O historii toho Zuzanka mnoho nevěděla. Ten předmět jí vždycky připadal velmi nudný. Nudní a nepoučitelní lidé znovu a znovu dělali tytéž hloupé věci. Jaký to mělo smysl? Většina králů se podobala jeden druhému jako vejce vejci.
Třída se právě učila o jakémsi povstání, kde šlo o to, že nějací sedláci už nechtěli být sedláky, a protože šlechta zvítězila, přestali být sedláky mnohem dřív a rychleji, než si přáli. Kdyby si dali tu práci, naučili se číst a přečetli si nějaké historické knihy, dozvěděli by se o tom, jak nepřesvědčivými zbraněmi jsou kosy a vidle, když se postaví proti kuším a dvouručním mečům.
Chvilku se slabým zájmem naslouchala, ale pak se začala nudit, takže si vytáhla knihu a chystala se zmizet z očí světa.
KVÍK!
Zuzanka otočila hlavu.
Na podlaze vedle její lavice stála malá postavička. Vypadala přesně jako krysí kostřička v černém roušku a s malou kosičkou.
Zuzanka se pohledem vrátila ke své knize. Takové věci přece neexistují. Tím si byla naprosto jistá.
KVÍK!
Zuzanka znovu sklopila pohled k zemi. Zjevení tam bylo stále. Včera měli k večeři topinky se sýrem. Alespoň v knihách se tvrdilo, že po tak těžké večeři by se vám o takových věcech mohlo zdát.
„Neexistuješ. Jsi jenom kus sýra,“ řekla.
KVÍK?
Když se stvořeníčko ujistilo, že mu Zuzanka věnuje celou pozornost, vytáhlo ze záhybů roucha malé přesýpací hodiny na stříbrném řetízku a naléhavým gestem na ně ukázalo.
Proti veškeré logice se Zuzanka sehnula a nastavila otevřenou dlaň. Zjeveníčko jí na ni vylezlo – jeho nožky píchaly jako špendlíky – a s očekáváním se na ni zadívalo.
Zuzanka si ho zvedla k očím. Dobrá, i kdyby to opravdu byl jen výplod její fantazie, měla by to brát vážně.
„Nebudeš říkat takové věci jako ‚u mých tlap a vousů‘, že ne?“ řekla potichu. „Jestli jo, tak půjdu a spláchnu tě do záchodu.“
Krysí Smrť zavrtěl lebčičkou.
„Jsi skutečný?“
KVÍK. KVÍKKVÍKKVÍK –
„Hele, vůbec ti nerozumím,“ vysvětlovala mu Zuzanka trpělivě. „Nemluvím hlodavcovsky. V moderních jazycích máme jenom klačštinu a v té umím říct akorát ‚velbloud mé tety zmizel ve fata morgáně‘. A jestli jsi jenom moje představa, mohl bys zkusit být trochu… líbivější.“
Kostra, byť by malá, není přirozeně věc k pomilování, i když má otevřenou tvář a věčný úsměv. Ale Zuzanka začínala mít pocit, ne, uvědomila si, že to není pocit, ale vzpomínky, které se jí pomalu vracely, a tyjí říkaly, že tahle kostra nejenže je skutečná, ale navíc, že je na její straně. Byl to pocit velmi nezvyklý, protože na Zuzančině straně většinou stávala jen sama Zuzanka.
Bývalá krysa Zuzanku chvilku pozorovala, pak jediným pohybem chytila kosu do zubů, seskočila ze Zuzančiny dlaně na podlahu třídy a vykročila uličkou mezi lavicemi.
„Vždyť ty ani žádné tlapky a vousy nemáš,“ řekla Zuzanka. „Alespoň ty pravé ne.“
Krysí skelet přistoupil ke stěně a zmizel v ní.
Zuzanka se vrátila ke své knize a zuřivě začala číst Ponocníkovu knihu Paradox dělitelnosti, který dokazoval nemožnost pádu z klády.
Začali zkoušet ještě téže noci ve Zlotově až úzkostlivě uklizeném pokoji. Měl ho pronajatý za koželužnou v Zapudrované ulici a zdálo se, že tady budou z doslechu věčně naslouchajících uší Cechu hudebníků. Pokoj byl pravděpodobně také nově vybílen a podlaha umytá. Maličká místnost doslova svítila čistotou. V trpasličím domově jste nikdy nenarazili na švába, krysu nebo podobnou havěť. Rozhodně ne, dokud její obyvatel stále ještě dokázal zapálit oheň a udržet nad ním pánev.
Zlota a Imp seděli a pozorovali Perma, který bušil do svých kamenů.
„Tak co myslíte?“ řekl, když skončil.
„To je všechno, co na ně umíš?“ zeptal se Imp po chvíli.
„Jsou to jen ty… kameny,“ vysvětloval troll trpělivě. „To je jediné, co se na ně dá zahrát. Bop, bop, bop.“
„Hm. Mohl bych to zkusit?“ zeptal se Zlota. Sedl si za kameny sestavené do půlkruhu a chvilku si je prohlížel. Pak některé z nich přehodil a přerovnal, vytáhl ze své skříňky s nářadím dvě dlouhá malá kladívka a pokusně poklepal na jeden z kamenů.
„Tak se na to po…
