10. Pes v uličce, dítě na nebesích
"V domě u té bláznivé ženské Duncan nemůže zůstat, musíme ho odtamtuď dostat," řekl Garp Heleně.
"Ale uděláš to ty," odpověděla. "Ty si kvůli tomu děláš starosti."
"Mělas ji vidět, jak jela," pokračoval Garp.
"Hm, ale Duncan s ní podle všeho nikde jezdit nebude," poznamenala Helena.
"Může kluky zavézt na pizzu," pravil Garp. "Ta určitě vařit nedovede."
Helena se dívala na Věčného manžela: "To je divná kniha, zvlášť když ji má dát nějaká žena manželu jiné ženy."
"Ona mi ji nedala, Heleno. Hodila ji po mně."
"Je to nádherný příběh," pravila Helena.
"Podle ní je ta knížka chorobná," podotkl Garp s beznadějí v hlase. "Zdá se jí, že není vůči ženám fér."
Helenu to zřejmě zmátlo: "Já bych řekla, že o to přece vůbec nejde."
"Samozřejmě že ne!" zaječel Garp. "Ta ženská je idiot! Tu by moje matka úplně milovala."
"Chudák Jenny," pravila Helena. "Nezačínej s ní."
"Dojez ty nudle, Walte," pobízel Garp.
"Strč si je do číči," řekl Walt.
"No moc hezky povídáš," vyjel Garp. "Walte, já číču nemám."
"Ano, máš," odporoval Walt.
"Vždyť ani neví, co to znamená," řekla Helena. "Já vlastně to slovo v tomhle významu taky moc neznám."
"A to je mu pět let," pravil Garp. "Říkat tohle lidem není nic moc pěkného," obrátil se na Walta.
"To určitě slyšel od Duncana," poznamenala Helena.
"Jo a Duncan to má od Ralpha," řekl Garp, "a ten to má bezpochyby od té zatracené baby, od mámy."
"Ty si dávej sám pozor na pusu," napomenula Garpa Helena. "Walt mohl docela dobře pochytit tu svoji číču od tebe."
"Ode mě ne, to nemohl," prohlásil Garp. "Já tohle slovo taky ani moc neznám. A hlavně, nikdy ho neužívám."
"Ale užíváš spousty jiných," řekla Helena.
"Walte, sněz ty nudle," pobízel Garp.
"Uklidni se," nabádala ho Helena.
Garp hleděl na nesnědené nudle, jako by to byla osobní urážka. "Že si s tím dělám hlavu!" řekl. "To dítě prostě nejí nic."
Dojedli mlčky. Helena viděla, že Garp si vymýšlí příběh, který by mohl vyprávět Waltovi po večeři. Věděla, že Garp to dělá, aby se uklidnil pokaždé, když má o děti strach - jako by pro něho to vymýšlení příběhu pro děti představovalo jakýsi způsob, který by jim navěky mohl poskytnout bezpečí.
K dětem byl Garp instinktivně velkorysý, oddaný jako zvíře, vzor milujícího otce; hluboce Duncanovi i Waltovi rozuměl, každému zvlášť. A přesto si ani v nejmenším nevšiml - jak Helena bezpečně věděla -, že jeho úzkostlivá péče v dětech vyvolává úzkost -, že jsou stále napjaté, a dokonce jakési nezralé. Na jedné straně se k nim choval jako k dospělým, a na druhé je tak chránil, že jim nedovoloval dospívat. Nebral na vědomí, že Duncanovi je deset a Waltovi pět; někdy to vypadalo, jako by měl děti v hlavě zafixované jako tříleté.
Příběh, který si Garp vymyslel pro Walta, poslouchala Helena s obvyklým zájmem a účastí. Jako spousta Garpových historek, jež vyprávěl dětem, začínala i tato jako vyprávěnka pro děti a skončila jako příběh, který jako by si Garp vymyslel pro Garpa. Každý by se většinou domníval, že dětem spisovatele se bude prostě předčítat víc než jiným dětem, ale Garp chtěl, aby děti poslouchaly především jeho příběhy.
"Byl jednou jeden pes," začal Garp.
"Jaký pes?" zeptal se Walt.
"Velký německý ovčák," odpověděl Garp.
"Jak se jmenoval?" zeptal se Walt.
"Neměl žádné jméno," odpověděl Garp. "Žil po válce v jednom městě v Německu."
"Po jaké válce?" zeptal se Walt.
"Po druhé světové válce," odpověděl Garp.
"Aha, jistě," řekl Walt.
"Ten pes byl ve válce," pokračoval Garp. "Byl to hlídací pes, a proto byl divoký a vychytralý!"
"Hrozně zlý," řekl Walt.
"Ne," prohlásil Garp, "nebyl zlý a nebyl hodný, anebo spíš že někdy v něm bylo obojí. Byl vždycky takový, jak si ho jeho pán vycvičil, protože psa cvičili k tomu, aby udělal všecko, co mu pán poručil."
"Jak věděl, kdo je jeho pán?" zeptal se Walt.
"Nevím," odpověděl Garp. "Po válce dostal nového pána. Ten pán vlastnil ve středu města kavárnu; člověk tam dostal kávu a čaj a jiné pití a mohl si tam přečíst…
