Ze Sofoklových pravděpodobně 123 dramat se jich dochovalo celkem 7: Trachňanky, Aiás, Král Oidipus, Elektra, Antigona, Filoktétés, Oidipus na Kolónu...
Sofokles je také autorem hymnů, elegií a jednoho prozaického díla.
Antigona je jedno z nejslavnějších dramat řecké tragédie. Děj se odehrává ve starověkém Řecku (asi 5. století př.n.l.), je motivován zásahy bohů, odehrává se v královské rodině. Námět je mytologický z okruhu pověstí o thébském královském rodu. A o mravních povinnostech vůči rodině a mrtvému i přes hrozící trest smrti...
Stručný děj
Celá tragika díla se odvíjí od sporu o trůn mezi syny thébského krále. Eteoklés se spojí s Kreonem a vyžene Polyneika. Ten se s cizím vojskem vypraví proti rodnému městu. Oba bratři ve vzájemném souboji přijdou o život. Jejich strýc, král Kreon, nechá Eteokla (bojoval na straně města) pohřbít s všemi poctami, ale zakáže pod trestem smrti pohřbít Polyneika (vlastizrádce). Jejich sestra Antigona přes varování sestry Ismény poruší zákon. Jde splnit mravní povinnost vůči bratrovi. Polyneika lehce umyje a posype jen hlínou, vykoná tak pohřební obřad. Ale přistihli ji strážci a dovedli ke Kreonovi. Tudíž je podle zákona odsouzena k smrti. Je za živa zazděna ve skalní hrobce. Antigonin snoubenec a také zároveň Kreonův syn Haimon marně prosí o zrušení Antigonina trestu. Do království přichází slepý věštec Teiresias a varoval krále, že bohové se na něj rozzlobili a žádají odvolat krutý trest. Kreon se lekne a dá souhlas k odvolání trestu a souhlasí s pohřbem Polyneika. Je však pozdě.
Antigona se oběsila ve své hrobce. Když ji Haimon spatřil, probodl se svým mečem. Sebevraždu poté spáchá i Haimonova matka, Kreonova manželka, ze žalu nad smrtí syna. Kreon zůstal opuštěný a žádá bohy, aby mu vzali život.
Celé drama je psáno ve verších, většinou jde o dialogy. Jsou srozumitelné, výstižné. Objevují se zde typické znaky antické tragédie: čerpá z mytologie, hlavní hrdinové vyjadřují protiklady. Konflikt se silnějšími končí tragicky - hrdina fyzicky podléhá, ale mravně vítězí. Platí zde jednota času a místa a děje.
Hlavní postavy
Antigona je odvážná a milující. Stojí si vždy za svým rozhodnutím a nenechává se ničím ovlivnit. Je si vědoma trestu, ale i přesto se nevzdává.
Král Kreon je velmi krutý a nemilosrdný. Nebere na nikoho ohledy a neuvědomuje si následky svých činů.
Haimon je snoubencem Antigony a nebere vážně otce. Do Antigony je tak zamilovaný, že bez ní nedokáže žít.
Isméne je sestrou Antigony. Varuje jí před krutým trestem. Vždy stojí po Antigonině boku.
Další: Eurydiké (Kreonova žena), Teiresiás (věštec), Polyneikus a Eteoklés (bratři Antigony), poslové, hlídači...
— 1 —
Stručný děj
Antigona chce pochovat svého mrtvého bratra, Isména se snaží odradit ji od tohoto činu, protože to Kreon zakázal a hrozil, že ji pohřbí za živa. Antigona ale jde, vezme svého bratra a zahrabe ho hlínou, aby ho nikdo nenašel. Když se druhý den vrací a chce ho pohřbít, chytí ji stráže a odvedou ke Kreónovi. Tam se Antigona přiznává. Vládce ji chce nechat zaživa zazdít v hrobce. Dozví se to Haimón, její snoubenec a Kreónův syn, a jde za ním. Snaží se svého otce přemluvit, ale marně. Až když Kreónovi věštec Teiresias poví, že čeká zlý osud, změní názor a jde Antigonu vysvobodit. To už ale nestihne, protože ji najde oběšenou. Když se to dozví Haimón, spáchá seberaždu. Po něm i jeho matka Eurydika.
— 2 —
Děj se odehrává v Thébách, kterým vládne Kreón. Bratr Antigony, Polyneikes, se projevil jako vlastizrádce, a tak je oběšen a nesmí se pohřbít. Kdo jej pohřbí, bude mrtev. To se ale nechce líbit Antigoně a když potká Ismenu, která se taktéž dozvěděla co se stalo, tak ji přemlouvá, aby ji pomohla Polyneika pohřbít. Antigona se obhajuje tím, že každý člověk má právo na svůj klid. Ismena ale odmítne, protože nechce zemřít. A tak Antigona jedné noci Polyneika pohřbí, ale někdo ji přistihne a nahlásí to druhý den králi. Kreón je velmi rozzloben a dlouho s Antigonou o jejím činu debatují. Kreón nakonec Antigonu nepověsí, ale vyžene ji a nechá ji tam zemřít. Antigona to nevydrží a oběsí se. V noci se králi zdají strašlivé sny, a proto se rozhodne Antigonu propustit. Jeho syn Haimon, který ji velmi miluje, ji však nalezne mrtvou a tak se zabije.Stejně tak se zabije jeho matka Euridiké, která nesnese pomyšlení na smrt svého syna.A tak Kreón zůstane zcela sám a začne pikat za to, co udělal.
V tomto díle autor klade do protikladu typ člověka – diktátora, který neváhá použít jakéhokoliv prostředku k upevnění své moci.
— 3 —
(Ukázka pochází z části, ve které si Kreon povolá Antigonu k výslechu poté, co je přistižena při pohřbu Polyneika.)
KREON (k Antigoně): A ty mi pověz – zkrátka, bez oklik – zda znalas vyhlášku a zákaz můj?
ANTIGONA: Ó znala, jak by ne: byl znám přec všem.
KREON: A osmělila ses jej přestoupit?
ANTIGONA: Ten zákaz přec mi neohlásil Zeus, ani Dike, družka bohů podsvětních, zde takové nám řády nedala. A nemyslila jsem, že takovou má moc tvůj zákon – dalť jej smrtelník! – by mohl platit víc než nepsané a neochvějné bohů zákony. Ty nežijí jen včera nebo dnes, však věčně, aniž víme, kdo je dal. A pro ně nechtěla jsem od bohů být trestána, i nelekla jsem se zde ničí vůle. Věděla jsem přec, že zemru: jak by ne? I kdybys ty to nebyl vyhlašoval. Zemru-li však před svým časem, to mám za zisk jen. Kdo žije v hojných strastech jako já, zdaž není pro něj ziskem zemříti? Však zdá-li se ti čin můj zpozdilý, aj, kárá zpozdilec mou zpozdilost.
NÁČELNÍK: Ta dívka jeví drsnost po drsném své otci: neumí zlu ustoupit.
KREON: Však věř, že mysl příliš zarytá se nejspíš zhroutí. Ocel nejtvrdší když zkřehne, v žáru ohně svařena, se nejčastěji zláme, popraská; a nepatrnou uzdou zkrotí se i bujné koně. Kdo je otrokem svých bližních, nesmí smýšlet vysoko.
(ukazuje na Antigonu)
Ta znala jednat zpupně tehdy již, když překročila dané příkazy, a druhá zpupnost, když to spáchala, je chlubit se a činu tomu smát. Toť nejsem už já mužem, ona jest jím sama, projde-li jí beztrestně ta troufalost! Však ať mi bližší je než vlastní sestra, by než celý rod, přec ni ji sestru její nemine los nejhroznější – neboť viním tě i sestru z piklů při tom pohřbení! Nuž zavolejte mi ji! Zřel jsem ji teď řádit v domě jako šílenou: a tak se prozrazuje nezřídka zlé svědomí už předem u mnohých, kdo ve tmách osnují věc ničemnou. A ovšem nenávidím toho též, kdo přistižen byv při zlém konání, svůj čin se při tom snaží okrášlit.
ANTIGONA: Chceš něco víc než vzít a zabít mne?
KREON: Já? Nechci: to mi zcela postačí.
ANTIGONA: Nač váháš tedy? Nelíbí se mi z tvých řečí nic a též si nepřeji by se mi někdy něco líbilo; a tobě protivno, co činím já. Však čím bych došla slávy slavnější než tímto, že jsem bratra pohřbila?
(ukazuje na sbor)
Ti všichni by to jistě schválili, jen kdyby strach jim jazyk nepoutal. Být tyranem však je věc příjemná, jak z mnohých příčin, tak i proto, že smí jednati i mluviti, jak chce sám.
KREON: To vidíš jen ty sama z Thébanů!
ANTIGONA: I ti to zří, však mlčí před tebou.
KREON: A nestydíš se od nich lišiti?
ANTIGONA: Ctít bratra netřeba se styděti.
KREON: A ten, jejž zabil, není bratr tvůj?
ANTIGONA: Je bratr můj, z týchž rodičů jak já!
KREON: Proč tedy prvého ctíš bezbožně?
ANTIGONA: V tom za pravdu ti nedá nebožtík!
KREON: Když ctíš jak bezbožníka stejně jej!
ANTIGONA: Ne otrok, nýbrž bratr zahynul!
KREON: Však hubil vlast, a ten se za ni bil!
ANTIGONA: Přesto rovných práv si žádá Smrt.
KREON: Ne, dobrý nemá zlému roven být!
ANTIGONA: Kdož ví, zda dole platí názor tvůj!?
KREON: I mrtvý nepřítel je nemilý.
ANTIGONA (prudce): Jen lásku umím sdílet, a ne zášť.
KREON: Když lásku, tedy miluj – v podsvětí! Mnou žena nepovládne, co jsem živ!
(Řecká dramata; přeložil Ferdinand Stiebitz)
