Pletky s osudem (Simona Monyová)

Milada

Zatracený hormony! Ládují mě kdejakým sajrajtem a jediný efekt je, že zase nedopnu kalhoty. Luboš má pravdu. Měla bych se s tím smířit. Vyhodit prášky do koše a vrátit se k cigaretám. Když jsem kouřila, nemívala jsem problémy s váhou. Zato Olga vypadá nádherně. Sluší jí to, stojí ele­gantně opřená mezi dveřmi, jako by pózovala fotografovi. Vypadáme vůbec jako sestry?

„Tak jdeme,“ popohání mě. Vždycky byla taková těkavá, neposedná. Odborník by asi řekl hyperaktivní. Já bývala klidnější. Teď jsem uzlíček nervů.

„Co ten tvůj nový objev?“ začínám konverzaci ve vinárně. Jsem egocentrická, sobecká. V současnosti mě vůbec neza­jímá její poslední, předposlední nebo v pořadí šedesátý osmý objev. Chci mluvit jen o sobě. O své neschopnosti počít dítě. Chci se koupat v sebelítosti jak v očistné lázni, a toho jsem schopna jedině s Olgou. A Olga to chápe. Moji otázku odbyla třemi slovy a hned se ptá: „Takže zase klinika? Vzpo­mínáš, v jakém stavu jsi byla posledně?“

Abych nevzpomínala. Vajíčko se ujalo. Plných šest týdnů jsem byla těhotná. Bála jsem se smrkat, kýchat, tlačit na záchodě. Zoufale jsem si přála v sobě zárodek udržet, ale moje tělo se jej rozhodlo vypudit. Byla jsem bezmocná a zou­falá. Už jsem měla koupenou kolébku. Naložila jsem ji do auta, odvezla na chalupu a tam ji rozštípala. Nepomohlo to.

„Musím to ještě jednou zkusit. Víš, že neumím prohrávat.“

„Nebojíš se o Luboše?“

„O Luboše?“ zopakovala jsem manželovo jméno, jako bych si nemohla vzpomenout, o kom je řeč. „Co je s ním?“

„Mám dojem, že už toho má dost. Nechci, abys v té honbě za potomkem ztratila muže. Mohla bys nakonec zůstat sama s prázdnou náručí,“ odpověděla Olga. Jsme k sobě upřímné. Vždycky jsme byly. Nelžeme jedna druhé, nebalíme pravdu do lesklých papírků. Musím s Lubošem promluvit.