První věta
Potřetí našel drobný muž s knírem, který jako by se k němu nehodil, dost odvahy a počkal v křoví, až Christian vyjde ven. Potřetí ho přemohla krása písně, která právě dozněla, tklivé symfonie, při které muž s brýlemi cítil tíhu listí nad sebou, přestože bylo teprve léto a ještě jim zbývalo několik měsíců, než opadají. Podzim je přesto neodvratný, říkala Christianova píseň; listy v sobě po celý život nesou sílu umírat, a ta musí jejich životu dát barvu. Drobný muž s brýlemi plakal – ale když píseň dozněla a ostatní Posluchači odešli, schoval se do křoví a čekal.
A tentokrát byl za své čekání odměněn. Christian vyšel z domu, zamířil mezi stromy a přiblížil se k místu, kde drobný muž s brýlemi čekal. Obdivoval Christianovu lehkou, nenucenou chůzi. Skladatel vypadal na třicet, ale v tom, jak se rozhlížel, a jak bezcílně šel, připravený kdykoli zastavit a bosým palcem se dotknout spadlé větvičky (a nezlomit ji), bylo něco z dítěte.
„Christiane,“ promluvil drobný muž s brýlemi.
Chistian se překvapeně otočil. Za celá ta léta k němu žádný Posluchač nikdy nepromluvil. Nesmělo se to. Christian ten zákon znal.
„Je to zakázané,“ řekl.
„Tu máš,“ řekl drobný muž a podal mu malý černý předmět.
„Co je to?“
Drobný muž se ušklíbl. „Vezmi si to. Stiskni ten knoflík a ono to bude hrát.“
„Hrát?“
„Hudbu.“
Christianovy oči se rozšířily úžasem. „Ale to se nesmí. Nemohu si dovolit znehodnotit svou tvůrčí sílu tím, že budu poslouchat díla jiných hudebníků. Přestal bych být originální, začal bych napodobovat a odvozovat.“
„Deklamuješ,“ prohlásil muž. „To jenom deklamuješ. Je to Bachova hudba.“ Řekl to s úctou.
„Nemohu,“ odvětil Christian.
A pak drobný muž zavrtěl hlavou. „Vždyť nevíš, o co jde. Nevíš, o co přicházíš. Ale když jsem před léty přišel, slyšel jsem to ve tvé písni, Christiane. Chceš to.“
„Je to zakázané,“ odpověděl Christian. Fakt, že někdo ví, že je něco zakázané, a přesto to chce udělat, ho ohromil. Ani si neuvědomil, jak to pro něj bylo nové, že se nějaký čin očekává od něj.
Z dálky k nim dolehly kroky a slova a ve tváři drobného muže se objevil úlek. Rozběhl se k Christianovi, vrazil mu magnetofon do ruky a zamířil k bráně obory.
Christian si magnetofon vzal a podržel jej tam, kde mezi listy pronikalo sluneční světlo. Matně se leskl. „Bach,“ řekl Christian. A pak dodal: „Kdo je to Bach?“
Ale magnetofon nezahodil. Ani jej neodevzdal ženě, která se ho přišla zeptat, proč se drobný muž s brýlemi zdržel. „Zůstal tu aspoň deset minut.“
„Viděl jsem ho jen asi půl minuty,“ odpověděl Christian.
„A?“
„Chtěl, abych si poslechl nějakou jinou hudbu. Měl magnetofon.“
„Dal ti ho?“
„Ne,“ řekl Christian. „Nemá ho u sebe?“
„Nejspíš ho zahodil někde v lese.“
„Říkal, že tam byl Bach.“
„To je zakázané. Nic víc vědět nepotřebuješ. Kdybys ten magnetofon našel, Christiane, znáš zákon.“
„Dám vám ho.“
Pozorně se na něj zadívala. „Víš, co by se stalo, kdyby sis něco takového poslechl.“
Christian přikývl.
„Tak dobře. Budeme to také hledat. Zítra za tebou přijdu, Christiane. A až se tu příště někdo zdrží, nebav se s ním. Vrať se do domu a zamkni dveře.“
„Udělám to tak,“ řekl Christian.
Když odešla, hrál na svůj Nástroj několik hodin. Přišli další Posluchači a ti, kteří Christiana již někdy slyšeli, byli překvapeni neklidem v jeho písni.
V noci přišla letní bouře, déšť, vítr a hrom, a Christian zjistil, že nemůže usnout. Ne kvůli hudbě povětří – prospal již tisíc takových bouří. To kvůli magnetofonu, který ležel opřený o stěnu za Nástrojem. Téměř třicet let měl Christian kolem sebe pouze toto divoké, krásné místo a hudbu, kterou sám tvořil. Až doteď.
Nedokázal svou zvědavost přibrzdit. Kdo to byl Bach? Kdo je to Bach? Jaká je jeho hudba? V čem je jiná než moje? Objevil něco, co neznám?
Jaká je jeho hudba?
Jaká je jeho hudba?
Jaká je jeho hudba?
Až k ránu, když bouře polevila a vítr utichl, Christian vstal z postele, na níž se místo spánku celou noc převaloval z boku na bok, vytáhl magnetofon ze skrýše a pustil…
