O ŠÍPKOVÉ RŮŽENCE
Byl jednou jeden král a královna a tuze je rmoutilo, že nemaj í děti, život bez dítěte j e j en půl života. Když už nedoufali a smířili se s tím, že dožijí život o samotě, narodila se jim dceruška. Dali jí jméno Růženka.
Na krtiny pozvali tři víly. Byly to hezké panenky, z těch, co tak rády v lese při měsíčku tančí. Mají tak něžný sluch, že slyší rosné kapky o sebe zvonit, jak je nožkama sem tam rozstřikují, a jiné hudby nepotřebují. Po bohaté hostině zavedli ty víly k malé princezně.
První víla se sklonila nad kolébku, dýchla Růžence na tvářičky a řekla:
„Dýchám ti, dýchám na líčka, buď spanilá jak růžička!"
Ke kolébce přistoupila druhá víla, dýchla Růžence na ústa a pravila:
„Dýchám ti, dýchám na rtíky, zpívej nad všechny slavíky!"
Když se nad Růženkou skláněla třetí víla, že jí do života také něco hezkého popřeje, vešla do komnaty ošklivá babice a odstrčila vílu od kolébky.
Položila na Růženku škaredou ruku a zaskuhrala:
„Až sedmnáct let uplyne, o trn se píchne, zahyne!"
Všechny obešla hrůza. Babice se na nikoho ani nepodívala, a jak přišla, tak odešla. Byla to stará víla z lesních mokřin, a tak se pomstila králi a královně za to, že ji na krtiny nepozvali.
Tu se panenka víla, ta, co ji prve babice odstrčila od kolébky, sklonila k Růžence, dýchla jí na oči a zašeptala:
„Neumřeš, sto let budeš spát, více už nemohu ti dát!"
Ale slavné krtiny byly už tak jako tak pokaženy, ples a ohňostroj král odřekl. Ti, co si potrpí na dobré jídlo a pití, byli rádi, že se ta nemilá událost přihodila po hostině, aspoň oni si přišli na své.
Rodiče se od té chvíle nehnuli od Růženky ani na krok. Král rozkázal, aby všechny rostliny, co mají trny, byly v celé zemi vyhubeny. Postihlo to i růže a šípky, a těch lidé nejvíc litovali. Neměla děvčata růže, aby si jimi o pouti ozdobila blůzičky. Poutníka, kráčejícího po mezi, nechytla za rukáv šípková větévka, aby si přivoněl k jejímu květu.
Růženka rostla a rozkvétala, jak jí to víly daly do vínku, byla spanilá jako růžička a celé dny krásně zpívala. Rodiče jí udělali, co jí na očích viděli.
I když v celé zemi nebylo jediného trnu, přece je strach o milovanou dcerku neopustil.
Léta utíkala, každý rok přibyl králi a královně proužek šedivých vlasů, a když Růžence šlo na sedmnáctý rok, měli vlasy bílé jako chmýří na bodláčí.
Růženka nevěděla, že jim zbělely vlasy starostí o ni, nikdo se nesměl ani slůvkem zmínit o tom, co jí zlá víla přisoudila. Znala kdejakou květinu, měla je ráda, ale o té nejhezčí, o růži, vědět nesměla. A přece se půvabem a spanilostí té květině tolik podobala, jako by sestry byly.
Přišel ten osudný den, kdy Růženka dožila sedmnácti let. Rodiče ji zavřeli v zámku, aby měli jistotu, že se jí nic nestane. Růžence bylo v komnatách těsno, byl zrovna krásný letní čas, všechno ji zvalo ven. Když nesměla ze zámku, aspoň na starou věž vystoupila, že se rozhlédne po kraji a vlahým větříkem si nechá ovanout líčka.
Nahoře na věži uviděla dvířka, hustě opředená pavučinou, nikdy předtím si jich nevšimla. Copak za nimi asi je? napadlo jí a zkusila je otevřít. Dvířka povolila a Růženka vešla do malé komůrky. U okénka zády ke dveřím stála shrbená stařenka a zalévala květiny. Ohlédla se a zvala Růženku dál.
„Zaléváte, babičko?" ptala se Růženka. „Ukažte, pomohu vám."
„To jsi hodná, že se hlásíš o práci," pravila stařenka a mile se na Růženku usmála. „Pomoz mi tedy, voda je tamhle!"
Růženka od ní vzala konévku a ze džberu u dveří nabrala vody.
„Ach, vy máte hezké kytičky, babičko!" zvolala, „muškáty, begónie, a copak je tohle za kytičku, takovou hezkou jsem nikdy neviděla?"
„To je šípková růžička, děvenko, ta má ze všech kytiček nejlibější vůni, zrovna ty bys ji měla dobře znát!"
„Smím si přivonět, babičko?"
„Jen si přivoň, za to nic nedáš!"
„Ach, to je vůně," zvolala Růženka, „hned bych takovou kytičku chtěla!"
Stařenka ustřihla jednu růžičku, zabalila ji do hedvábného šátku a podala ji Růžence: „Tu máš, vezmi si ji s sebou a doma si k ní voň, i…
