45. CESTA OKEM
Neprobudila se. Spíš se prostě zničehonic objevila, jako když se řinkne do činelů. Oči měla dokořán a proudilo jí do nich oslnivé světlo. Zhluboka vtahovala vzduch do plic, zmítala se na zemi a šokem, že je opět sama sebou, se až zajíkala.
Ležela na zádech. Nad ní zářilo cosi neskutečně jasného - slunce, ano, slunce, byla přece pod širým nebem. Ruce měla roztažené daleko od těla a prsty zarývala do hlíny.
Převrátila se na břicho. Do nohou, paží i hrudi se jí vracel cit. Jak ji slunce oslepilo, téměř nic neviděla.
Kolem byla planina. Rudý písek. Vymleté pahorky v dálce. Dokonce i obloha se zdála rudá, přestože slunce stálo vysoko.
Josh byl hned vedle ní. Ležel na zádech a lapal po dechu jako nešikovná ryba, která uvízla na této prapodivné pláži. Doškrábala se k němu, byť se musela plazit sypkým pískem.
"Kde to jsme?" hlesl. "Tohle je jedenadvacáté století?"
"Doufám, že ne." Snažila se promluvit, ale v krku měla sucho a škrábalo ji v něm. Shodila ze zad batoh a vytáhla z něj láhev s vodou. "Napij se."
Josh vodu lačně hltal. Na čele mu začínal vyrážet pot a vsakoval se mu do límce.
Ona zabořila ruce do půdy. Drolila se, byla vybledlá, suchá a bez života. Cosi v ní ovšem zářilo, jakési úlomky, které se ve slunečních paprscích leskly. A tak je vyhrabala a rozložila si je na dlani. Šlo o skleněné střepy velikosti mince, byly matné a měly drsné hrany. Prosela střípky mezi prsty a nechala je spadnout na zem. Když však odhrnula hlínu o kousek dál, nacházela všude další úlomky, tvořily celou vrstvu skrytou pod povrchem.
Zkusmo se zvedla na kolena a narovnala se - v uších jí zvonilo závratí, ale věděla, že neomdlí - jedna noha, druhá a už stála. Lépe tak viděla okolní krajinu. Byla to jen širá pláň, pláň plná sklovitého písku, která se táhla až k obzoru, kde věčnost přečkaly zvětralé kopce. Společně s Joshem se nacházeli na dně mělké prolákliny; země se všude kolem nich nepatrně zvedala až k okraji vysokému nanejvýš několik metrů, který od nich ležel zhruba kilometr.
Stála uprostřed kráteru.
Tohle by mohla mít na svědomí atomová bomba, pomyslela si. Ty skleněné úlomky se možná vytvořily při výbuchu malé jaderné zbraně, kdy se kousky betonu a zeminy přetavily na sklo. Pokud tomu tak bylo, nezůstalo nic - pokud zde stávalo město, nezbyly ani betonové základy, ani kosti nebo popel z následných požárů, jenom střepy jaderného skla. Na pohled vypadal kráter staře, zašle a skleněné úlomky ležely poměrně hluboko. Pakliže tudy prošla válka, tak už to muselo být dávno.
Napadlo ji, jestli tu nezůstala radioaktivita. Ale pokud by jí Prvorození bývali chtěli ublížit, mohli ji jednoduše zabít - a pokud ne, pak by ji před podobným elementárním nebezpečím bezpochyby ochránili.
Hruď ji při dýchání bolela. Že by to bylo řídkým vzduchem? Bylo zde málo kyslíku, anebo moc?
Zničehonic se trochu setmělo, přestože po narudlém nebi neplul jediný mrak. Bisesa zvedla hlavu. Se sluncem nebylo cosi v pořádku. Jeho kotouč byl zdeformovaný. Připomínalo list, z nějž kdosi ukousl velikánské sousto.
Josh stál vedle ní. "Prokristapána," hlesl.
Zatmění postupovalo velice rychle. Začínalo se ochlazovat a v posledních okamžicích Bisesa zahlédla, jak se nad rozrušenou zemí ženou pásy stínu. Cítila, jak zvolna dýchá a srdce jí tluče klidněji. I v danou chvíli odpovídalo její tělo na pradávné prvotní rytmy, zareagovalo na tmu a připravovalo se na noc.
Temnota dosáhla největší hloubky. Na okamžik zavládlo hrobové ticho.
Pak se slunce opět proměnilo v zářivý prstenec. Kotouč stínu uprostřed měl zubatý okraj a kolem těchto nerovností probleskovaly sluneční paprsky. Tím kotoučem byl bezpochyby Měsíc, který stále putoval mezi Zemí a sluncem a jehož stín tvář slunce překryl. Sluneční záře natolik zeslábla, že Bisesa rozeznávala korónu, vyšší atmosféru slunce, která byla kolem onoho složeného dvojitého kotouče zřetelně vidět jako jemný obrys.
Toto zatmění však nebylo úplné. Měsíc totiž nebyl tak veliký, aby onen zářivý kruh zakryl. Pohled na …
