Bylo už pozdě, ale Amanda Bakerová nemohla spát. Seděla v křesle a v ruce držela tužku a sešit formátu A4. Po návštěvě detektivů začala znovu přemýšlet o případu Jessiky Collinsové. Neměla pocit hořkého odporu, snažila se přijít na řešení. Začala tím, že napsala všechno, co si pamatovala, takže měla popsanou už polovinu sešitu. Televize v pozadí tlumeně hrála a Amanda měla…

Více
  • 16. 9. 2024

   Pondělí 11. července / V pondělí v šest hodin ráno zavolala Susanne Linderová z Milton Security na Mikaelův modrý Ericsson T10. / „Copak vy nikdy nespíte?“ zeptal se rozespale Mikael. / Zároveň pohlédl na Monicu Figuerolovou, která již byla na nohou a převlékla se do šortek na běhání, nestačila si však ještě natáhnout tričko. / „Jo. Ale vzbudili mě na noční službu. Ve tři ráno se ozval ten…

Více
  • 16. 9. 2024

Fatální záležitost poručíka Trotty s pečlivou nenápadností sprovodili ze světa. Major Zoglauer řekl jen: „Vaše aféra byla urovnána z nejvyšších míst. Váš pan otec poslal peníze. Dál o tom nemusíme mluvit.“ Potom Trotta napsal otci. Psal, že nebezpečí, které hrozilo jeho cti, bylo zažehnáno z nejvyšších míst. Prosil za odpuštění, že tak hříšně dlouhý čas mlčel a neodpovídal okresnímu hejtmanovi na…

Více
  • 16. 9. 2024

V dubnu příštího roku se Alžbětě narodilo dítě. Nepřivedla je na svět na klinice. Matka chtěla, vyžadovala, nařídila, aby porodila doma. / Já to dítě zplodil, chtěl, vyžadoval, nařídil. Alžběta si je přála. Tenkrát jsem Alžbětu miloval, a proto jsem byl žárlivý. Nemohl jsem – namlouval jsem si tehdy – paní profesorku Jolantu Szatmaryovou zapudit a vyhladit z Alžbětiných vzpomínek jinak než tím, že jsem…

Více
  • 16. 9. 2024

Jednoho dne se na rakouském konzulátu v Moskvě objevil cizinec v černé kožené bundě, v roztrhaných botách, se strništěm v brunátném a tvrdě vykrojeném obličeji, ve staré kožešinové čepici, která vypadala ještě starší, než byla, protože venku svítilo první teplé březnové slunce. Padala dvěma širokými okny na hnědou dřevěnou zábranu, za níž seděl úředník a ozařoval barevné prospekty salcburských a…

Více
  • 16. 9. 2024

Část třetí / Londýn, 12. dubna 1937 /   /   / Když se včera Jennifer se slečnou Givensovou vrátily z nákupů, u mě v pracovně už bylo téměř šero. Náš vysoký a úzký dům, jejž jsem po tetině smrti koupil za zděděné peníze, stojí na náměstí, které, ač poměrně známé, není tak slunečné jako jiná v jeho sousedství. Pozoroval jsem Jennifer z okna pracovny, jak dole na náměstí pendluje mezi domem a taxíkem a…

Více
  • 16. 9. 2024

Třikrát čtyřikrát týdně ještě večer sejdu cestičkou k řece a k dřevěné lávce, známé dosud těm, kdo tu žili před válkou, jako Most váhání. Říkali jsme jí tak, protože ještě před nedávnem byste po ní přešli do zábavní čtvrti. Prý tu bylo možno vídat muže pronásledované výčitkami svědomí, jak se těžce rozhodují mezi noční zábavou a návratem k manželce. Ale pokud mě zahlédnou postávat na tom mostě a zamyšleně se opírat o zábradlí, není to proto, že bych váhal. Prostě odtud rád při západu slunce obhlížím okolí a pozoruji změny kolem sebe. / Na úpatí kopce, odkud jsem právě sešel, vyrostly skupinky nových vilek. A dál podél břehu řeky, kde se před rokem rozkládala bažinatá louka, …

Více
  • 16. 9. 2024

Část První /   / Jmenuju se Kathy H. Je mi třicet jedna let a už jedenáct roků dělám opatrovnici. Vím, zdá se to být dost dlouho, ale oni dokonce chtějí, abych v tom pokračovala ještě osm měsíců, do konce letošního roku. Pak to bude skoro dvanáct let. Dneska už vím, že moje dlouhé působení ve funkci opatrovnice nemusí nutně znamenat, že by si mysleli, že jsem v tom bůhvíjak dobrá. Několika opravdu dobrým…

Více
  • 16. 9. 2024

Tak už mě sakra polib! pokouším se mu vsugerovat, sama neschopná pohybu. Jsem paralyzovaná nějakou zvláštní neznámou potřebou, naprosto uvězněná v jeho moci. Fascinovaně zírám na jeho ústa a on na mě upírá zastřený tmavnoucí pohled. Jeho dech hrubne, já přestávám dýchat úplně. Přece mě svíráš v náručí. Tak mě polib. Prosím.  Zavírá oči a s hlubokým nádechem lehce potřese hlavou, jako by tím…

Více
  • 16. 9. 2024

„No tak,“ konejší mě Christian, když si mě přitahuje do náruče, „prosím, nebreč, Ano, prosím,“ přesvědčuje mě. On klečí na koupelnové podlaze a já mu sedím na klíně. Ovíjím mu paže kolem krku a dál mu vzlykám na rameni. Něžně mě hladí po zádech a po hlavě a jemně mi brouká do vlasů. / „Je mi to líto, bejby,“ šeptá. A to mě přinutí rozbrečet se ještě víc a obejmout ho pevněji. / A tak oba…

Více
  • 16. 9. 2024

Do Dubna se jezdí Sameškinovým povozem, do Moskvy železnicí a do Ameriky nejenže se jezdí lodí, ale také s dokumenty. Aby je člověk dostal, musí do Dubna. / A tak se Debora vypraví k Sameškinovi. Sameškin však nesedí na lavici u kamen, vůbec není doma, poněvadž je čtvrtek a koná se dobytčí trh; Sameškin se vrátí asi za hodinu. / Debora přechází sem a tam před Sameškinovou chalupou a přemýšlí jen o Americe. / Dolar je…

Více
  • 16. 9. 2024

Jednoho dne se Tunda rozhodl, že důstojného prezidenta požádá o pomoc. Několik týdnů otálel. Nevěděl, zda je lepší mu napsat obsažný, i když stručný, účinný a zdvořilý dopis, anebo ho navštívit. Domníval se totiž, že starý pán pravděpodobně velice pečlivě váží své vlastní kroky a sám sobě by zřejmě nikdy neodpustil ani sebemenší chybičku. / Tunda pochopil, že veškeré jeho zážitky nestačí na to,…

Více
  • 16. 9. 2024

Po úsvitu zaskočil Mac do slepičího výběhu a našel tam tři vajíčka. Udělal z nich omeletu, naplnil ji troškou rýže, kterou měl schovanou od včerejška, a navoněl stroužkem česneku. / Odnesl to Petrovi, vzbudil ho a počkal si, až všechno sní. / Náhle do baráku vrazil Spence. / „Chlapi!“ křičel. „Do tábora přišla nějaká pošta!“ / Macovi se stáhlo hrdlo. Panebože, ať je tam dopis pro mne! / Nebyl tam žádný. / Pro deset…

Více
  • 14. 9. 2024

Dunross už potřetí dočetl složku v modrých deskách. Nejdřív ji přečetl hned, když ji dostal – jako vždy – pak znovu cestou do guvernérova paláce. Sklapl desky a zůstal chvíli sedět jako v tranzu. Teď byl ve své pracovně v druhém patře Velkého domu, stojícího v sedle pod vrcholkem Peaku, okna s tabulkami zalitými do olova otevřená na zalité zahrady a hluboko dole město a zmatek v přístavu. / Starobylé hodiny po…

Více
  • 14. 9. 2024

„Co ke všem čertům hodláš dělat, Paule?“ zeptal se Guvernér Havergilla. Byl tam i Johnjohn a všichni tři byli na terase vládního domu, už po večeři, opřeni o nízké zábradlí. „Panebože! Jestli Viktorie taky zkrachuje, jde tenhle ostrov do háje, nebo ne?“ / Havergill se rozhlédl, aby se ujistil, že nikdo neposlouchá a ztišil hlas. „Jsme v kontaktu s Anglickou bankou, pane. Zítra kolem půlnoci londýnského času…

Více
  • 14. 9. 2024