Ptáčník (Václav K. Klicpera)

Výjev devatenáctý

KOCOUREK S MILINOU, PŘEDEŠLÍ

KOCOUREK: Nichts da, nichts da, má salátoslatá múminko! - Račte si to forstellovati, liebster pane fetrlínku! Múminka mně chce dáti körbrle?!

KOTRČ: Milý pane strejče! Svět se dnes obrátil zhůru nohama, avšak takovýma nožkama, že jsou mnohem blahahojnější, nežli jeho hlava! - (Vezme si ho stranou.) - Hleď, milý strejče! ty se na tom světě za manžela mé synovkyně nehodíš.

KOCOUREK: Warum, pane fetrlínku?

KOTRČ: Proto že ani toho světa, ani pokolení ženského, ani sebe sama neznáš. - Dám ti ale dobrou radu! Táhni zejtra neb pozítří s kvíčalami do Fránska, z Fránska do Řecka, z Řecka do Ruska a odtamtud někdy na podzim k nám se opět navrať. Až se naučíš od vlašťovky pracovati, od hrdlice milovati, od sedmihláska outle cítiti, od pelikána své dítko, od luňáka svého bližního nenáviděti, a od všech všudy ptáků - pravím, od všech všudy ptáků svým mateřským jazykem zpívati: pak přijď opět k nám do země otcovské, a bude z tebe hodný muž, hodný Čech, a dá-li Pán Bůh - i také hodný manžel!

KOCOUREK: Abr - jak to bude s tím veingartnem?

KOTRČ: Z vinohradu dej mé synovkyni polovici, čili třetinu, čili nic, jak tobě svědomí veleti bude. - Milino! Ty jsi dnes základem mého smírného štěstí; za to jsi ale také Dlaskovou nevěstou!

MILINA: O, požehnejž vás Bůh, drahý pane strejčku! Od dětinství jste mne učil ptáky více milovati, nežli čtvernohou zvěř. - Mladý pane z Kocourkova, za ten klobouk uctivě děkuji. Má nejprvnější péče bude, abych vám ho slušným darem nahradila.

KOTRČ: Učiniž tak! Za týden budiž tvé zasnoubení, a tu ať se první indické hnízdo jak rosolová pokroutka v polívce nám rozplyne! - Avšak pro Bůh! odejděte mi z čihadla! Novou rohatinu, nové sítě, nové vějičky, nové klece - všecko zjednám na novo, a tak mistrně a důkladně, že bude lékárník Kotrč v krátkém čase tím nejslavnějším ptáčníkem v zemi české! (Jde k rohatině, všickni se berou za ním.)

(Opona se shrne.)