Stručný děj
Tento romantický historický román vypráví o mladém rytíři Wilfredovi z Ivanhoe, který se navrací domů z křížové výpravy, v níž byl po boku krále Richarda Lví srdce. V Anglii ještě pořád panují napjaté vztahy mezi původními Sasy a dobyvateli - Normany. Navíc králův bratr princ Jan z Anjou připravuje za Richardovy dlouhé nepřítomnosti zradu, protože se sám chce stát králem.
Kniha začíná tím, že Ivanhoe, převlečen za prostého poutníka, zachrání bohatého žida Izáka, kterého chtěli okrást lesní lupiči. Ten mu děkuje a všimne si, že Ivanhoe je jistě nějaký rytíř a za svou záchranu mu přislíbí vybavení na blížící se rytířský turnaj v Ashby. Ivanhoe se nemůže vrátit domů, protože jeho otec Cedrik zvaný Sas ho v rozhořčení vydědil. Je totiž jeden z mála zbývajících velkých zastánců saských zásad a na jeho hradě žije Rowena, jeho schovanka, poslední z jedné linie saských králů. Cedrik zamýšlel ji oddat s Athlestanem, zdegenerovaným pohodlným šlechticem, který byl ovšem poslední přímý potomek z linie posledního saského krále Harlonda. Ivanhoe s Rowenou se do sebe zamilovali, avšak Cedrik o tom nechtěl ani slyšet a když mu pak Ivanhoe oznámil, že jde na křížovou výpravu po boku Normanů, Cedrik prohlásil, že už nemá syna.
Ivanhoe se dostal na turnaj v Ashby ve vypůjčeném brnění, jen na štítě měl napsáno španělsky "Vyděděný". Turnaj v té době už začal, ale i tak se mu podařilo (jako jedinému) porazit všechny rytíře vyzyvatele, což byli Janovi zastánci - Reginald from de Boef, Boris de Bracy a templář Brian de Bois Guilbert. Druhý den se na něj však vrhli všichni najednou a kdyby nepřispěchal jakýsi Černý rytíř, jistě by ho zabili. Poté byl Ivanhoe vyhlášen vítězem turnaje, avšak při předávání věnce, kdy odhalil svou totožnost, padl do mdlob. Turnaj skončil, ale nikdo nebyl ochoten se o poraněného rytíře postarat, dokonce ani Cedrik, který celý turnaj sledoval. Nakonec ho do svého domu odvezl žid Izák.
O nemocného Ivanhoea se starala Izákova dcera, krásná Rebeka. Za několik dní však museli odjet, cestovali do svého domu v Yorku. Najali si průvodce, ale ti je zrádně opustili v lese a sebrali jim všechny koně a věci. V tu dobu se zrovna vracel z Ashby do svého sídla Cedrik s Rowenou, Athelstanem, šaškem Wambou a několika jejich panoši. Izák s Rebekou je přemlouvali, aby je vzali s sebou, že byli okradeni. A tak se k průvodu přidali i s nemocným Ivanhoem, o kterém nikdo nevěděl. Dále na cestě kolonu však někdo přepadl. A nebyl to nikdo jiný, než Janovi rytíři. Celou kolonu zajali a odvlekli na from de Boefův hrad Torquilstone.
Mezitím se Černý rytíř seznámil s jakýmsi poustevníkem bratrem Tuckem a pár jeho přáteli, jimž velel Robert z Locskley - vítěz lukostřelecké soutěže v Ashby. Ti, hned jak se dozvěděli o zajetí Cedrikovy kolony, jeli je vysvobodit na Torquilstone a tak začalo jeho obléhání. Šašek Wamba, kterému jedinému se povedlo utéct, jde zachránit svého pána Cedrika, převlečen za mnicha pronikne do hradu, tam si vymění s Cedrikem kutnu a zůstane tam tak místo něj. Kořist byla rozdělena, Borisovi de Bracy se velmi líbila lady Rowena, a snažil si nějak získat její srdce, avšak to se mu nevedlo. Reginald from de Boef se spokojil s židem Izákem a na mučidlech z něj vymáhal výkupné. Ten však řekl, že raději shoří, než by se nechal takto okrádat. Nato se dozvěděl, že jeho dceru Rebeku daroval from de Boef Brianu de Bois Guilbertovi. Brian se do Rebeky šíleně zamiloval a nechtěl se jí vzdát, ač ona byla z jeho lásky úplně zoufalá, dokonce mu vyhrožovala tím, že skočí z okna vysoké věže, ve které byla uvězněna. Zatím se stále starala o uzdravujícího se Ivanhoea, kterého všichni pokládali za starou Židovku, protože byl neustále pod plentou. Útok na Torquilstone začal. Locskleyovi lučištníci měli velký úspěch. Po několika útrapách se povedlo hrad dobýt, Reginal from de Boef zahynul po těžké ráně a navíc zasypán sutí svého hradu. Všemu ještě napomohla dcera bývalého pána Torquilstonu, teď již stará čarodějnice, která zapálila věž, ze které poté skočila. Boris de Bracy se vzdal, když ho porazil Černý rytíř a on zjistil, že je to přímo jeho král Richard. Tomu se i povedlo zachránit zesláblého Ivanhoea z hořících trosek. Po boji se zjistilo, že Robert z Locskley je proslulý zbojník Robin Hood, král Richard mu ale dal milost a spřátelil se s ním, protože mu pomohl dobýt hrad a vysvobodit svého přítele.
Uprchnout se povedlo pouze Brianovi de Bois Guilbertovi, který si na svém koni odvážel překrásnou Rebeku. Jediný, kdo byl po bitvě nezvěstný, byl sir Athelstan. Posléze ho našli mrtvého, a tak chystali velkolepý pohřeb. Tam se jim zjevil Athelstanův duch - on totiž nebyl mrtvý, jen omráčený a mniši, co měli zařídit jeho pohřeb, ho zadržovali ve svém sídle, aby dostali zaplaceno.
Teď ale měla namále Rebeka. Brian ji odvezl do sídla templářů - Templestonu. Templáři se však nesmí ženit, ani nesmí mít ženy, jsou řádem bojových mnichů. Nic by se nestalo, protože Brian je velmi vysoce postavený člověk v jejich společnosti, až na to, že do Templestonu přijel hlavní představený řádu templářů a ten je velmi radikální. Nakonec obvinil Rebeku z toho, že je čarodějnicí a Briana očarovala a že bude muset být upálena. Poslední její možností je tzv. Boží soud, kdy jeden rytíř bojuje za templáře a jeden za ni. Brian, protože ji stále velmi miluje, chce být jejím zastáncem, avšak rada rozhodne, že se stane rytířem bojujícím za klášter. Izák, který je z toho všeho zoufalý, prosí Ivanhoea, aby jeho dceru zachránil. Ten jede do Templestonu, je však ještě hodně zesláblý po zraněních z Ashby. Utká se s Brianem de Bois Guilbertem. Ten Ivanhoea nenávidí a chce ho zabít, když však uvidí Rebeku bezmocně stojící na hranici, která by v případě jeho vítězství vzplála, sám naběhne na Wilfredův meč. A tak Brian de Bois Guilbert umírá a Rebeka je volná. Pro Ivanhoea to však bylo příliš velké vypětí a tak omdlévá. Na dvůr Templestonu přijíždí Černý rytíř, který se prohlásí králem Richardem Lvím srdcem, odváží Ivanhoea a zakazuje v Anglii templářský řád. Ivanhoe se tak dostane na hrad svého otce, se kterým se na králův příkaz usmiřuje a protože Athelstan se vzdává Roweniny ruky, je přislíbena Ivanhoeovi.
— 1 —
Stručný děj
Děj románu se odehrává v Anglii v době, kdy konal její král Richard Lví srdce bojovou výpravu do Palestiny a kdy byl poté vězněn rakouským králem v Rakousku. V Anglii se zatím snažil upoutat pozornost Richardův intrikánský bratr Jan.
Všechno začíná ve městě Ashby, kde se konají rytířské souboje mezi normandskými a saskými šlechtici. Mezi nimi je i mimo jiné Cedrikův (Sas) syn Ivanhoe, jenž je zamilovaný do Roweny, Cedrikovy schovanky, a ona do něj. Jenže Cedrik nechce jejich sňatek povolit. Na návštěvu sem přijeli také Rowena, Athelstan a Žid Izák s dcerou Rebekou, která také miluje Ivanhoa.
Ve střeleckém turnaji zvítězil Locksley (Robin Hood). Turnaj jedinců vyhrál za pomoci tajemného Černého rytíře další neznámý rytíř zvaný "Vyděděný". Porazil i obávané rytíře Briana de Bois-Guilberta a Front de Boeufa. V klání byl ale těžce zraněn, proto byl při sundavání brnění odhalen. Byl to Ivanhoe. Všechno se seběhlo hrozně rychle a Ivanhoe se dostal se péče Rebeky a jejího otce. Ti se poté připojili k Cedrikovi a Roweně, kteří se po turnaji vraceli se svým doprovodem domů s tím, že Ivanhoa prohlásili za jejich zraněného přítele. Všichni jsou přepadeni Mauricem de Bracym (Norman) a uneseni na hrad Front de Boeufa. Gurt, služebník Cedrika, a chytrý šašek Wamba, kterým se podařilo uniknout, zatím připravují plán jak zajatce osvobodit. V samotné akci jim pomáhají zbojníci pod vedením Locksleyho a také Černý rytíř z hlubokých lesů. Zajatce se podaří osvobodit, hrad dobýt a spálit. Jen nešťastná Rebeka je unesena Boisem-Guilbertem, který ji miluje.
Princ Jan rozkázal přepadnout Černého rytíře v lesích, a právě při této příležitosti bylo odhaleno, kdo Černý rytíř vlastně je. Všichni byli velice překvapeni, že stojí před samotným králem Anglie Richardem, který se tajně vrátil do země a který za pomoci zbojníků přesilu porazil. Mezitím je Rebeka obviněna z čarodějnictví a má být upálena. Jedinou její záchranou by byl rytíř, jenž by jí v souboji s Boisem vybojoval svobodu. Rebeka posílala pro Ivanhoa, ten dorazil na poslední chvíli, když už Rebeka byla na hranici, a nad Boisem zvítězil. Nebylo to težké, jen lehce se ho dotknul mečem a Boise zemřel. Tak Ivanhoe zachránil život Rebece, jež se svým otcem opustila Anglii. Ivanhoe se na přání (Cedrikem slíbená odměna za záchranu) Černého rytíře, tedy Richarda, smířil se svým otcem, který nakonec povolil sňatek Ivenhoa s Rawenou.
— 2 —
Historicko-dobrodružný román z Anglie v době vlády krále Richarda Lví srdce.
Děj se odehrává ve středověké Anglii 12. století. Příběh zachycuje tehdejší křižácké výpravy a neustálé spory ve šlechtických kruzích. Winfred Ivanhoe, statečný rytíř saského původu, se účastní křižáckých výprav po boku krále Anglie - Richarda Lví srdce. V době jeho nepřítomnosti vládne zemi jeho bratr Jan Bezzemek. Příběh začíná příjezdem templáře Briana de Bois Guilberta a převora Aymera na panství Cedrika Sasa, který je opatrovníkem lady Roweny. Rowena je široko daleko známá svojí krásou. Templář je také uchvácen. Následující den odjíždí na turnaj. První den se proti pěti rytířům postaví i rytíř, jenž si nechá říkat Vyděděný rytíř. Vyhraje. Druhý den se zúčastní boje asi 50 rytířů, Vyděděný rytíř a Černý rytíř. Na konci se proti Vyděděnému rytíři postaví tři rytíři. Pomůže mu Černý rytíř, který se do boje předtím moc nezapojoval. Vyděděný rytíř vyhraje, ale je raněn. Ukáže se, že je to Winfred Ivanhoe. Postará se o něj Židovka Rebeka. Ošetří mu rány. Zamiluje se do něj. Jedou do jejich domu v Yorku. V lese jim utečou sluhové, oni se připojí k Cedriku Sasovi a Roweně, kteří jedou také domů. Jsou přepadeni falešnými zbojníky a odvezeni na hrad barona Frant de Boeufa. Šaškovi Wambovi se podaří utéct a potká Lockleiho, pravého zbojníka, jenž je spíš známý pod jménem Robin Hood. Praví zbojníci s pomocí Černého rytíře se je snaží osvobodit. To se jim podaří, ale Rebeka je unesena templářem Brienem. To celé plánoval i rytíř Maurice de Braci, který chtěl lady Rowenu za ženu. Zbojníci zjistí, že Černý rytíř je sám král Richard Lví srdce. Rebeka má být upálena za čarodějnictví. Má šanci se zachránit, když se najde rytíř, který za ni bude bojovat proti templářovi Brianovi. Rebeka nechá vzkázat pro Ivanhoa. Ten přijede a zvítězí. Richard Lví srdce všem ukáže, že žije a je zde. A to hlavně svému bratrovu Janovi, jenž chtěl být králem. Ivanhoe si bere Rowenu. Rebeka s otcem odchází do Izraele (Palestiny).
— 3 —
Historický román skotského romantika (1819). Děj Ivanhoea se odehrává ve střední Anglii na sklonku 12. století, v době, kdy se král Richard Lví srdce vracel z křížové výpravy a ze zajetí do vlasti, spravované jeho intrikánským bratrem Janem, v níž vzrostla moc jednotlivých normanských šlechticů, kteří terorizovali lid a pošlapávali práva staré saské šlechty. Rozvíjí se ve dvou liniích: základem první je konflikt dvou kultur - normanské, rytířské (jejímiž představiteli jsou templář Bois-Guilbert, baron Front-de-Boeuf a Philip de Malvoisin a dvořané Fitzurse a de Bracy) a saské (již představuje odumírající rodová šlechta Athelstane z Coningsburghu a Cerdic z Rotherwoodu), zápletku druhé vytvářejí dva překrývající se milostné trojúhelníky (Ivanhoe - Cedricova schovanka, bohatá dědička Rowena - židovka Rebeka; Bois-Guilbert - Rebeka - Ivanhoe).
První konflikt - nastíněn v rozsáhlé epizodě turnaje v Ashby - vrcholí v dramatickém obléhání hradu Torquilstone, kdy jej řeší přímá účast lidu (symbolizovaného postavami pasáků vepřů Gurtha, šaška Wamby a vůdce lučištníků Locksleyho = Robina Hooda), který jedná v souladu se skutečnými zájmy státu (reprezentovanými králem, převlečeným za rytíře Černého lenocha - Le Noin Faineant) a jehož zásluhou je spiknutí prince Jana zmařeno.
Druhý konflikt získává ústřední význam v závěru románu, kdy se posouvá od dílčích konfrontací aktivních a pasivních postav (Rebeka, templář a Ivanhoe, Rowena) na obléhaném Torquilstonu do obecně lidské podoby (odsouzení Rebeky jako čarodějnice v templářském preceptoriu a "boží soud", prokazující její nevinu). Každá ze 44 kapitol je uvozena motem (úryvky zvláště z anglické poezie a dramat od Chaucera výše), někdy i vymyšleným ("Stará tragédie" aj.).
Vydání z roku 1819 předchází předmluva ve formě mystifikujícího dedikačního dopisu antikváři, důstojnému panu Dr. Suchopárovi (DryasDust), zdůvodňující především výběr tématu z anglických dějin a způsob jeho zpracování. K vydání z roku 1930 je připojen úvod, týkající se historie zdrojů a morální problematiky Ivanhoea.
— 4 —
VIII. kapitola
Když konečně saracénská hudba vyzývatelů skončila jednu z těch dlouhých a vysokých fanfár, jimiž oživovala ticho kolbiště, rozlehl se hlas osamělé polnice, která se ozvala ze severního konce kolbiště jakýmsi vyzývavým motivem. Oči všech se upřely na nového zápasníka, kterého tyto zvuky ohlásily. Ohrada se otevřela a již ho bylo vidět vjíždět na kolbiště. Nový bojovník byl v brnění, a pokud bylo možno posoudit, byl spíše střední než vyšší postavy, spíše štíhlý nežli silné konstrukce. Jeho ocelový pancíř byl bohatě vykládán zlatem. Za znak měl na štítu mladý dub vyrvaný s kořeny ze země a španělské slovo D e s d i c h a d o, znamenající Vyděděný. Jel kolbištěm na ohnivém černém koni a pozdravil prince Jana a dámy elegantním skloněním dřevce. Obratnost, s níž ovládal hřebce, a mladistvý půvab jeho způsobů získával mu přízeň davu, kterou někdo z prostých lidí vyjádřil zvoláním:
"Uhoď do štítu Ralfa Viponta - johanity, ten sedí nejhůř vedle, srazíš ho brkem!"
V dešti dobře míněných rad a výzev vjížděl zápasník po stoupající cestě od kolbiště na plošinu. Všichni přítomní užasli, když se dal rovnou k prostřednímu stanu a ostrým koncem kopí udeřil do štítu Briana de Bois-Guilbert, až štít zazvonil. Všichni trnuli nad jeho domýšlivostí, nejvíc však užasl obávaný rytíř, který byl takto vyzván k souboji na život a na smrt. Postával bezstarostně u vchodu do svého stanu a neočekával tak smělou výzvu.
"Vyzpovídal ses už, bratře?" zvolal templář. "Byls ráno na mši, že dáváš život lehce v sázku?"
"Jsem na smrt lépe připraven než ty," odpověděl Vyděděný rytíř, neboť tímto jménem se zapsal do seznamu účastníků turnaje.
"Tak jen se postav na kolbiště," vybízel ho posměšně Bois-Guilbert, "a podívej se ještě jednou na slunce, protože dnešní noc už přespíš v ráji."
"Díky za laskavost," odvětil Vyděděný rytíř, "a abych ji oplatil, dám ti také radu: vezmi si čerstvého koně a nové kopí, neboť - na mou věru - budeš jich potřebovat!"
S tímto projevem sebedůvěry vycouval s koněm po svahu, po němž přijel, a přiměl zvíře, aby ustupovalo pozpátku přes celé kolbiště, až k jeho severnímu konci. Tam, se zastavil a čekal, až se objeví protivník. Jeho jezdecký výkon mu vynesl nový potlesk shromážděného davu.
Jakmile zazněl signál trubek, zápasníci vyrazili s rychlostí blesku ze svých míst. S hromovou ranou narazili na sebe uprostřed kolbiště. Jejich oštěpy se rozlétly v třísky až po rukojeť a chvíli se zdálo, že oba spadli s koně. Náraz byl tak prudký, že se oba koně zvrátili na zadky. Obratností obou jezdců se však podařilo zvládnout je uzdami a ostruhami. Rytíři se chvíli měřili očima, jako by mřížovím jejich hledí šlehal oheň. Pak provedli půlobrat, vrátili se k okrajům kolbiště a přijali od sluhů nová kopí.
Obrovský výkřik, který se vydral z hrdel diváků, mávání šálami a kapesníky a jiné projevy nadšení svědčily o zájmu, který vzbudilo toto utkání - byl to boj mezi rovnými soupeři, nejdokonalejší a nejkrásnější souboj dne. Ale jakmile rytíři zaujali zase postavení, pochvalný pokřik umlkl a strnul v napjaté ticho, jako by se dav neodvážil ani dýchat.
Minulo několik minut klidu, aby zápasníci a koně mohli nabrat dechu. Poté dal princ Jan velitelskou hůlkou znamení, aby zatroubili signál k novému rozběhu. Zápasníci znovu vyrazili ze svých stanovišť. Srazili se uprostřed kolbiště se stejnou rychlostí, se stejnou divokostí, ale nikoli se stejným štěstím jako předtím.
Při této druhé srážce mířil templář na střed protivníkova štítu. Zasáhl jej ranou tak přímou a prudkou, že roztříštil kopí na třísky. Vyděděný rytíř zakolísal v sedle. Tento rytíř v prvních okamžicích rozběhu mířil hrotem kopí na Bois-Guilberůtv štít. V chvíli srážky však změnil náhle cíl a zaměřil na přílbu. Byl to daleko obtížnější terč, ale zdařilo-li se jej zasáhnout, bylo pak těžko odolat nárazu. Rána zasáhla Normana přímo naplno a do hledí, takže hrot dřevce uvázl v mřížce přílby. Templář i v této těžké situaci ospravedlnil svou pověst a byl by se asi udržel, kdyby mu náhle neprasklo podpinadlo u sedla. Nyní se však sedlo, kůň i jezdec váleli po zemi v oblaku prachu.
Pro templáře bylo dílem okamžiku vymanit se z třmenů a zpod ležícího koně. Šíleně rozlícen potupou i radostným pokřikem, kterým ji obecenstvo přijalo, tasil meč a mával jím vyzývavě proti podmaniteli. Vyděděný rytíř seskočil s koně a rovněž obnažil meč. Maršálové kolbiště však mezi ně vehnali ostruhami své koně a varovali oba rytíře, že řád turnaje nepřipouští v této části her utkání meči.
"Však my se ještě někde setkáme," zvolal templář, vrhaje na protivníka pohled plný zloby, "a pak nás nikdo neoddělí!"
"Nesejdeme-li se, nebude to mou vinou! Jsem kdykoli ochoten se s tebou měřit, v pěším boji nebo na koni, halapartnou nebo mečem."
Z obou stran by byla jistě padla ještě hněvivější slova, ale maršálkové křížili svá kopí mezi protivníky a přiměli je tak k rozchodu. Vyděděný rytíř se vrátil na své místo a Bois-Guilbert do stanu, kde prodlel v bezedném zoufalství do sklonku dne.
Vítěz zůstal v sedle. Požádal o číši vína, nadzvedl spodní část přílby a připil "všem věrným anglickým srdcím a na smrt cizích tyranů". Pak požádal svého trubače, aby zatroubil znovu výzvu k vyzývatelům, a přikázal hlasateli, aby jim oznámil, že se vzdává volby protivníka a střetne se s nimi v pořadí, které sami určí.
— 1 —
XII. kapitola
Zajímalo-li se tolik o tuto krvavou hru krásné pohlaví, tím větší byl pochopitelně zájem mužů. Projevoval se hlučným křikem při každém obratu štěstěny. Všechny oči byly přikovány ke kolbišti; vypadalo to, jako by diváci sami zasazovali a přijímali rány, které na kolbišti jen pršely. V každé přestávce zazněl hlas hlasatelův: "Bojujte, stateční rytíři! Muž umírá, ale sláva žije! Bojujte - smrt je lepší než porážka! - Bojujte, stateční rytíři! - Krásné oči se dívají na vaše činy!"
Štěstí boje se střídalo. Všichni se snažili neztratit z očí vůdce obou skupin, kteří uprostřed boje rozněcovali své spolubojovníky výkřiky a příkladem. Oba prováděli divy statečnosti. Ani Bois-Guilbert, ani Vyděděný rytíř nenašli v řadách protivníků soupeře opravdu sobě rovného. Znovu a znovu usilovali utkat se spolu, podněcováni nenávistí a vědomím, že pád jednoho z nich by mohl znamenat vítězství druhé strany. Ale boj byl tak změtený, že jejich úsilí vycházelo zpočátku naprázdno. Stoupenci je znovu a znovu oddělovali od sebe - kdekdo usiloval o čest utkat se s vůdcem odpůrců.
V řadách Vyděděného rytíře bojoval také zápasník v černém brnění na černém koni; kůň byl obrovský a vysoký a zřejmě mohutné síly jako jeho jezdec. Tento rytíř, jehož štít byl bez hesla, vzbuzoval dosud v průběhu utkání jen nepatrný zájem. Zdálo se, že odráží bez nesnází útočníky, kteří na něho útočili, ale nikdy se nesnažil využít nabyté výhody a sám nikdy na nikoho neútočil. Vedl si dosud spíše jako divák, než jako člen bojující strany. Proto ho diváci překřtili l e N o i r F a i n é a n t - Černý Louda.
Když tento rytíř zpozoroval, že jeho vůdce je v úzkých, jako by z něho rázem spadla netečnost. Pobodl koně, který byl zcela svěží, a vyrazil svému vůdci na pomoc jako blesk, křiče hlasem, který se rozléhal jako polnice: "D e s d i c h a d o ! Tu jsem!" A bylo věru nejvýš na čase, neboť ve chvíli, kdy Vyděděný rytíř tísnil templáře, vrhl se k němu Front-de-Boeuf s napřaženým mečem. Ale dříve než rána dopadla, Černý rytíř ho zasáhl do hlavy mocným úderem, který se svezl po leštěné přílbě a s téměř nezmenšenou prudkostí zasáhl c h a m f r o n jeho koně. Front-de-Boeuf se zřítil k zemi. Také jeho kůň byl omráčen touto zuřivou ranou. Černý Louda obrátil pak koně proti Athelstanovi z Coningsburghu. Meč se mu zlomil v souboji s Front-de-Boeufem, a proto vyrval z ruky tělnatého Sasa halapartnu, zamával jí jako člověk, který umí s touto zbraní dokonale zacházet, a zasadil Athelstanovi takovou ránu do přílby, že se Sas skácel v bezvědomí s koně. Když dosáhl tohoto dvojího výsledku, za který se mu dostalo veliké pochvaly - nikdo totiž takový výkon od něho neočekával - upadl rytíř zase do své netečnosti a odcválal k severnímu konci kolbiště, ponechávaje vůdci, aby se vypořádal s Brianem de Bois-Guilbert, jak nejlépe dovede. Nebylo to již tak nesnadné. Templářův kůň ztratil mnoho krve a klesl pod nárazem útočícího rytíře. Brian de Bois-Guilbert se zřítil na kolbiště. Nemohl vyprostit nohu, zachycenou v třmeni. Jeho protivník seskočil s koně, zamával mu zlověstně mečem nad hlavou a vyzval ho, aby se vzdal. Princ Jan byl nyní daleko víc znepokojen nebezpečím, v němž se octl templář, než předtím situací jeho soupeře, a aby ušetřil templáře trapného doznání porážky, vhodil do kolbiště hůlku rozhodčího a ukončil tak boj.
Princ Jan nemohl již nic namítat proti Vyděděnému rytíři a vyhlásil ho tedy za vítěze dne.
Maršálové kolbiště vedli rytíře znovu před trůn prince Jana přes bojiště, kluzké krví a zavalené rozbitou zbrojí a těly zabitých a zraněných koní.
"Vyděděný rytíři," oslovil jej princ Jan, "- neboť dovolujete nám, abychom vás znali jen pod tímto jménem - vyznamenáváme vás po druhé cenou za vítězství v tomto turnaji. Prohlašujeme také vaše právo, abyste žádal a přijal z rukou královny lásky a krás čestný věnec; svou ušlechtilostí jste ukázal, že jste ho plně hoden." Rytíř se hluboce a graciézně uklonil, ale nedal žádnou odpověď. Poté maršálové vedli Vyděděného rytíře před kolbiště k stupňům čestného trůnu, kde seděla lady Rowena. Polnice troubily, hlasatelé mocnými a ryčnými hlasy vyvolávali čest statečným a slávu vítězi, dámy mávaly bílými kapesníčky a vyšívanými závoji a všichni bez rozdílu hlučně jásali.
Na nejnižším stupni trůnu přiměli zápasníka, aby poklekl. Opravdu, od chvíle, kdy boj skončil, jako by vše, co rytíř činil, bylo spíše z vůle jiných než ze svobodného rozhodnutí. Lidé si všimli, že se zapotácel, když ho vedli po druhé přes kolbiště. Rowena sestoupila půvabným a důstojným krokem ze svého místa a hotovila se práva položit mu věnec na přílbu, když maršálové zvolali jedním hlasem: "Ne tak, na obnaženou hlavu." Rytíř zamumlal několik tichých slov, která zanikla v jeho přílbě. Snad jimi chtěl naznačit, že si nepřeje sejmout přílbu.
Maršálové, aby vyhověli pravidlům, anebo z pouhé zvědavosti nedali nic na jeho váhavé zdráhání, přeřízli šněrování přílby a rozepjali ohrdlí. Když přílbu sňali, objevila se pěkná, byť sluncem ožehlá tvář pětadvacetiletého mladého muže v rámci krátkých světlých hustých vlasů. Byla smrtelně bledá a stékaly po ní jeden nebo dva praménky krve.
Rowena pohlédla rytíři do tváře a z hrdla se jí vydral slabý výkřik. Sebrala však všechny síly a donutila se pokračovat v obřadu, ačkoliv se celá chvěla pod těmito náhlými dojmy. Položila na klesající hlavu vítěze skvělý věnec, který byl odměnou za dnešní triumf, a pronesla jasně a zřetelně tato slova:
"Věnčím ti čelo tímto věncem, pane rytíři; je odměnou za statečnost pro vítěze dnešního dne." Na chvíli zmlkla a dodala pak pevně: "A těžko by bylo najít čelo důstojnější věnce rytířství."
Rytíř sklonil hlavu a poceloval ruku rozkošné vládkyně, která takto odměnila jeho odvahu. Pak se naklonil ještě více vpřed a klesl ve mdlobách u jejích nohou.
Všichni byli ohromeni. Cedrik nemohl ze sebe vypravit slova, když náhle spatřil tvář zapuzeného syna. Vrhl se nyní vpřed, jako by ho chtěl odloučit od Roweny. O to se však postarali sami maršálové kolbiště, kteří uhodli příčinu Ivanhoeových mdlob. Otevřeli spěšně brnění a zjistili, že hrot kopí pronikl pancířem a otevřel mu ránu v boku.
— 2 —
