Pondělí 11. července / V pondělí v šest hodin ráno zavolala Susanne Linderová z Milton Security na Mikaelův modrý Ericsson T10. / „Copak vy nikdy nespíte?“ zeptal se rozespale Mikael. / Zároveň pohlédl na Monicu Figuerolovou, která již byla na nohou a převlékla se do šortek na běhání, nestačila si však ještě natáhnout tričko. / „Jo. Ale vzbudili mě na noční službu. Ve tři ráno se ozval ten…

Více
  • 16. 9. 2024

  / dKdyž nejsem ve své posteli, většinou se dobře nevyspím, tudíž jsem se po krátkém a nehlubokém spánku asi před hodinou probudil. Byla ještě tma, věděl jsem, že mě čeká celý den jízdy, a tak jsem se pokoušel ještě usnout. To se mi nepodařilo a nakonec jsem se rozhodl, že vstanu. Byla ještě taková tma, že jsem musel rozsvítit, abych se mohl u umyvadla v rohu oholit. Když jsem se…

Více
  • 16. 9. 2024

Tak už mě sakra polib! pokouším se mu vsugerovat, sama neschopná pohybu. Jsem paralyzovaná nějakou zvláštní neznámou potřebou, naprosto uvězněná v jeho moci. Fascinovaně zírám na jeho ústa a on na mě upírá zastřený tmavnoucí pohled. Jeho dech hrubne, já přestávám dýchat úplně. Přece mě svíráš v náručí. Tak mě polib. Prosím.  Zavírá oči a s hlubokým nádechem lehce potřese hlavou, jako by tím…

Více
  • 16. 9. 2024

„No tak,“ konejší mě Christian, když si mě přitahuje do náruče, „prosím, nebreč, Ano, prosím,“ přesvědčuje mě. On klečí na koupelnové podlaze a já mu sedím na klíně. Ovíjím mu paže kolem krku a dál mu vzlykám na rameni. Něžně mě hladí po zádech a po hlavě a jemně mi brouká do vlasů. / „Je mi to líto, bejby,“ šeptá. A to mě přinutí rozbrečet se ještě víc a obejmout ho pevněji. / A tak oba…

Více
  • 16. 9. 2024

Do Dubna se jezdí Sameškinovým povozem, do Moskvy železnicí a do Ameriky nejenže se jezdí lodí, ale také s dokumenty. Aby je člověk dostal, musí do Dubna. / A tak se Debora vypraví k Sameškinovi. Sameškin však nesedí na lavici u kamen, vůbec není doma, poněvadž je čtvrtek a koná se dobytčí trh; Sameškin se vrátí asi za hodinu. / Debora přechází sem a tam před Sameškinovou chalupou a přemýšlí jen o Americe. / Dolar je…

Více
  • 16. 9. 2024

Jednoho dne se Tunda rozhodl, že důstojného prezidenta požádá o pomoc. Několik týdnů otálel. Nevěděl, zda je lepší mu napsat obsažný, i když stručný, účinný a zdvořilý dopis, anebo ho navštívit. Domníval se totiž, že starý pán pravděpodobně velice pečlivě váží své vlastní kroky a sám sobě by zřejmě nikdy neodpustil ani sebemenší chybičku. / Tunda pochopil, že veškeré jeho zážitky nestačí na to,…

Více
  • 16. 9. 2024

Fatální záležitost poručíka Trotty s pečlivou nenápadností sprovodili ze světa. Major Zoglauer řekl jen: „Vaše aféra byla urovnána z nejvyšších míst. Váš pan otec poslal peníze. Dál o tom nemusíme mluvit.“ Potom Trotta napsal otci. Psal, že nebezpečí, které hrozilo jeho cti, bylo zažehnáno z nejvyšších míst. Prosil za odpuštění, že tak hříšně dlouhý čas mlčel a neodpovídal okresnímu hejtmanovi na…

Více
  • 16. 9. 2024

V dubnu příštího roku se Alžbětě narodilo dítě. Nepřivedla je na svět na klinice. Matka chtěla, vyžadovala, nařídila, aby porodila doma. / Já to dítě zplodil, chtěl, vyžadoval, nařídil. Alžběta si je přála. Tenkrát jsem Alžbětu miloval, a proto jsem byl žárlivý. Nemohl jsem – namlouval jsem si tehdy – paní profesorku Jolantu Szatmaryovou zapudit a vyhladit z Alžbětiných vzpomínek jinak než tím, že jsem…

Více
  • 16. 9. 2024

Jednoho dne se na rakouském konzulátu v Moskvě objevil cizinec v černé kožené bundě, v roztrhaných botách, se strništěm v brunátném a tvrdě vykrojeném obličeji, ve staré kožešinové čepici, která vypadala ještě starší, než byla, protože venku svítilo první teplé březnové slunce. Padala dvěma širokými okny na hnědou dřevěnou zábranu, za níž seděl úředník a ozařoval barevné prospekty salcburských a…

Více
  • 16. 9. 2024

Část třetí / Londýn, 12. dubna 1937 /   /   / Když se včera Jennifer se slečnou Givensovou vrátily z nákupů, u mě v pracovně už bylo téměř šero. Náš vysoký a úzký dům, jejž jsem po tetině smrti koupil za zděděné peníze, stojí na náměstí, které, ač poměrně známé, není tak slunečné jako jiná v jeho sousedství. Pozoroval jsem Jennifer z okna pracovny, jak dole na náměstí pendluje mezi domem a taxíkem a…

Více
  • 16. 9. 2024

Třikrát čtyřikrát týdně ještě večer sejdu cestičkou k řece a k dřevěné lávce, známé dosud těm, kdo tu žili před válkou, jako Most váhání. Říkali jsme jí tak, protože ještě před nedávnem byste po ní přešli do zábavní čtvrti. Prý tu bylo možno vídat muže pronásledované výčitkami svědomí, jak se těžce rozhodují mezi noční zábavou a návratem k manželce. Ale pokud mě zahlédnou postávat na tom mostě a zamyšleně se opírat o zábradlí, není to proto, že bych váhal. Prostě odtud rád při západu slunce obhlížím okolí a pozoruji změny kolem sebe. / Na úpatí kopce, odkud jsem právě sešel, vyrostly skupinky nových vilek. A dál podél břehu řeky, kde se před rokem rozkládala bažinatá louka, …

Více
  • 16. 9. 2024

Část První /   / Jmenuju se Kathy H. Je mi třicet jedna let a už jedenáct roků dělám opatrovnici. Vím, zdá se to být dost dlouho, ale oni dokonce chtějí, abych v tom pokračovala ještě osm měsíců, do konce letošního roku. Pak to bude skoro dvanáct let. Dneska už vím, že moje dlouhé působení ve funkci opatrovnice nemusí nutně znamenat, že by si mysleli, že jsem v tom bůhvíjak dobrá. Několika opravdu dobrým…

Více
  • 16. 9. 2024

  / Neděle / 4. března 1979 /   / Turecká vesnice. 10.20 hodin. / Ázáde se s leknutím probudila. Nevěděla, kde je, ale stěny omšelého pokoje, dvě okna, postel s tvrdým slamníkem, čistým, drsným povlečením a dekami ji vrátily do reality vesnického hotelu, kam ji major i přes její protesty s jedním policistou včera večer po západu slunce doprovodil. Marně odmlouvala, že Erikkiho neopustí. Major na její námitky nedbal,…

Více
  • 14. 9. 2024

Blackthorne nyní kráčel hradem, čestnou stráž mu dělalo dvacet vazalů obklopených desetinásobným doprovodem šedivců. Pyšnil se svou novou uniformou, hnědým kimonem s pěti Toranagovými znaky, a vůbec poprvé měl na sobě obřadní pláštík s vyztuženými křídlovitými rameny. Vlnité zlaté vlasy měl svázány do úhledného copu. Od pásu mu předpisově trčely meče, jež dostal od Toranagy. Na nohou měl nové tabi a…

Více
  • 14. 9. 2024

“Připadá mi to jako střílet kachny, když sedí na vodě,” znechuceně zabručel admirál. / “Ano,” přikývl Struan. “Ale jejich ztráty jsou malé a naše zanedbatelné.” / “Šlo nám o rozhodné vítězství,” přidal se Longstaff. “To jsme chtěli. Připomeň mi, Horatio, že mám požádat Aristotla, aby zachytil, jak jsme dnes dobyli ty pevnosti.” / “Ano, Vaše Excelence.” / Všichni stáli na palubě vlajkové lodi… / …

Více
  • 14. 9. 2024