Po úsvitu zaskočil Mac do slepičího výběhu a našel tam tři vajíčka. Udělal z nich omeletu, naplnil ji troškou rýže, kterou měl schovanou od včerejška, a navoněl stroužkem česneku. / Odnesl to Petrovi, vzbudil ho a počkal si, až všechno sní. / Náhle do baráku vrazil Spence. / „Chlapi!“ křičel. „Do tábora přišla nějaká pošta!“ / Macovi se stáhlo hrdlo. Panebože, ať je tam dopis pro mne! / Nebyl tam žádný. / Pro deset…

Více
  • 14. 9. 2024

Dunross už potřetí dočetl složku v modrých deskách. Nejdřív ji přečetl hned, když ji dostal – jako vždy – pak znovu cestou do guvernérova paláce. Sklapl desky a zůstal chvíli sedět jako v tranzu. Teď byl ve své pracovně v druhém patře Velkého domu, stojícího v sedle pod vrcholkem Peaku, okna s tabulkami zalitými do olova otevřená na zalité zahrady a hluboko dole město a zmatek v přístavu. / Starobylé hodiny po…

Více
  • 14. 9. 2024

„Co ke všem čertům hodláš dělat, Paule?“ zeptal se Guvernér Havergilla. Byl tam i Johnjohn a všichni tři byli na terase vládního domu, už po večeři, opřeni o nízké zábradlí. „Panebože! Jestli Viktorie taky zkrachuje, jde tenhle ostrov do háje, nebo ne?“ / Havergill se rozhlédl, aby se ujistil, že nikdo neposlouchá a ztišil hlas. „Jsme v kontaktu s Anglickou bankou, pane. Zítra kolem půlnoci londýnského času…

Více
  • 14. 9. 2024

V příšeří ložnice se ozval telefon. Bartlett se probral ze spánku. „Haló?“ / „Dobré ráno, Bartlette, tady je Klaudie Čchenová. Taj-pan se nechá ptát, budete-li dnes potřebovat vůz?“ / „Ne, díky, ne.“ Bartlett pohlédl na hodinky. „Propána,“ zamumlal nahlas, užaslý, že spal tak dlouho. „Ehm, díky, Klaudie, díky.“ / „Výlet do Tajpeje byl odložen na příští pátek. V pátek tam a v pondělí v poledne…

Více
  • 14. 9. 2024

  / Neděle / 4. března 1979 /   / Turecká vesnice. 10.20 hodin. / Ázáde se s leknutím probudila. Nevěděla, kde je, ale stěny omšelého pokoje, dvě okna, postel s tvrdým slamníkem, čistým, drsným povlečením a dekami ji vrátily do reality vesnického hotelu, kam ji major i přes její protesty s jedním policistou včera večer po západu slunce doprovodil. Marně odmlouvala, že Erikkiho neopustí. Major na její námitky nedbal,…

Více
  • 14. 9. 2024

Blackthorne nyní kráčel hradem, čestnou stráž mu dělalo dvacet vazalů obklopených desetinásobným doprovodem šedivců. Pyšnil se svou novou uniformou, hnědým kimonem s pěti Toranagovými znaky, a vůbec poprvé měl na sobě obřadní pláštík s vyztuženými křídlovitými rameny. Vlnité zlaté vlasy měl svázány do úhledného copu. Od pásu mu předpisově trčely meče, jež dostal od Toranagy. Na nohou měl nové tabi a…

Více
  • 14. 9. 2024

“Připadá mi to jako střílet kachny, když sedí na vodě,” znechuceně zabručel admirál. / “Ano,” přikývl Struan. “Ale jejich ztráty jsou malé a naše zanedbatelné.” / “Šlo nám o rozhodné vítězství,” přidal se Longstaff. “To jsme chtěli. Připomeň mi, Horatio, že mám požádat Aristotla, aby zachytil, jak jsme dnes dobyli ty pevnosti.” / “Ano, Vaše Excelence.” / Všichni stáli na palubě vlajkové lodi… / …

Více
  • 14. 9. 2024

Odpoledne šli dědeček s babičkou na chvíli do družstevní zahrady a vzali Honzíka s sebou. Pomáhali zahradníkovi sbírat malé okurky. / Honzík šel po řádku za dědečkem a hledal okurky, které děd přehlédl. Bylo jich několik. Každou z nich Honzík ohlásil. / „Tady je taky jedna!“ křičel Honzík a držel okurku nad hlavou. „A jaká je tlustá!“ / „Dědo,“ smála se babička, „dnes nějak špatně sbíráš.“ / „Honzík…

Více
  • 14. 9. 2024

Děti chodily na letiště s obědem každý den. Babičku Kozelkovou píchat v nohou nepřestávalo. Byla ráda, že může dědečkovi aspoň uvařit. Jednou mu poslala rajskou omáčku, podruhé placky s povidly a potřetí jahelník. Mezitím často bývaly škubánky, neboť ty jedl dědeček nejraději. Na děti byl dědeček stále velmi přísný. Nepouštěl je ani k hangáru, ani na letiště. Nevěřil jim…

Více
  • 14. 9. 2024

Silky. Silky Silk. Pod tímhle jménem už ho nikdo neznal přes padesát let, ale přesto pořád čekal, že někdo zavolá: „Hej, Silky!“, jako kdyby byl zpátky v East Orange, a šel po Central Avenue domů ze školy – místo aby přešel Town Street v Athéně a poprvé od svého odchodu ze školy zamířil na kopec ke škole –, šel po Central Avenue se svou sestrou Ernestinou a poslouchal tu neskutečnou historku, co si vyslechla…

Více
  • 14. 9. 2024

Přečetl jsem minulou kapitolu a pro klid svědomí i kapitolu následující: k valné hromadě, při níž byl na Peyssouův a Colinův návrh jednohlasně zvolen za malevilského abbého, Emanuel skutečně už nic víc nedodává. / Předpokládám, že je čtenář trochu překvapen. Já také. Není divu: všeho všudy tři řádky o výsledku zasedání, které trvalo tři hodiny. / Leckdo se může taky pozastavit nad tím, jak vůbec Peyssou…

Více
  • 14. 9. 2024

A doma jsem to později všechno pochopil. Po určité době, kdy jsem o tom znovu důkladně přemítal, mi to konečně došlo. Proč vůbec měla paní Fordová Adrianův deník. Proč napsala: „P. S. Možná to bude znít divně, ale myslím si, že během posledních měsíců svého života byl skutečně šťastný.“ Co měla ta černošská pečovatelka na mysli, když dodala „Zvlášť teď“. A dokonce i to,…

Více
  • 14. 9. 2024

Nejstarší vzpomínku má Bruno na dobu, kdy mu byly čtyři roky; je to vzpomínka na ponížení. Chodil tehdy do školky v Laperlierově parku v Alžíru. Jednou na podzim odpoledne ukazovala učitelka chlapcům, jak vyrábět náhrdelníky z listů. Holčičky seděly opodál vpůli svahu, čekaly a projevovaly už známky stupidní ženské odevzdanosti; většina měla bílé šaty. Zemi pokrývaly zlatavé listy; rostly tam hlavně…

Více
  • 14. 9. 2024

Vzbudil se naráz uprostřed noci, když na budíku stálo 4.43. V místnosti bylo horko, téměř k zalknutí. Vzbudil ho hluk bojleru, ne však obvyklý škytot, nýbrž táhlé, hluboké, takřka infrazvukové vrcení. Prudce otevřel okno v kuchyni, jehož tabulky pokryla jinovatka. Do místnosti vtrhnul ledový vzduch. O šest pater níže proniklo nocí zvířecí zachrochtání. Rychle zavřel. Na dvůr se… / Jed…

Více
  • 14. 9. 2024

  / Noc poté, co jsem poprvé navázal kontakt s Marií 23, jsem měl zvláštní sen. Byl jsem kdesi v horách, v průzračném vzduchu se dal rozeznat každý detail skal i ledových krystalů, viděl jsem do daleka, za mraky a lesy se rýsoval obrys strmých vrcholků a třpytil věčný sníh. Pár metrů pod sebou jsem spatřil staříka malé postavy, oblečeného v kožešinách a s tváří zbrázděnou vráskami jako kalmycký…

Více
  • 14. 9. 2024