KAPITOLA IX.
Gravitační čočka spolu s obřím zrcadlem vážně dělala zázraky, v tom měla Hypatiá pravdu. Jakmile zrcadlo bylo kompletní, mohli jsme na záběrech vidět spoustu detailů a skutečně jsme mohli pozorovat i jednotlivé Krabijce. Vypadali trochu jako kentauři – vzpřímený trup, čtyři nohy, zkrátka postava, kterou zdědili po těch svých primitivních předcích, co jsem je viděla na staré simulaci od Heechee. Jen s tím rozdílem, že už rozhodně nebyli primitivní.
Tedy – abych uvedla věci na pravou míru – mohli jsme je vidět, ale nemuseli. Ne vždy. Často nám v tom bránily povětrnostní podmínky na krabijské planetě. Nemohli jsme je například vidět, když v jejich části planety byla noc (pokud samozřejmě nepočítám ty přízračné infračervené záběry), a stejně tak jsme je nemohli vidět, když povrch zakrývala příliš hustá oblačnost. Navzdory tomu jsme ale viděli dost. A já bych dokonce řekla, že víc než dost.
Posádka Fénixe horečně zpracovávala shromažďovaná data. Bill se zřejmě rozhodl být trpělivý ohledně mých nevyzpytatelných nálad a skoro mi nevěnoval pozornost. Soustředil se maximálně na svou reportáž. Spolu s Denisou se vytrvale pletli pod nohy všem na palubě a vyrušovali je při práci, aby od nich získali bezprostřední reakce a dojmy. June Terpleová už vůbec nespala. Pobíhala z místa na místo, kontrolovala kvalitu pořizovaných záběrů a ještě stačila sekýrovat lodní mozek neustálým prověřováním jeho připravenosti na včasný únik před výbuchem supernovy.
Jediný, kdo teď nemusel závodit s časem, byl Mark Rohrbeck. A já jsem toho chtěla využít.
Připlula jsem za ním do kajuty, ve které mu Hans iniciativně promítal duplikáty zaznamenávaných výjevů. Markovou specializací byly počítače, takže měl za úkol především řídit a kontrolovat práci lodního mozku. Ten ale zatím fungoval perfektně, a tak Markovi zbývala spousta volného času. Mark ho většinou trávil někde v ústraní, kde zasmušile sledoval nejnovější záběry.
Připoutala jsem se do bezpečnostního pásu, který visel hned vedle něj. „Hnus, co?“ řekla jsem, abych ho aspoň trochu probudila z letargie.
Ale neprobudila jsem ho. „Myslíte Krabijce?“ Očima sledoval simulaci před sebou, ale v myšlenkách byl někde jinde. Na chvíli se zamyslel, než řekl: „Je to hnus, to je fakt. Tohle není to, co jsme si představovali, že tu najdeme. Ale stalo se to už strašně dávno.“
„A vy máte mnohem současnější problémy, viďte?“ řekla jsem.
Mark se smutně pousmál. „Koukám, že si lodní mozky zase vyměňovaly drby. Ale je to tak. Dostalo mě to. Ne to s Doris, to by mě tolik netrápilo,“ dodal po chvíli. „Taky mě to mrzí. Já jsem myslel, že se milujeme, ale… Prostě to byl omyl. Už si za mě našla náhradu, tak není co řešit. Horší je…“ Naprázdno polknul. „…že s ní zůstanou děti.“
Líbil se mi. A nejen to. Začínala jsem s ním cítit. „Stýská se vám po nich?“ řekla jsem stejně chápavým hlasem jako předtím, jenže teď už jsem pochopení nemusela předstírat.
„Jistě! Vždycky se mi po nich stýskalo. Jenom stýskalo, nic víc.“ Bylo na něm vidět, že má vztek hlavně sám na sebe. „To je ten problém. Pořád jsem byl někde pryč. Pořád jsem pracoval. Je to má vina, že už to Doris omrzelo a že začala spát s jiným.“
Tou poslední větou mě nevědomky zasáhnul na citlivém místě. „Ne,“ vyhrkla jsem – a sama jsem byla překvapená tónem svého hlasu. „Zachovala se k vám strašně sprostě.“
I Rohrbecka překvapilo, s jakou prudkostí jsem to ze sebe vychrlila. Podíval se na mě, ale už nedostal šanci něco říct. Kolem kajuty zrovna letěla June Terpleová. Když se chytala nejbližšího madla, náhodou strčila nos k nám dovnitř a při té příležitosti hned zaječela na Marka: „Rohrbecku! Pohni zadkem! Zkontroluj pořádně, jestli Hans nemůže přesouvat ohnisko větším tempem. Ať neztrácíme čas!“ Vlastně se u nás ani nezastavila. Stihla to zaječet v letu, cestou odněkud někam.
Mark se na mě chvilku rozpačitě díval. Pak pokrčil rameny a mávnul rukou, jako by mi chtěl naznačit, že to, co Terpleová chtěla, už dávno udělal, ale že příkaz od šéfky je přík…
