Námětem Platónova dialogu Ión je problematika vztahu básnictví a vědy. Pochází z doby, kdy se Platón domníval, že se nadobro rozešel s básnictvím (než se stal filosofem, chtěl se stát básníkem; jakmile ale na jedné soutěži tragických básníků uslyšel mluvit Sókrata, spálil údajně všechny básně a stal se jeho žákem).
Obsah
V dialogu Ión se Sókratés setkává s rapsódem Iónem (přednašečem básní z povolání) z Efesu, který přišel do Athén po vítězství na slavnosti boha Asklépia. Ión je dle svých slov nejlepším rapsódem v Řecku, jenž se orientuje hlavně na Homérovu tvorbu. Chlubí se tím, že nikdo neumí Homéra přednést a vyšperkovat lépe nežli on. Sókratés po Iónovi chce, aby mu vyložil podstatu svého umění, ale ukáže se, že ji nezná.
Na začátku dialogu se Sókratés s Iónem shodnou na tom, že nejlepším rapsódem není ten, který mechanicky opakuje slova básníka, ale ten, který zároveň chápe jejich smysl. Následně se Sókratés Ióna ptá, zda je znalcem jen Homéra, nebo jestli se vyzná i v ostatních slavných řeckých básnících. Ión odpovídá, že dobře zná pouze Homéra, protože se mu to zdá dostačující. Říká, že všichni básníci mluví v podstatě o tom samém, jen Homér o tom mluví nejlépe - myslí si, že stačí znát pouze Homéra, aby byl nejlepším rapsódem, protože Homér básní nejlépe.
Sókratés odvětí, jak může Ión vědět, že Homér je nejlepším básníkem, když nezná básně jiných autorů. Vyvozuje, že Ión musí být znalcem všech básníků, protože jak jinak by mohl poznat, že Homér básní ze všech nejlépe? Tak mluví Sókratés o problematice komplexnosti, která platí pro všechna vědění - pouze ten, jenž zná všechny autory a všechna jejich díla, může říci, které z nich je nejlepší a které z nich je nejhorší.
Ión se Sókratem sice souhlasí, ale je stále přesvědčen, že o Homérovi umí mluvit nejlépe. Sókratés Iónovi vysvětluje, že básníci nebásní sami za sebe, ale že jejich prostřednictvím promlouvá bůh, proto jsou básně božskými výtvory a proto básník není schopen napsat báseň, dokud ho nepolíbí múza. Jako důkaz podává případ jednoho podprůměrného básníka, jehož jedna báseň se stala všeobecně oslavovanou. Tak dojdou diskutující k tomu, že rapsódi jsou vlastně tlumočníky tlumočníků, protože tlumočí to, co napsali básníci, a ti zase píší to, co jim vnukli bohové.
Dále se Sókratés Ióna ptá, zda je při svém přednesu zcela při smyslech, nebo jestli se identifikuje s příběhem a přenáší se tam, kde se příběh odehrává. Ión přiznává, že pro něj platí druhá možnost a dodává, že to samé prožívají jeho diváci, když jim cituje Homérovy básně. Tento přenos Sókratés přirovnává k magnetickému kameni, který svou silou dokáže nejen přitáhnout kovový prsten, ale dokonce mu umí předat své schopnosti, takže za kamenem se může vytvořit celý řetězec zmagnetizovaných prstenů. V přeneseném slova smyslu je tedy magnetem básník, jenž předává boží výtvor rapsódům, kteří je zase předávají divákům.
I přes rozličné argumenty není Ión stále přesvědčen o pravdivosti Sókratových slov. Sókratés tedy chce, aby mu rapsód řekl, kterou část Homéra zná doopravdy dobře. Ión odpoví, že zná dobře celého Homéra, a jako důkaz zarecituje část o dostihových závodech, o kterou jej Sókratés požádá. Poté se Sókratés Ióna zeptá, kdo pozná, jestli Homér ve svých verších o vozatajství mluví dobře nebo špatně, jestli lékař nebo vozataj. Ión logicky vybírá vozataje. Z těchto tezí Sókratés vyvozuje, že to, co poznáváme lékařstvím, nemůžeme poznat tesařstvím. Z toho Sókratés vyvozuje, že jakmile kdokoli nezná nějaké umění, nemůže dobře poznávat řeči nebo díla tohoto umění. Ión je tedy nucen přiznat, že vozataj pozná lépe než rapsód, jestli Homér mluví ve svých verších o jezdectví dobře, nebo špatně.
Poté Sókratés vyzve Ióna, aby mu vybral věci, které přísluší rapsódovi, tedy kdy bude rapsód nejlepším člověkem k poznání, zda Homér mluví dobře, nebo špatně. Po několika neúspěšných pokusech se dostanou k tomu, že jediný obor, u něhož by byl Ión schopen objektivního posudku, je vojenství. Ión si tedy myslí, že mezi jeho uměním a uměním vojevůdce není žádný rozdíl. Z toho by se dala vyvodit věta, že dobrý rapsód je i dobrý vojevůdce, což však Sókratés odmítne tím, že opačně to rozhodně neplatí. Dobrý vojevůdce není automaticky dobrý rapsód.
Když se po debatě Sókratés Ióna zeptá, proč tedy není vojevůdce, když se ve vojenském řemeslu podle svých slov tak dobře vyzná, snaží se Ión různě vykroutit. Jeho slovy se jen potvrzuje to, že o vojevůdcovství moc neví.
Na závěr rozhovoru vytýká Sókratés Iónovi, že nesplnil, co mu slíbil (tedy že mu ukáže, jakým je odborníkem a znalcem Homéra), ale jen se hloupě vykrucuje. To je Sókratovi důkazem, že Ión není odborník ani znalec, ale že je posedlý boží silou skrze Homérovy básně. Závěrem však Sókratés dodává: "Přiznám ti tedy, Ióne, to krásnější, že jsi totiž jako Homérův interpret bohem nadšen, ale že nejsi znalec."
— 1 —
Ión tvoří společně s Faidrem a Hippiem jednotný celek, který se nazývá Dialogy o kráse (= záznam dialogu mezi Sókratem a třemi moudrými muži - Iónem, Hippiem a Faidrem).
Jednotícím poutem dialogů je snaha o definici podstaty krásna.
Sokrates se setkává s Iónem, který přijel z Epidauru, kde se konaly slavnosti Asklépiovy. Na počest boha se také konaly závody rapsódů a dalších umělců.
Ión tvrdí, že umí odborně a nejlépe ze všech lidí mluvit o Homérovi. O ostatních autorech však mluvit tak dobře neumí. Ión se Sokrata ptá, jak je to možné, že umí tak skvěle vyprávět o Homérovi a o ostatních ne. Sokrates se snaží "dostrkat" Ióna k jinému úsudku přemýšlením o tom, jak to tedy vůbec je s jeho nadáním a uměním.
Sokrates mu vysvětlí, že nemůže mluvit odborně a vědecky, protože kdyby to uměl, uměl by také mluvit o všech ostatních básnících, neboť básnictví je jeden celek.
Dále je Iónovi vysvětleno, že k jeho dobrému vyprávění o Homérovi a jeho básních ho "ponouká jakási božská síla". Sokrates dává příklad na kameni z Hérakleje (magnet) - tak jako tento kámen přitahuje železné prsteny a jednotlivé prsteny pak získávají jeho sílu, vážou na sebe další prsteny a může takto vzniknout dlouhý řetězec, tak i Múzy i básnící jako Homér jsou touto silou přitahováni a sami přitahují rapsódy, kteří jejich básně opěvují a ti zase přitahují diváky, kteří mohou tvořit dlouhý řetězec. Všichni dobří básnící tvoří své básně v záchvatu božské inspirace, bez odbornosti a oproštěni od rozumu.
Dále básníci mluví o něčem z řemesla vozatajova, něčem z lékařství a o dalších věcech jiných řemesel. To ale nespočívá ve znalosti řemesel, ale v božím vnuknutí, neboť básnící tlumočí svá díla od bohů. Takže znalectví není to samé, co nadšení bohem.
Tento dialog pochází z Platónova mládí stejně jako Hippias. Autor se zde snaží vyčlenit umění rapsódie jako něco podružného. Rapsódové jsou tlumočníci tlumočníků. Je to jako umění malířské, kdy vznikají napodobeniny napodobenin.
Ovšem pociťovat potřebu umění, a to básnického, pokud básník tvoří bez účasti rozumu, pak ho pokládá za božského člověka, kterého inspiroval bůh nebo Múza. Tohoto básníka pak považuje za prostředníka mezi lidmi a bohy a skrze něj bohové promlouvají.
Platón zde jasně ukazuje, že i když si někdo myslí, že je znalec, že tomu tak nemusí ve skutečnosti být. To dokazuje právě na rapsódovi Iónovi, jenž si myslí, že zná všechna řemesla skrz Homérovy básně. Sokrates mu to samozřejmě logicky dokáže, kdy Ión musí přiznat, že znalec není, nýbrž je "poblázněn Múzou či bohem".
Myslím, že zde autor trochu naráží na Sokratův výrok: "Vědění určuje hodnotu skutku a skutek hodnotu vědění." - i když vyřčen nahlas není. Jde o to, aby Ión pochopil a posoudil své možnosti, vědění i skutky. Což by měl pochopit každý člověk, aby se vyvaroval chybám.
Tento dialog byl velmi čtivý. Sokratova jednoduchá řeč i jeho názory mě nijak nemátly, jak je to například v jiných složitých dialozích.
Platón, ačkoliv umění zavrhuje, sám je umělcem. Jeho dialogy jsou ve formě dramatu a jsou velmi dobře napsané.
Ve srovnání s Hippiem mi přišel Ión rozumnější a více nakloněn Sokratovu učení. I když se zprvu naparuje, nechává se pak navést na správnou cestu.
"...myslím, že bych si zasloužil, aby mě Homérovci ověnčili zlatým věncem."
Takto se posuzuje Ión, ale nakonec, po Sokratově vysvětlení, přiznává, že žádný znalec není a je bohem nadšen:
"Ión: V tom je, Sokrate, veliký rozdíl; je mnohem krásnější platit za člověka bohem nadšeného.
Sokrates: Přiznáme ti tedy, Ióne, to krásnější, že jsi totiž jako Homérův interpret bohem nadšen, ale že nejsi znalec."
Když dialog porovnám s Hippiem a Faidrem, přijde mi, že má Ión větší spád a není tak zdlouhavý jako Faidros a není tak směšný jako Hippias. Avšak zase není tak pestrý jako Faidros. Nemohu tedy určit, který dialog se mi líbil nejvíce. Navíc se v Iónovi a Faidrovi neřeší úplně to samé.
— 2 —