KAPITOLA II.
Rozhodně to nebylo nejvřelejší přivítání, s jakým jsem se kdy setkala. Nicméně hlavní inženýrka, kterou kvůli mně šel Humphrey Mason-Manley vzbudit, se přece jenom chovala o poznání zdvořileji, i když ji k tomu po pravdě řečeno vůbec nic nenutilo. Je fakt, že jsem do nastartování jejich projektu nasypala hromadu peněz, ale věděla jsem, že společnost Fénix je nezisková organizace a nikdy to nebude můj soukromý majetek. Nebyla jsem dokonce ani členkou správní rady.
Hypatiá mi šeptala, že hlavní inženýrka se jmenuje June Thaddeus Terpleová. Doktorka Terpleová. Tohle mi ani nemusela připomínat. S Terpleovou jsme se už jednou setkaly prostřednictvím telemostu, když se pokoušela schrastit peníze pro tenhle podnik a dostala tip, ať se obrátí na mě. Zblízka, tváří v tvář, se mi zdála být vyšší než na obrazovce. Vypadala zhruba stejně stará, jako jsem vypadala já – to znamená, s trochou dobré vůle, asi na třicet. Byla oblečená v bikinách s tkaničkami. Kromě nich už měla na sobě jenom montérský pás, opatřený spoustou malých kapes na různé přístroje, nástroje a součástky. Vzala mě do své kanceláře. To byla jednoduše zařízená místnost s trojúhelníkovým půdorysem. Nebyl tam vidět nikde žádný nábytek, jenom držáky na stěnách a další květiny v květináčích. „Omlouvám se, že jsem vás nepřišla přivítat, doktorko Moynlinová,“ řekla, když jsme vpluly dovnitř.
„Nejsem doktorka. Dali mi pár čestných doktorátů, ale to se nepočítá. Klidně mi říkejte Kláro, to bude, myslím, nejlepší.“
Terpleová potřásla hlavou. „Každopádně vás tady ráda vidím. Předpokládám, že se chcete přesvědčit, jestli to tady zvládáme.“
„No to také. Jistě. Ale kromě toho bych si s vámi chtěla promluvit ještě o jedné věci, když dovolíte.“ Snažila jsem se zdvořilost oplácet zdvořilostí, i když to ani z mé strany rozhodně nebylo nutné. „Určitě znáte Wilhelma Tartche, že?“
Na chvíli se zamyslela. „Ne.“
S tou jeho celogalaktickou proslulostí to tedy podle všeho nebylo tak slavné. Musela jsem jí o něm říct pár slov: „Bill je velice známý reportér. Má svůj vlastní pořad, který se vysílá prakticky všude. Dívají se na něj dokonce i Heechee až v samém jádru. Jsou to v podstatě cestopisné reportáže. Bill navštěvuje různá vzrušující, zajímavá místa a vypráví o nich těm, co zůstávají doma.“ Taktně jsem pomlčela o tom, že Bill je ke všemu ještě můj milenec, jeden z nejlepších. Nechtěla jsem o tom hned mluvit, i když mi bylo jasné, že to Terpleová beztak pozná brzy po jeho příletu.
„On chce točit reportáž z Fénixe?“
„Ano. Pokud vám to ovšem nebude vadit,“ řekla jsem. „Se správní radou už jsem to projednala.“
Terpleová se rozpačitě usmála. „To je možné, ale mě o tom nikdo neinformoval. My teď rozmísťujeme sondy a připravujeme snímací zařízení a dá se říct, že to pro nás bude tak trochu ztráta času, no ale –“ Radši rychle změnila téma: „Opravdu? Hans mi právě říká, že vám váš lodní mozek ukázal výbuch supernovy, když jste se svou lodí byla venku.“
„To ano, to jsem viděla.“ Hypatiá mi šeptala, že Hans je lodní mozek Fénixe, ale to mi samozřejmě došlo i bez její nápovědy.
„A víte, jak to teď vypadá při pohledu ze Země?“
„No… Dá se říct, že ano.“ Bylo na ní vidět, že se snaží to „dá se říct, že ano“ správně pochopit a vůbec jednat diplomaticky s osobou, ze které kapou peníze. „Každopádně nám neuškodí, když se na to podíváme ještě jednou. Hansi! Teleskopický záběr ze Země, prosím.“
Podívala se na zadní stěnu kanceláře. Ta zmizela a místo ní se objevila velká nepravidelná světelná skvrna v temném poli. „Tohle je ono. Říká se tomu Krabí mlhovina. To jméno samozřejmě dostala ještě dřív, než se vědělo, kde se tam vzala a co to vůbec je. Ale vidíte sama, že je to celkem výstižné pojmenování.“ S tím jsem souhlasila, protože ten flek skutečně připomínal zkrouceného kraba. Terpleová mluvila dál: „Mlhovinu jako takovou tvoří plyny a hmota, která po výbuchu supernovy expanduje do prostoru už zhruba tisíc let. Nevím, jestli ji vidíte, ale ta tečka tady uprostřed, to je Krabí pu…
