Pletky s osudem (Simona Monyová)

Milada

Dnes se stalo něco významného, něco zásadního. Čpí to ve vzduchu. Já u toho nebyla, takže se můžu jedině dohadovat. Kroužím kolem Luboše jako sup, připravená rozsápat ho na kusy, pokud mi poví, že se zamiloval. Toho se nejvíc obávám.

„Tak už si pojď lehnout, je skoro pět,“ zívá Luboš. Moc dobře vím, že je už pět. Čekala jsem ho celou noc!

„Nemůžu spát!“

„Neboj, už brzy to bude za náma,“ chce mě k sobě při­táhnout. Vysmeknu se mu vztekle, až agresivně. Sama nevím proč, ale nesnesu jeho doteky. Pořád si představuju, jak vzdychá a heká na těle jiné ženské. Jak zatíná zuby, křiví slastí obličej. Najednou mi sex přijde podobně nechutný jako třeba vyměšování. Nejen sex, ale každý tělesný kontakt. Slizké, vlhké polibky, jazyk v různých otvorech těla, pach potu a sekretu. Fujtajbl!

„Co se s tebou zase děje?“ nerozumí vůbec ničemu. Jak by taky mohl. Je to chlap. Vidí svět z jiné perspektivy. Užívá si a ještě k tomu s mým požehnáním. Co víc by si mohl přát?

„Potřebuju vědět, co jsi dnes dělal. A nejen dnes,“ říkám naléhavě. Nelíbí se mu to. Krabatí čelo. „Proč se chceš zbytečně trápit?“ Nechápe, že ani ta nejkrutější pravda nemůže předčit moje domněnky. „Nejistota mě trápí mnohem víc,“ už zase na­tahuju.

„Ty jsi s tím nápadem přišla!“ ohrazuje se naštvaně.

„Já vím, ale myslela jsem, že se na tom budeme podílet společně. Ne že mi zakážeš se ptát!“

„Podílet se společně?!“ odfrkne. „A nechtěla by ses na­konec dívat?“ Nikdy nebýval tak hrubý. Proč mě nechce pochopit?   „Představ si, že by to bylo naopak,“ radím mu. „Nechtěl bys vědět, co je to za člověka? A jestli se mi to s ním líbí?“

„Ne, to bych teda vědět nechtěl. Nejsem totiž masochista.“

„Já to vědět chci.“ Musím znát pravdu do těch nejohav­nějších podrobností, jinak nebudu mít klid. „Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuje a jestli je hezká.“

„Jmenuje se Barbora. Pro klienty má pseudonym, ten ne­znám, protože se mi představila rovnou civilním jménem. Je štíhlá, mladá, prý vyučená kadeřnice, není z Brna, bydlí u kamarádky,“ vypráví neochotně. Všechny informace mají velmi neosobní charakter. Ani trochu mi to nepomohlo. „A jaká je jinak... myslím v posteli?“ nemůžu se udržet, ačkoliv na něco podobného se neptá snadno.

„Dej pokoj,“ usadí mě Luboš. „O co ti jde? Chceš slyšet, že jsi lepší? Proboha, je jí sotva osmnáct!“