabulku, na které bylo napsáno: „Sa nějakou šástku peněs váz nepudu následovat domůch. Rakvář.“

Podříznutý Arnošt neměl nohy. Byl to nedostatek, který ho, jak se zdálo, příliš netrápil. Chytal kolemjdoucí kolem kolen a říkal: „Nemáte drobný za penny?“ a pravidelně pak vydělával na následujícím myšlenkovém zmatku postiženého.

Atén, kterému říkali Kachna neboli Kachní muž, měl na hlavě kachnu.

Nikdo o tom nemluvil. Nikdo si toho nevšímal. Zdálo se, že je to jen jedna z nedůležitých charakteristik, stejně jako Arnoštova beznohost, Rumová smrdutost nebo téměř sopečná chrlivost, s jakou si odchrchlával Jindra Rakvář. Ale Smrtově jinak velmi pokojné mysli to nedopřávalo klidu.

Přemýšlel o tom, jak by k tomuto předmětu stočil řeč.

KONECKONCŮ, pomyslel si, ON TO PŘECE MUSÍ VĚDĚT, ŽE? TO NENÍ, JAKO KDYŽ MÁTE NA KABÁTĚ VLAS NEBO TAK NĚCO.

Na základě společné dohody začali říkat Smrťovi pan Pinďous. Nechápal proč. Jenže bylo třeba brát v potaz, že byl ve společnosti lidí, kteří dokázali vést dlouhé diskuse s dveřmi. Třeba pro jeho pojmenování existovalo logické vysvětlení.

Žebráci strávili den tím, že se nepozorováni toulali po ulicích, kde se jim vyhýbali lidé, již je ostentativně neviděli a kteří jim tu a tam, v případě naprosté nezbytnosti, hodili nějakou tu minci. Pan Pinďous mezi ně skvěle zapadl. Když někoho požádal o peníze, málokterý člověk mu dokázal říci ne.