Rozlétly se dveře, kolem proběhla Mazlík, uspaného kluka v osušce. Rozmetal s Postrachem cpali své overaly, přilby a pily do velkého plastového pytle. Postrach měl i pod overalem jeden ze svých obleků se slavnostní kravatou a stříbrnou sponou.
Přiřítila se další dvě auta.
Jak to, sakra?! Tak rychle tu přece nemůžou být! A tolik! Na takovéhle náhody nevěřím.
* * * * *
Stříbrnému subaru se kouřilo od kol a z pravého okénka pálil automat. Kulky mi bzučely kolem uší, ale disciplinovaně jsem střílel po druhém vozu, z kterého si vzali na mušku bezbrannou Karolínu sprintující s dítětem ulicí.
Postaršímu BMW vypadlo boční sklo i s půlkou řídičovy hlavy, vůz se smýkl, přeskočil obrubník a narazil do betonové lavičky – spolujezdec vystoupil předním oknem, čelem přímo do betonu. Sklonil jsem se za zídku a vyměnil zásobník. K samopalu ze subaru se přidalo několik dalších, protože dojížděla další dvě auta – tipoval jsem to na většinu vojáků, co jich Kalužská eskadra v Praze má. Někdo věděl, že přijdeme, ne přesný čas, ale i takhle to stačí.
Rozmetal si hodil těžký pytel s věcmi na rameno, v druhé ruce pistoli. Postrach na mě kývl, já vyskočil zpoza zídky a začal jim krýt ústup.
V té chvíli se k rachotu samopalů a útočných pušek přidalo poněkud temnější dunění.
Kulomet.
Mazlík zakopla, z oblečení jí vyrazilo několik obláčků prachu a praštila sebou o chodník.
* * * * *
Čas opět zpomalil.
Nijak jsem se nekryl a metodicky zabíjel muže v subaru.
* * * * *
Ten kulomet byl naštěstí náš – už jsem si pomalu říkal, kam se ta Hanako poděla.
Rozmetalův Red Baron.
Subaru vybuchlo a ohořelá ruka s uzi mi dopadla k nohám. Pokud ale máte čím střílet, nemá smysl sbírat cizí zbraně. Ale na druhou stranu, samopal je samopal.
* * * * *
Postrach zrovna v dešti střel z dojíždějících aut zvedal Mazlíka – dítě měla pořád pevné v náručí. Rozmetal klečel, pytel před sebou, a kryl je vlastním tělem – z asfaltu kolem něj jiskry jen létaly a naše dodávka zvonila a odskakovala z ní barva.
Do dunění zbraní se najednou ozval divný zvuk – jakoby lidské – nelidské řvaní a v předním okně prvního z dojíždějících vozů se objevila díra jako po průstřelu dělem – už jsem to jednou viděl: znamená to, že se Kocour doopravdy rozčílil.
A další auto – už jsem je nestíhal počítat.
* * * * *
Tentokrát přijíždělo zepředu, střílelo jako v bitvě u Kursku a náš kulomet zmlkl.
Dobrá zpráva byla, že Mazlík s Postrachem a Rozmetalem proklouzli do dodávky – a ona není ani tak zvukově izolovaná, jako je neprůstřelná: zvuková izolace je pouhý doprovodný jev. Teodorik na ni použil stejný materiál jako na naše vesty – jen patřičně tlustší vrstvu.
Špatná zpráva byla, že mě cesta k hnědému volkswagenu ieště čeká.
Hořící subaru halilo ulici černým dýmem. Koukl jsem uzi do zásobníku, ale byly tam jen tři náboje. Tak je to vždycky. Položil jsem zbraň a znovu vytasil glock.
Podle toho, jak kolem poskakovala tráva a z keříků létaly větvičky, Rusové o mně vědí.
* * * * *
„Teda,“ funěl jsem, „asi jsem měl víc trénovat přespolní běh.“ Keříky mě rvaly za kabát. Přeskočil jsem plot: „Nebo spíš parkur.“ Hnal jsem se přímo proti poslednímu vozu jedoucímu zezadu.
Ten se smykem protáhl před stroj, ve kterém si brousil drápy Kocour; v běhu jsem střílel, ale přestože na předním okně vybuchovaly bílé fontány skla, nějak to nebylo ono. Řidič dupl na plyn, práskavá rána, ale odstrčit BMW zaklíněné v lavičce a blokující ulici se mu nepodařilo.
Přeskočil jsem kufr bavoráku a dopadl jim na kapotu – takhle zblízka už má střelba měla patřičný efekt. Překulil jsem se přes střechu BMW zpět – zrovna když z dodávky vystartoval Rozmetal s Red Baronem.
„Kde seš, chlape, mně tady ubližujou!“ vyměnil jsem zásobník a hnal se k autu s Kocourem. On ale pomoc nepotřeboval -jsou skutečně věci mezi nebem a zemí: třeba jak takové roztomilé heboučké zvířátko dokáže během tak krátké doby zabít čtyři dospělé chlapy.
„Dobrý?!“ otevřel jsem dveře a Kocour mi skočil na…
