Kámen a bolest

Po schodišti Palazzo Vecchio

Karel Osmý, poraziv poslední vojska neapolská a papežská, vtáhl do Říma podle rady astrologů branou S. Maria del Popolo, ale astrologové patrně znali jen bránu, ne to, co bude za ní. Lid římský nejprve jásal vstříc Karlovi, jenž vjížděl na bílém koni ve stínu obrovských korouhví, slintaje, a jeho krunýř chrastil, měl tepanou zlatou přilbu a po jeho boku jel kardinál Ascanio Sforza, kancléř církve toužící zatknout papeže. Lid stál po celé Via Lata až k paláci S. Marco, kde se král ubytoval, a lid žasl nad ohromnými děly a kusy francouzskými i nad výzbrojí cizích vojáků, už se nedivili Římané, že mají epileptika náhle mezi sebou, když přišel s takovými zbraněmi. A všichni zvědavě čekali, co nyní učiní Svatý otec, jehož naděje mohly být už jen v Bohu. Bylo mnoho dohadů a domněnek, jen naprosto výjimečný čin mohl zachránit papeže, jehož kardinálové většinou přešli k nepříteli. Mnoho nocí promyslili maršálové francouzští, de Gie, de Montpensier, de Beaucaire, prezident francouzského parlamentu de Ganay a celá válečná rada francouzská, vymýšlejíce věci neobvyklé, až pitvorné, aby mohli být na vše připraveni, čekajíce od papeže cosi naprosto nepředvídaného a hotovi bojovati i se zázrakem. Leč Alexandr Šestý neučinil nic zvláštního a neobvyklého, a přece unikl. Provedl pouze to, co jiní papežové před ním. Zavřel se v Andělském hradě a nyní čekal.

Na to nestačil rozum francouzský. Nečekali věc tak prostou. A lid římský zatím pobíjel Francouze v ulicích. Papež čekal za střílnami, oblečen ve španělský šat, po boku maje krátký meč. Čekal, maje dost času. Papež vždy počítá s věčností. Nikdy se nevzdá papež.

Zatím psal anglický král a psal španělský král, psal císař Maxmilián a psal český a uherský král Vladislav Jagellovec, všichni psali francouzskému králi, nechtějíce mu ponechat tu moc, aby se stal žalářníkem hlavy křesťanstva. Avšak Karel tupil papeže, že není hlavou křesťanstva, maje ženy a děti, nejhoršího z nich Cesara. Papež zatím čekal za střílnami. A když stále psali králové a římský lid stále vášnivěji vraždil vojáky v ulicích, Karel přece jen požádal o posly papežské, vztekle pohlížeje k Hadriánovým hradbám. Ale papež odpověděl, že nejprve žádá pokoru. Pak teprve mír. Příliš se provinil neposlušný syn církve proti náměstku božímu a před usmířením nutno nejprve činit pokání. Ale aby nemohl být papež viněn z pýchy, přece jen poslal posly, ale syna Cesara a kardinála Caraffu, kterýž byl poenitenciář a měl na starosti kajícníky. Už se nebavil nad tím pouze lid římský. A Karel, bezmocný vzteky, bloumal komnatami paláce S. Marco, vzpomínaje na florentského mnicha z kláštera téhož jména. A nejen na mnicha vzpomínal, ale též na svůj vzor, na Charlemagna, nevěda, na koho víc. Bušil zlostně na svůj meč s válečným klením Mon joyau! Byl pak meč, skvost Karlův, z nejčistší oceli, ale ne tak dobrý jako meč, který přijal Charlemagnus od papeže jménem Lva Třetího na pahorku římském, zvaném Mons gaudii, Vrch radosti, z čehož učinil Charlemagnus své válečné heslo Mon joyau! Ale jaký zde byl vrch radosti, mons gaudii, pro Karla! I křičel tedy Mon joyau! mysle přitom raději na mnicha. I jiní myslili. Odpadlé, přeběhlé kardinály pojala hrůza z tohoto stavu věci, věděli, co to znamená, když se papež uchýlí za andělské hradby. A přece znovu, ještě jednou navštívili krále.

Byli to kardinálové Gurck, Sanseverino, St. Denis, Savelli, Colonna a v jejich čele Ascanio Sforza, kancléř církve. A poklonivše se před králem, žádali reformu církve. Ale nehrozili čtyřmi jezdci jako Savonarola. Mluvili suše. A kardinál Sanseverino vyňal ze záhybů svého purpurového roucha již připravený dekret o odstoupení Alexandra. Kardinálové Savelli a Colonna zvedli své úzké tváře od fasciklů procesních spisů, v nichž obviňovali Jeho Svatost ze simonie, cizoložstva a vražd. Kardinál Ascanio pak povstal a promluvil dlouhou řeč, perlami citátů ze svatých Otců a z kanonického práva prokládanou, v níž dokazoval, že Alexandr se tak těžce provinil, že musí být sesazen, zajat a žalářován, aby na jeho místo mohla nastoupit osoba Bohu a králi milejší. Ale král se při tom nudil. Zábavnější byl Savonarola se svými hady, potvorami a drakem, který má na čele rohy a dovede ocasem srážet nejprve třetinu a pak i polovinu hvězd. Nebavily ho procesní spisy, dekrety a důkazy z kanonického práva. I zmlklo šest kardinálů, šest kamenných postav oblečených v purpur, a složilo ruce v klín. Král pak seděl proti nim, tváře se bázlivě, neboť z nich měl strach.

Pak bylo Karlovi čteno jedno Savonarolovo kázání, v němž byl nazýván velkým Cyrem, který vše zlepší a obnoví. Tu Karel velmi zpyšněl, a špatně pochopiv, proč byl jmenován Cyrem, místo aby myslil na bibli a proroky, mluvil opět o Indii, mysle na roucha perská. Tu se zvedlo šest kardinálů, šest kamenných postav, odešli ze dveří jeden za druhým, a už je nikdy nespatřil. Odjeli z Říma.

Papež zatím klidně přecházel za střílnami s rukou na jilci krátkého španělského meče a čekal. Plynuly dny a Karlovi zbývalo stále méně času, má-li, než se dostane do Jeruzaléma, ještě dobýt Neapole. A Karel Osmý rozkázal zastavit palbu proti andělským hradbám, Karel se dal přesvědčit, že Charlemagnus nikdy neválčil s papežem, a Karel zle vyčinil své válečné radě, že plýtvá časem, obléhajíc papeže, který jest hlavou křesťanstva. A požádal znovu o papežské posly. Vyslal k němu Alexandr kardinály Palaviciniho, Carvajala a Caraffu, který byl poenitenciář a ujistil krále, že papež nežádá, aby jeho pokání bylo veřejné. A král se zatím přestěhoval z paláce S. Marco, kde i toto jméno mu již bylo protivné, raději do Vatikánu. A bylo krásné lednové jitro, plné třpytivého jasu, kdy Briconnet a Filip z Luxemburku poradili králi, aby si vyšel na procházku do vatikánských zahrad. Král vyšel, zpovzdáli jimi sledován, a tu náhle v záhybu pěšinky potkal Jeho Svatost Alexandra, který také opustil Andělský hrad a vyšel užít lednového jitra. Ihned padl král před Jeho Svatostí na kolena, omráčen velebností…