Román o životě a díle významného italského renesančního umělce.
Román má 2 díly:
1. díl - 33 kapitol
2. díl (nedokončený) - 2 kapitoly
Stručný děj
1. díl - V zahradách medicejských
Za řevu lvů
Tmou se k Florencii blíží arcibiskup pisánský - Salviati, kondotiér papežských vojsk - Giovanbattista de Montesecco a mladý Francesco Pazzi. Papež Sixtus Čtvrtý je vyslal s ozbrojeným doprovodem, aby pomohli Pazziům zničit Medicejské. Papež si totiž přivlastňuje světskou moc a Medicejové ho ohrožují. Lorenzo Medicejský na rozdíl od papeže nevládne silou, ale moudrostí a má proto v roztříštěné Itálii větší podporu.
Když muži vjíždějí do Florencie, začnou řvát lvi Medicejských a ozývají se dlouho do noci.
Trpké víno
Jacopo Pazzi, starý patriarcha rodu, vzdělaný a bohatý Bernardo Bandini da Baroncelli a mladý Giacomo Pazzi čekají na posly z Říma. Nad hlavami ji visí kříž s věrným vyobrazením umírajícího Krista.
Přichází Salviati a jeho společníci. Salviati představuje svůj plán. Lorenzo a jeho mladší bratr Giuliano mají být zavražděni při mši - papež poslal odpustky pro všechny, kdo se toho zúčastní. Giacomo, jenž nedokáže uvěřit v člověčenství Kristovo, hledá u arcibiskupa pomoc. Salviati mu slibuje, že dalšího dne s ním bude a rozptýlí v něm pochyby.
Montesecco vypoví poslušnost a ještě v noci opustí město i služby papežské.
Za hlasem zvonů
Lorenzo Medicejský se chystá na mši. Giuliano, který z různých znamení vytušil zradu, ho přemlouvá, aby nechodil. Lorenzo odmítá a odchází. Giuliano zůstává doma.
Do florentského chrámu se tlačí davy, vždyť přijel kardinál Raffael Riario, aby sloužil mši. Lodovicovi Buonarrotimu-Simonivi, kterého strhává dav, pomůže mladý Leonardo da Vinci. Lodovico ho v duchu trochu lituje. Da Vinciové byli přece vždy dobří notáři, jen tenhle mladík se chce věnovat pochybnému umění.
Kardinál Raffael Riario hlásá evangelium
Giuliano Medicejský se přece jen připojí ke svému bratrovi. Kardinál začíná mši. Když má ale pronést požehnání, které předchází čtení evangelia (signál pro začátek vraždění), strne a nedokáže ho vyslovit. Kanovník Antonio Maffei tedy začíná číst.
Pazziové a vojáci zaútočí na Medicejské. Giuliano je zabit, Lorenzo uprchne. Lid brání své vládce a vojáci utíkají. Jacopo, Salviati, Francesco i Giacomo jsou popraveni. Giacomo před smrtí radostně volá ďábla.
Smrt kráčí deštěm
Bandini utekl do Cařihradu, ale vydali ho zpět do Florencie, kdy byl oběšen. Florencie trpěla strašlivými lijáky. Kanovník Maffei ve vší tichosti rozhlašuje, že za to může Giacomo a že by stačilo jej vykopat z hrobu, tělo hodit do řeky a pak by deště ustaly. Lid se toho chopí a jakmile Giacomovo tělo odnese proud, přestane pršet.
Leonardo da Vinci má brzy odjet do Milána. Teď se trápí, protože si nakreslil oběšeného Bandiniho do všech ohavných detailů, ač ho měl rád.
Sixtus v Římě osnuje další plány, jak zkrátit moc Medicejských, ale všechny vycházejí nazmar. Když k papeži dorazí posel se zprávou, že zamýšlené rozpoutání boje Lorenzo překazil sjednáním míru, Sixtus umírá.
Kámen mluví
Michelangelo Buonarroti poslouchá příběhy o sv. Františku, které mu vypráví fra Timoteo. Z jednoho z nich vyplývá, že opravdovou radost nacházíme v bolesti a pokoře.
Mnicha pozvou na večeři. Mluví se o tom, že byl zvolen nový papež - Inocenc Osmý. Poměry se však nezlepšily, zločinci si dokonce mohou koupit beztrestnost. Maddena Medicejská má být provdána za papežova syna Franceska Cibu. Michelangelův strýc se chlapci posmívá, že chce být umělcem a ne směnárníkem. Hoch před usnutím poslouchá, jak k němu mluví kámen.
Dantův verš
Michelangelo mluví s přítelem Francescem Granaccim. Hovor se stočí na ženy. Francesco se chce skrze vědmu zaslíbit mrtvé pohanské dívce, aby mu pomohla ke slávě. Michelangelo cituje Danta a svěřuje se Francescovi, že podle jeho veršů si vysnil ženu. Přeruší je Niccolo Machiavelli, chvíli hovoří a Niccolo prohlásí, že i politika je umění. Pak jde dál, aby sledoval odjezd krásné Maddeny.
Bát se čehosi, co nemá tvar
Přestože si Michelangelo těžce vybojoval, aby se směl učit u Ghirlandaia, nyní chce odejít. On slyší mluvit kámen, ví, že převyšuje svého mistra a v pevně sevřeném učení se dusí. Pronásledují ho noční můry. Bojí se něčeho, co nemá tvar. Útěchou je mu Dante a Bible a jeho odhodlání odejít narůstá.
V zahradách medicejských
Lorenzo dohlíží na karnevalové zkoušky, když dorazí posel z Říma se zprávou, že papežův syn Girolamo Riario byl zavražděn. Ač to byl jeho nepřítel, Lorenzo želí jeho smrti. Stejně lituje svého rozhodnutí provdat milovanou Maddenu za falešného a vyžilého Cibu. Z úvah ho vytrhne Angelo Poliziano, a když vidí, v jakém je Lorenzo stavu, odvede ho do chrámu.
Lorenzo tam najde Ghirlandaia s jeho žáky a jednoho z nich si chce odvést, aby mu pomohl s přípravou na karneval a pak zůstal u něj pod vedením malíře Bertolda. Vybere si Granacciho, který je po své výpravě za mrtvou sám jako bez života. Francesco prosí, aby s ním mohl jít i Michelangelo a Lorenzo souhlasí. Granacci zavazuje Michelangela slibem, že ho nikdy neopustí. Když odcházejí k Medicejským, potkají fra Girolamu - Savonarolu, jehož Lorenzo pozval do města.
Údery na bránu
Savonarola káže ve Florencii. Město nazývá děvkou a mluví o blížící se apokalypse. Lidem se zdá, jako by svou řečí bušil na brány města (jsou to ruce mnichovy nebo ruce osudu?).
Lorenzo se do sporů o kázání nezapojuje a jde se podívat ke svým lvům. Poliziano Lorenza s obavou sleduje. Ví, že není zdráv, ač se to snaží tajit. Kdo z jeho synů by ho mohl zastoupit? Lorenzo říká, mám tři syny: jeden je moudrý, druhý je dobrý a třetí je blázen. Nejstarší Pier je světský chvástal (blázen), Giovanni je 16letý kardinál (dobrý) beze sklonu k intrikám a nejmladší Giuliano je tichý a zádumčivý (moudrý). Lorenzo pojmenuje uslintané mládě leoparda princ Zizi podle zajatého Turka, kterého si vydržuje papež.
Pak společnost zaslechne hlasy a Lorenzo jde pozdravit Bertolda i jeho nové žáky. Michelangelo už si získal přízeň, ale i nepřítele - Torrigiana da Torrigiani - rovněž žáka mistra Bertolda. Bertoldo vede chlapce do chrámu a vypráví jim o Donatellovi.
Faunův smích
Poliziano je znepokojen. Fra Girolamo ovládá lid, umělci přestávají tvořit, mladí vstupují do klášterů - ze strachu před Bohem či lidmi? Poliziano hledá Michelangela, který poprvé dostal kámen, aby stvořil, co chce. Michelangelo udělal šklebícího se Fauna, který Poliziana nadchne, neboť v něm vidí krásu antiky. Dovede k soše i Lorenza, jenž lépe pochopí chlapcovo dílo. Po jeho připomínce vyrazí Michelangelo Faunovi zuby.
Lorenzo Michelangela odmění a pozve si jeho otce, kterému dá na jeho přání místo celníka. Michelangelo konečně pochopí otcův sevřený svět a smíří se s ním. Rovněž potká fra Timotea a domluví si s ním schůzku.
Torrigiano se večer na skok staví u kurtizány a tvrdí, že zabil Michelangela. Vstoupí jako žoldák do služeb církve, a tak se vyhne trestu.
Usměju-li se
Michelangelo to odpoledne po dotvoření Fauna vyprovokoval Torrigiana a ten ho za to srazil k zemi. Chlapec se sice vzpamatoval, ale jeho krása zmizela s roztříštěným nosem.
Madona na schodech
Kardinál Roderigo Borgia dostal dopis od Maffeie. V něm se píše, že Lorenzo je nemocen a nebude dlouho živ. V Římě se hraje Komedie o strašidle a přijel kardinálův syn - don Cesare.
Michelangelo zašel navštívit svého bratra Lionarda (fra Taddea) do kláštera. Tam ho zastihla bouře a příchod Savonaroly. Savonarola chce chlapce získat, ale ten místo k němu odchází do deště a přemýšlí o Madoně, kterou vytesal. Jeho Madona sedí na schodech jako chudé ženy, v náruči má spící dítě, neusmívá se a hledí před sebe.
Krůpěj řeky podsvětí
Jediné, co Polizianovi dělá ještě ve Florencii radost, je Michelangelova práce. Podle pověsti vytvořil pro Lorenza reliéf Zápas Kentaurů s Lapithy, který byl v paláci umístěn na přední místo. Pak se ale Lorenzovi přitížilo, proto ho převezlo na jeho sídlo Careggi. Na smrtelném loži mluví s Polizianem a sdělí mu, že lituje pouze toho, že dal Maddenu Cibovi.
Přichází Savonarola, kterého dal Lorenzo zavolat, aby mu požehnal. Savonarola má ve Florencii velký vliv a Lorenzo chce Pierovi usnadnit vládu. Savonarola však požaduje, aby se Lorenzo vzdal vlády ve prospěch lidu. To odmítá a umírá bez požehnání.
Agostino, šílený sochař sienský
Michelangelo bydlí opět u své rodiny. Nový vládce Pier ho vykázal - nestojí o umělce. Za poslední peníze od Lorenza si koupil nový kámen. Zrovna s ním "rozmlouvá" a přemýšlí, co z něj bude, když přijde fra Timoteo. Vede Michelangela do kláštera S. Spirito, jehož převor má pro chlapce práci. Cestou mu vykládá o Agostinovi.
Agostino byl sochař a miloval krásu. Jednou zahlédl dívku s obličejem přikrytým závojem. Byla to překrásná Andreuole - zahalená chodila na vládcův příkaz, protože její krása způsobovala rozkoly, šílenství a smrt. Agostino se k ní chtěl probojovat a byl za to vyhoštěn. Po letech se vrátil a podle svého snu o dívce tesal krásné ženské obličeje. Konečně vladař svolil a dívka odhalila Agostinovi svůj obličej. Toho však postihlo zoufalé zklamání - její krása se po letech skrývání vytratila. Agostino rozbil svá díla a nalehl na meč.
Fra Timoteo nazve Agostina bláznem a vyzve Michelangela, aby neuhýbal před bolestí, protože v ní najde krásu pro své umění.
V hodinu rybích hvězd
Převor S. Spirito p. Epipodus Epimachus zadal Michelangelovi, aby pro klášter udělal kříž. Také mu nabídl, aby přicházel do márnice a na mrtvých studoval pro sochaře potřebnou anatomii. Pier pro Michelangela znovu poslal a Michelangelův strýc (zastánce Savonaroly) mu vyhrožuje, že jej jednou upálí jako čaroděje i s Granaccim. Inocenc Osmý umírá a Roderigo Borgio se má jako Alexandr Šestý stát jeho nástupcem.
Sněhový obr
Michelangelo se po papežově smrti horlivě pustil do díla a ze svého kamene vytesal Herkula. Sochu i blouznícího Michelangela zachránil před rozzuřenou rodinou Pier. Michelangelo udělal i kříž pro klášter a byl krásný. Pak onemocněl. Převor a přátelé se o něj věrně starali, až se znovu uzdravil. Na Pierovo přání udělal Michelangelo z nečekaného sněhu obří sochu. Za to chtěl od Piera získat kámen na plánovanou Dantovu sochu. Úspěch sněhové sochy k Michelangelovi přiláká i rodinu, která na něj jen sočila. Michelangela to znechutí a ničí svůj voskový model Danta.
Býk, slunečním paprskem zplozený
Francouzský král útočí na Itálii a válka děsivě pustoší zemi. Papež mezitím zajišťuje svým dětem postavení a nedbá blížícího se vojska. Teprve, když je země v rozkladu, zkusí se spojit s tureckým vládcem. Dopis je však zachycen a křesťané jsou zděšeni. Oddíly se blíží a papež hrdě očekává své nepřátele.
Mrtvý varuje
Krásná tanečnice Aminta vyhlíží Granacciho, ale ten nepřichází. Místo něj se objeví Cardieri. Ani u milované (byť nevěrné) ženy nenachází klid a vyráží hledat Michelangela. Dostihne ho v zahradách a svěří se mu se svou úzkostí. Již dvakrát se mu ve snu zjevil Lorenzo Magnifico a měl vzkaz pro Piera: aby se připravil na vyhnání z domu, protože neposlechl Lorenzových rad a že jednou najde smrt ve vlnách. Pier se však Cardierimu vysmál a s bitím ho vyhnal.
Michelangelo Cardierimu radí, aby vyčkal příjezdu Giovanniho Medicejského a jemu se svěřil. Jeho samého vyhání hrůza z Florencie. Přemlouvá Cardieriho, aby šel s ním, on ale kvůli Amintě zůstává.
Smutek nad zahradami
Michelangelo ještě hledá fra Timotea. Dozví se ale, že zatímco mluvil s Cardierim, stařec obklopen všemi mnichy zemřel jako nejlepší z nich. Na útěku z města zastaví Michelangela Savonarola, ale nechá ho jít. Je přesvědčen, že se hoch do Florencie vrátí. Jak Michelangelo odjíždí, vidí, že z jeho milovaných zahrad medicejských se začíná valit dým.
Stařec Aldovrandi
První z patricijů messer Giovanfrancesco Aldovrandi jde s malířem Lorenzou Costou do vězení, neboť malíř v něm touží najít předlohu pro Jidáše do obrazu Poslední večeře Páně. Aldovrandi narazí ve vězení na Michelangela, a protože je nadšeným milovníkem umění, vezme ho k sobě. Tím ovšem urazí ješitného Costu, který naznačí, že dokonalou předlohou pro Jidáše by byl Michelangelo sám.
Stín střeží, stín hlídá
Zhrzený Costa bloudí Bologní. Útěchu nemůže najít ani u své milenky Mony Chiary, neboť její manžel se vrátil. Pošle tedy alespoň Michelangelovi vzkaz: "V Bologni umírají sochaři brzo." Michelangelo tesá v chrámu anděla a má utkvělý dojem, že jej někdo pozoruje.
Hadí náhrdelník
Asdrubale Tozzi (manžel Mony Chiary) tuší, že má jeho žena milence. Svěří se s tím Římanovi Oliverottovi da Fermo. Ten jej přemlouvá, aby s ním i se ženou odjel do Říma a zradil Bologni. Tozzi odmítá.
Chiara se chystá od Lorenza domů. Lorenzo s ní mluví o Michelangelovi a ona od něj přijímá úkol ve jménu jejich lásky. Musí pak odejít, neboť Lorenzovi přivádí vězně, který se má stát jeho předlohou pro Jidáše.
Žena v masce
Mona Chiara začne denně docházet za Michelangelem do chrámu a sblíží se. On ji miluje, avšak nikdy jí neučiní žádnou nabídku. Jednoho dne mu Chiara prozradí, že jejím úkolem bylo dovést ho na popraviště. Měla ho obvinit, že ji sváděl k cizoložství, ale při jejich schůzkách si jej zamilovala, a proto ho nedokázala zradit. Jen mu radí, aby utekl z Bologni.
Cesty se zavírají
Dalšího dne se Michelangelo setká v chrámu s Pierem. Ten mu vypráví o svém útěku z Florencie a nabádá ho, aby se do města nevracel. Michelangelo odchází z chrámu a stařec Aldovrandi na něj dlouho, marně a dotčeně čeká.
Pobuda bez domova
Tozzi najde Michelangela, jak se potuluje po Bologni a odvede ho k sobě domů. Pak po něm chce, aby mu prozradil vše, co ví o Chiaře a jejím milenci. Michelangelo však Monu nezradí a je odhodlán tvrdit, že sám je jejím milencem a že ji očaroval. Tozzi pochopí jeho lež a vyžene ho z domu. Michelangelo jde Chiaru i Costu varovat, ona se však odmítne zachránit. Aldovrandi odepře Michelangelovi další pohostinství. Michelangelo prchá z Bologni poté, co mu muž u brány svěří, že Tozzi si nechal dovést do domu vlkodlaka (Costova předloha pro Jidáše).
Tak jako tančil David král
Architekt Giuliano da San Gallo se v noci setká s ujíždějícím Michelangelem a přesvědčí ho, aby se s ním vrátil do Florencie. První, co ve Florencii vidí, je pálení uměleckých děl a divoký tanec lidí okolo ohně.
Velký hřbitov
Ze zadumání vytrhne Michelangela Niccolo Machiavelli, jenž se celou situací ve Florencii náramně baví. Doporučí Michelangelovi, aby si hledal práci u Pierova strýce Lorenza Medicejského, který se ze strachu přejmenoval na Popolaniho. Další, na koho narazí, je Aminta. Když se jí ptá na staré přátele, dozví se, že Cardieri byl zavražděn. Aminta nechce, aby chodil k Popolanimu, ale Michelangelo potřebuje práci, a proto jde. Popolani si u něj objednává sochu - svatého Janíčka (touží po antické soše, avšak pod Savonarolovou vládou to nesmí přímo říct).
Po schodišti Palazzo Vecchio
Francouzský král přitáhl do Říma, tam se ale podrobil papeži. Když od něj táhl na Neapol, odpadali od něj jeho spojenci, až mu zůstal pouze Savonarola.
Michelangelo mluví s Granaccim a vyčte mu, že mu nikdy neřekl, co se stalo u čarodějky, že maluje svaté obrazy, i když je zasvěcen ďáblu, a že kvůli němu byl zavražděn Cardieri, neboť Aminta ho milovala. Granacci se přizná, že nikdy u čarodějky nebyl. Cestou narazil na panny ze skal (dívky zasvěcené Bohu) a jejich knězi se vyzpovídal ze svého hrozného úmyslu. Tam se také zavázal, že se nepřipoutá k žádné ženě, proto nikdy nepřišel k Amintě, ač ji velmi miloval.
Jejich rozhovor přeruší Niccolo a San Gallo. Ti přišli Michelangelovi oznámit, že byl zvolen do komise pro výzdobu zasedací síně sálu Consiglia grande. V hospodě, kam jdou zapít úspěch, se Michelangelo doví, že Mona Chiara byla rozsápána vlkodlakem, kterého k ní Tozzi dovedl. Kvůli její smrti zničil Costa své mistrovské plátno s Poslední večeří, kde byl její vrah vyobrazen. Té noci jde Michelangelo k Amintě a spí s ní.
Opilý Bakchus
Michelangelo je v Římě, kam se dostal kvůli Popolaniho podvodu. Páter Quido mu nabízí místo po kanovníku Maffeiovi, jehož údajně pohltila ohnivá baba. Michelangelo odmítá. Navštíví ho mladý Říman - Jacopo Galli a chce, aby mu Michelangelo vytesal duši vína. A tak vzniká socha Opilý Bakchus, jež vzbudí údiv v celém Římě.
Svatý otec truchlí, neboť jeho nejmilejší syn byl nalezen mrtvý v Tibeře a je podezření, že ho dal zavraždit jeho bratr - kardinál don Cesare.
O, quam tristis et afflicta
Michelangelo dostane dva listy z Říma. První je od rodiny a oznamuje, že jeho maminka (de facto macecha) Mona Lucrezia zemřela. Druhý je od San Galla, který píše, že bylo odhaleno spiknutí pro návrat Piera a Aminta i další Michelangelovi přátelé byli zardoušeni. Zemdlený a zničený Michelangelo usíná a zdá se mu podivný sen. Vidí bláznivý průvod, před nímž ho zachrání kámen, který kdysi zkazil Agostino di Duccio a který stále leží ve Florencii.
Koncem května přišla zpráva o upálení Savonaroly. Protože Michelangelo nechtěl pracovat, rozloučil se s ním Jacopo Galli, aby nebyl svým přátelům pro smích. Michelangelo chodil denně do nejchudšího kostelíka - S. Cosimato a spolu s ostatními chudáky tam poklekal a modlil se. Až ho k sobě pozval Jeane Villiers de la Groslay, aby vytvořil pietu pro kapli svaté Petronily ve svatopetrském chrámu. Michelangelo mu rád vyhověl a stvořil krásnou sochu. Na její plášť vyryl své jméno, aby byl u Matky boží zapsán. Poté odjel do Florencie.
Noční host
Michelangelo pro sebe získal zkažený, mrtvý kámen, o němž se mu zdálo, ačkoliv se o něj ucházel i jeden z žáků Leonarda da Vinciho. Rozhodne se, že z něj vytesá Davida. Nechá si postavit vysokou ohradu, aby na jeho práci nikdo neviděl a pustí se do díla. Celá Florencie slyší jeho rány. Jednou se Michelangelo vrací znaven z práce domů a narazí na Leonarda da Vinciho a jeho žáky. Leonardo ho (možná nechtěně) vyprovokuje k prudkému výpadu, kterým jej Michelangelo před ostatními urazí. Později v noci Leonardo Michelangela navštíví a dlouho spolu mluví. Pro Michelangela je Leonardo představitelem doby, jíž chce uniknout a která ho dusí. Leonardo odpovídá a jeho slova budí v Michelangelovi takovou hrůzu, že starce vyžene ven.
V srpnu přišla zpráva o smrti papeže Alexandra Šestého, místo něj byl zvolen starý Piccolomini, který přijal jméno Pius Třetí.
Sixtina
San Gallo zjistí, že Michelangelo podepsal dvě smlouvy a měl by udělat 27 soch. Když na něm vyzvídá, co ho k tomu přimělo, Michelangelo tvrdí, že stín, o kterém se mu zdálo v dětství jako o rozplizlé hrůze. Z jeho řeči vyplývá, že si stín ztotožňuje s Leonardem.
Pius Třetí zemřel po 25 dnech své vlády a místo něj nastupuje Giuliano della Rovere jako Julius Druhý. San Gallo si dělá velké naděje, že jej papež brzy pozve do Říma. Papež však vzal do ruky meč a začal objíždět Itálii. Vynutil si vládu církve tam, kde již upadla.
Michelangelo dokončil svého Davida a dostal dobře zaplaceno. Dorazila zpráva, že Pier Medicejský utonul při ústupu z bitvy. Donatellova Judita je uklizena a na její místo nastupuje Michelangelův David.
V dubnu konečně přijde očekávaný papežův list a San Gallo i Michelangelo odjíždí do Říma. Poprvé vidí papeže v Sixtinské kapli. Káže Raffael Riari a čte stejná slova, která kdysi odstartovala atentát na Medicejské. Raffael Riari káže evangelium.
2. díl - Papežská mše
Vladaři nad propastmi
Julius Druhý panuje a do Říma se hrnou umělci. Mistr Bramante předloží papeži plány na chrám, které předčí návrhy San Galla, jenž po ztrátě práce urychleně opouští Řím. Bramante chce však rovněž vyštvat Michelangela, z něhož má strach. Michelangelo navrhl papeži krásný náhrobek a Julius mu dá, na co si vzpomene.
Michelangelo hledá u papeže vysvětlení pro zavržení San Galla. Ten mu ukazuje Bramantovy plány a zároveň Michelangela ujišťuje, že on cestou San Gallovou nepůjde.
Cestou San Gallovou
Mistr Bramante se snaží Juliuse Druhého odvrátit od myšlenky na stavbu hrobky a daří se mu do něj zasít první pochybnosti.
— 1 —
Strhující životní příběh Michelangela Buonarrotiho, jednoho z géniů italské renesance, příběh, zobrazený na pozadí mohutných společenských změn, které renesance do italské společnosti přinesla, tvoří jeden z pilířů českého historického románu...
Román měl mít původně tři díly, byl však napsán pouze první (V zahradách medicejských) a část druhého, jež vyšla posmrtně pod názvem Papežská mše.
V tomto biografickém díle o Michelangelovi nešlo autorovi o pouhý životní příběh umělce, ale o jeho niterný zápas o nalezení smyslu uměleckého snažení navzdory době, která mu mnohdy odpírá svobodu. Snaží se dobrat pravdy, jež je pro něho totožná s krásou. Odpovědi na mučivé otázky hledá i v rozhovorech s jinými umělci, často dochází k ostrým názorovým střetům s Leonardem da Vinci.
Umělcovy životní osudy jsou spojeny s renesanční Itálií na konci 15. a počátkem 16. století, tedy nesmírně bouřlivém období válek, církevních intrik. Příběh se odehrává zejména ve Florencii, částečně v Římě a jiných městech.
Malý Michelangelo vyrůstá ve Florencii v nebohaté rodině právě v době, kdy rod Pazziů za požehnání Svatého otce Sixta a přispění arcibiskupa Salviatiho připravuje přepadení panovnického rodu Medicejských. Vražedný útok je proveden při mši v kostele, zahyne bratr Lorenza Giuliano. Jinak však Medicejští vítězí, vrahové jsou potrestáni smrtí. Florencie za vlády Lorenza Medicejského vzkvétá, přeje umelcům i vědcům.
Michelangelo je nesmírně talentovaný, a proto je vybrán mezi mladé umělce k panovnickému dvoru. Od té doby je celý jeho život spjat s Medicejskými. Spolu s nimi zažívá slávu, ale i úpadek Floencie po příchodu fanatického mnicha Savonaroly, který hlásá blížící se konec světa, nepřeje umění, odsuzuje radovánky, vyžaduje od lidí naprostou kajícnost a oddanost Bohu. Michelangelo, jemuž je umění vším, prožívá muka. Je již známým sochařem, kámen v jeho rukou přímo ožívá.
Lorenzo Medicejský umírá, Florencie i celá Itálie se zmítají v obrovských rozporech, napadají ji francouzská vojska. Morálka církve upadá, papežský Řím je plný klamu a prahnutí po světovládě. Papež Alexander má mnoho dětí, hromadí pro ně majetek, intrikuje, neváhá požehnat vraždám.
Michelangelo opuští Florencii, nějaký čas žije v Bologni, kde se jej ujímá messer Aldovrandi, mecenáš umění. Dostává od něho zakázku na náhrobek. Zde se také zamiluje do Mony Chiary, ženy vojáka, která se pro něho stane symbolem lásky a krásy. Život Michelangelův pokračuje pak jakýmsi podivným stereotypem. Na pozadí dalších historických událostí sledujeme jeho návrat do Florencie, odchod do Říma a opětovné navrácení do rodného města. Chvíli je oslavován, chvíli proklínám, záleží na tom, kdo je právě u moci. Vytvoří mnohá monumentální díla, svoji duši však nejvíce vtělil do sochy Davida, kterou tesal ve Florencii pro jednoho potomka rodu Medicejských.
Kniha končí zahájením prací na obrovském náhrobku pro nově budovaný chrám sv. Petra v Římě za působení papeže Julia Druhého.
— 2 —
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen. Včera jsem dokončil reliéf Madony. Poprvé jsem tvořil dílo o Matce boží. Nebyl to již kámen nečistý. Pracoval jsem, přemáhal jsem, bil jsem a dokončil. Bože můj, proč jsem nesměl zůstat v S. Marco mezi bratřími, kde není bouře a svět? Proč jsem nemohl promluvit a nyní o samotě mohu? Bože, vyslyš modlitbu mou - Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, Marka boží na mém kameni hledí jinam, ne na lidi, kteří se k ní modlí, ale do prázdna a přece ne do prázdna, přece ne nikam, tak jsem to udělal, aby věděli, aby byli pamětlivi, aby se každý musil ptát, kam hledá Matka boží, přijď království tvé, buď vůle tvá jako na nebi, tak i na zemi, ptali se mne, proč sedí na schodech, nevím, nevíte vy? Kam vedou ty schody? Žebračky sedávají na schodech. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. Sedí vznešená a vztyčená, je to královna, každý pozná, že je to královna, královna na schodech! A usnulo dítě. Boží Syn spí a Matka bdí, hledíc jinam než na lidi - Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, kam vedou ty schody? Boží Syn je unaven a usnul, Matka hledí vážným, přísným pohledem, před sebe hledí, Maria chrání dítě, chrání božího Syna, který je unaven. Kam vedou ty schody? A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, amen. Slavnostně, vážně hledí Maria, roucho zvlněno pohybem, který právě dozněl, neboť pozvedla ruku a přitiskla syna těsněji k srdci. Proč říkají, že hledí do prázdna? Nechápou, co by tím strašného řekli - - - Zdrávas Maria, milostiplná, Pán s tebou, ano, Pán vždy s tebou, usnulo dítě a ty je přikrýváš, Pán vždy s tebou, pohled plný předtuch, a přece je to pohled vladařský, otevři se a naplň srdce, požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, amen. Mistr Bertoldo překvapeně pohlížel na moji práci, studoval kolmici hlavy a mohutnost postavy. Podivil se, že jsem nalezl novou výplň plochy, neponechal jsem nic kolem, tělo se těsně dotýká okrajů kamene. Dítě nežehná, spí, to mu bylo divné, tomu se podivil. Jsou zvyklí tomu, aby dítě vždy žehnalo, ano, již si tomu zvykli - - - Prohlížel dlouho výraz Mariin. Jmenoval mi mistry, od nichž jsem se odchýlil. Říkal jména: Benedetto da Majano, messer Rosselino, Luca della Robia, říkal i jiná jména. Říkal, že mé Madoně hlavně chybí úsměv. Jsou zvyklí, aby se usmívala, ano, již si na to zvykli - - - Marie důvěrná k lidským bolestem. Moje Matka boží se neusmívá. Moje Matka boží není důvěrná. Je to vladařka a královna. A přece sedí na schodech. Tak sedávají jen žebračky. Také s dítětem v náručí. Moje královna sedí na schodech a chrání dítě, kam se dívá? Za modlitbami? Ale některé lidské modlitby padají do pekel - - -
V těchto děsných dobách nejistot a zmatků Matka boží na schodech.
— 1 —
"(...) Tvoř, ale ne pro svoji pýchu a žádostivost jako Agostino sienský, ale proto, aby nebyla zmařena krása. Blázen Agostino, opakuji ti! Neboť kdyby byl přistoupil k dílu pokorně a žádal si vidět víc než svůj sen, byl by poznal, že teprve nyní byla ta dívka krásná!"
Zachytil chvějící se rukou Michelangela za rukáv, a přitahuje ho k sobě, pravil: "Pouze navenek byla přikryta ošklivostí jako prve tím černým závojem. Ale krása, propálená dovnitř, hořela nyní milostněji, než když byla zjevena všem. Teprve nyní to byla krása čistá, probolená a tajemná, krása, která nenese vraždy, zkázu a smrt. Nic nebylo na té dívce ošklivého, pouze se opět přikrývala závojem, ale to už nebyla látka. Tak stála před ním, mohl to vidět, a neviděl. Tak se natěšila! Tak se namodlila! Tak byla žádoucná a tak si žádala! Jak se nyní chtěla odevzdat, rozdat, naplnit! Jak byla nyní bohatá krásou! Pod černým hadrem opovržení trpěla, a kdo se jí na to ptal? Žádostiví byli pouze jejího půvabu, zastřela se, a již nemohli dál, osaměla ve své kráse, zastřela se krásou, bohatla krásou. A tu ji uvěznili v odříkání a její krása se rozhořela ještě silnějším plamenem, až se objevil popel jak šedivá maska, ale byl to jen popel únavných, těžkých dnů, popel samoty, popel opuštěnosti, ne popel ošklivosti, kdo měl odvahu jej rozptýlit? Ten, kdo žil jen snem a nemyslil na její život? A proto říkám: blázen Agostino! Kdyby byl odhalil tuto novou roušku s její tváře, zachvěli by se všichni jako před zázrakem, vidouce nejvyšší krásu ozdobenou bolestí a oběťmi jak svrchovanou svatozáří a podávající nyní své bohatství nadarmo. Rozptyl ten popel, odhal dívčí život, dej mu nový tvar utrpení, napjatému jak žebro jejího těla, vyslov samotu a pochopíš, proč nyní byla tak krásná! Ale Agostino už neměl sílu strhnout tuto roušku, neboť zeslábl svým snem, neviděl její utrpení, viděl svůj sen. Neviděl mučednictví krásy, a kdyby byl viděl, bylo by to už marné, zeslábl svým snem. Neobjevil boží dar a zmařil sám sebe. Sen z něho vysál všechnu sílu, jako ji prve kámen sál z tebe, jeho sen byl těžký a černý jako kámen před tebou, sen ustrnul, zkameněl, byla v něm síla, ale krása, víš, ta čistá, vladařská, tajemná - - - ta je vždy jako duše nad tímto snem. Na to zapomněl a na to ty zapomínáš. A proto jsem ti musil říct tento příběh. Neviděl život té dívky a neviděl pak ani své dílo. To neviděl. Protože neviděl její bolest."
— 2 —