Když Grace šéfovi druhého dne zavolala, nevěřil svým očím. „Prokristapána, děvče,“ vykřikl. „Co jsi provedla se svými vlasy?“
„Našli jsme toho chlápka,“ vysvětlila stručně. „Má slabost pro blondýnky.“
„Taky sis odbarvila kůži.“
„Přirozeně. Jak se vám líbím?“
„Vypadáš skvěle, i když předtím ses mi líbila víc. Co si o tom ale myslí Šance?“
„Nevadí mu to, bere to jako součást našeho povolání. Abych se dostala k věci – celkem není co hlásit. K té míse se budeme muset dostat podfukem. Tou hrobkou by hnulo jen zemětřesení.“
„Hlavně nedělej nic, co bychom nemohli dát znovu dohromady.“
„Znáš mě, šéfe. Nedostanu tě do průšvihu, ale bude to drahé.“
„Ovšem.“
„To je všechno. Zavolám zítra.“
Příštího dne byla už zase bruneta. „Co je zase tohle?“ popichoval ji Clare. „Jdeš na maškarní?“
„Ta blondýnka, po které toužil, jsem nebyla já,“ vysvětlovala.
„Ale našla jsem tu pravou.“
„Vyšlo to?“
„Myslím, že ano. Šance tam nechá instalovat kopii. S trochou štěstí se uvidíme zítra.“
Přijeli příští den, na první pohled s prázdnýma rukama. „Tak co?“ ptal se Clare netrpělivě.
„Až tuhle místnost odstíníš, hned se to dozvíš, Jayi,“ řekl Francis.
Clare zmáčkl vypínač interferenčního štítu a hned měli víc soukromí než v rakvi. „Tak mě nenapínejte. Máte ji?“
Grace se k němu otočila zády, zalovila v šatech, za chvíli se obrátila a opatrně ji položila na šéfův stůl.
Nebyla jen krásná – byla to krása sama. Její jemná, jednoduchá křivka byla bez ozdob, vždyť jakékoli příkrasy by ji jen hyzdily. V její přítomnosti se mluvilo šeptem, jako by ji náhlý hluk mohl rozbít.
Clare k ní natáhl ruku, pak si to rozmyslel a zase ji stáhl zpátky. Místo toho se nad ni naklonil a dlouho ji upřeně pozoroval. Těžko se soustředil na dno misky, nemohl ho přesně určit. Pohledem se vpíjel hloub a hloub, skoro jako by se utopil v jezírku světla.
Potřásl hlavou a zamrkal. „Bože,“ zašeptal. „Bože… ani jsem netušil, že takové věci existují.“
Podíval se na Grace a pak na Francise. Francis měl slzy v očích nebo možná jeho vlastní byly zamžené.
„Poslyšte, šéfe,“ řekl Francis. „Podívejte se… nemohli bychom si ji prostě nechat a celou věc odtroubit?“
„Nemá smysl o tom dál mluvit,“ řekl Francis unaveně. „Nemůžeme si ji nechat, šéfe. Neměl jsem s tím vůbec přijít a vy jste mě neměli poslouchat. Zavoláme O'Neilovi.“
„Ještě než něco uděláme, mohli bychom den počkat,“ zkusil to Clare. Pohledem se vrátil ke „Květině zapomnění“.
Grace zavrtěla hlavou. „To nemá cenu. Zítra to bude jen těžší. Vím to.“ Rázně přešla ke stereu a začala manipulovat s ovládáním.
O'Neila takové vyrušování rozzlobilo a dvojnásob ho rozzlobilo, že použili nouzový signál, aby ho přivolali k odpojené obrazovce.
„Co to má znamenat?“ rozčiloval se. „Jak si můžete dovolit vyrušovat soukromé osoby s odpojenou obrazovku? To mi řekněte – a měli byste přijít s dobrým důvodem, jinak vás přisámbůh zažaluju!“
„Máme pro vás takovou malou zakázku, pane doktore,“ začal Clare klidně.
„Cože!“ O'Neila to tak překvapilo, že se skoro zapomněl rozčilovat. „Pane, myslíte to opravdu vážně, když tam tak stojíte a říkáte, že jste porušili mé soukromí jen proto, abyste mně nabídli práci pro vaši společnost?“
„Dostanete přiměřený plat.“
Vypadalo to, jako by O'Neil počítal do deseti. „Pane,“ začal pečlivě, „na světě jsou lidé, kteří si myslí, že si za peníze mohou koupit cokoli a kohokoli. Přiznávám, že je to víra podložená mnoha důkazy. Já ale nejsem na prodej. A protože vy vypadáte jako jeden z nich, postarám se, aby vás tento rozhovor přišel hodně draho. Ještě uslyšíte od mých právníků. Sbohem!“
„Počkejte chvilku,“ oslovil ho Clare naléhavě. „Myslím, že se zajímáte o čínský porcelán…“
„To máte pravdu. No a co?“
„Ukaž mu ji, Grace.“ Grace přinesla „Květinu zapomnění“ k obrazovce. Zacházela s ní opatrně, přímo zbožně.
O'Neil se odmlčel. Naklonil se k obrazovce a zíral. Zdálo se, že co nevidět proleze obrazovkou. „Kde jste ji sehnali?“ vymáčkl se nakonec.
„Na tom nezáleží.“
„Koupím ji od vás – řekněte si ce…
