Kámen a bolest

Tak jako tančil David král

Architekt Giuliano da San Gallo, stavitel chrámů a paláců, hlučně a spokojeně zaklel, neboť jídlo po dlouhé a únavné jízdě mu chutnalo. Širokým hřbetem své mohutné ruky si otřel ústa a šedý knír a zařval na sluhy, aby poklekli. Sám klekl mezi ně, udělal pravicí kříž a vážně a důstojně začal modlitbu: Pater noster –

Zvedal se lehký večerní vítr a rozčeřil štíhlé větve pinií, pod nimiž tábořili. Soumrak zahaloval pahorky jemnou fialovou barvou, která zvolna temněla, přecházejíc v sametově modrou. Slunce lehalo do rubínových par, blížila se noc. Větve pinií šuměly, pijíce soumrak. Již se mihlo křídlo netopýra a jeho klouzavý let načrtl vzdušnou stuhu na pozadí krajiny prohloubené večerem. Architekt Giuliano se domodlil, přidav ještě Sancta Maria, jak to teprve nedávno zavedli římští františkáni, a poručil uhasit oheň. Nebyl takový strach z vlků, jako z lupičů, jichž jest zde jistě tolik jako v římské campagni a které by mohl přivolat noční oheň. Pak zalezl do pokrývek, hlučně kleje, neboť nemohl několik houní rozmotat, a zakrátko poté již usnul tvrdým zdravým spánkem, hlučně chrápaje.

San Gallo měl dva sluhy, jednoho blbějšího než druhého. Tomu méně blbému dal jméno Tiberius a tomu blbějšímu Numa Pompilius. I veselil se nad tím náramně, neboť byl tedy v jeho službách jeden s jménem císaře a druhý krále. A měl Numa Pompilius zašitou hubu tak, že sotva lžíce proklouzla. Proto pečlivě si tento zbývající otvor chránil a velmi se o to staral, aby se díra nezmenšila, ba často, i když nejedl, vkládal potají lžíci do úst, zkoumaje, zda se mu tam ještě vejde. Neboť kdysi v rodné vsi při hospodské rvačce roztrhl mu soupeř hubu od ucha k uchu a teklo tolik krve, až se nad tím zděsil místní ranhojič, vzal jehlu a nitě a hubu zašíval. Leč krev tekla pořád a vesnický ranhojič by byl snad hubu Numovi Pompiliovi zašil docela, kdyby tento se nebyl ubránil jeho péči, vzpomenuv si na jídlo. A proto mu tam nechali aspoň otvor pro lžíci.

Tak ho kdysi na cestě do Neapole nalezl Giuliano da San Gallo v jedné hospodě a pukal smíchy, vida chlapa, kterak zoufale kroutí lžicí v ústech, touže se nasytit. A tázal se ho, zda nechce být jeho sluhou, a chlap, maje ústa zacpaná lžicí, kterou nemohl hned vytáhnout, ochotně přikývl, neboť měl už dost toho potulného nejistého života. I dostal jméno Numa Pompilius, a San Gallo s potěšením zjistil, že jest ještě blbější než Tiberius, sluha první.

Toho kdysi časně ráno nalezl na římském tržišti, právě když Tiberius dělal hada. Kolem něho byl kruh diváků a chlap se dovedl tak potvorně zkroutit, že San Gallo burácel smíchy, oblíbiv si rázem chlapa a umíniv si, že ho už nepustí. Ale diváci žádali za své peníze ještě další, a chlap začal provádět věci neuvěřitelné, bral jim z kapes věci, které tam nikdy neměli, předvedl dvouhlasně hádku nevěstky s neplatícím milencem, a když několikrát polkl oheň, zatoužil znovu San Gallo po chlapovi náramně a nabídl mu, aby u něho sloužil, což tento radostně přijal, neboť chtěl denně jíst. Denně tedy nyní jedl, a dobře jedl, ale byl také často bit, San Gallo ho mlátil nepřetržitě, to ne pro jeho blbost, ale protože chlap strašně žvanil, nebylo možno poslouchat to, co všechno semlel dohromady.

A zatímco žvanil Tiberius, nemluvil Numa Pompilius takřka nic, maje zašitou hubu pouze s malým otvorem pro lžíci. A často upadal v trudnomyslnost, neboť se bál, že díra mu jednou zaroste úplně, až se ho zželelo mistru San Gallo a ten pro útěchu mu vyprávěl, že kdysi měl sluhu jménem Scipio Africanus Poponi, což znamená Scipio Africanus Meloun, a ten měl hubu zašitou docela. I užasl Numa Pompilius a žádostivě se tázal, čím tedy žral Scipio Africanus Meloun, a San Gallo, svíjeje se smíchy, odpověděl, že za denního světla nelze o tom hovořit, ale kdyby ho třebas o půlnoci vzbudil, že mu to prozradí. Pak na to zapomněl, ale nezapomněl Numa Pompilius a myslil na to ve dne v noci, ohmatávaje si díru v ústech, pokradmu tam strkaje lžíci, i když nejedl, a trudil se tím mnoho.

Noc byla hustá. Koně s volnými pouty na nohou leželi opodál, podobni hromadě tmy. Mistr San Gallo překulil ve spánku své mohutné tělo atleta na bok a chrápal statně. I Tiberius spal, s ústy otevřenými, chrápaje pouze nosem, syčivě a pisklavě, a hubou co chvíli zamlel i ve spaní, jako by přežvykoval slova, která mu zůstala v ústech, nesměl všechno říci, byl bit. Jen Numa Pompilius seděl u horkého popela ohniště a hlídal, neboť byl kraj plný lupičů. A San Gallo mohutně snil. Sestoupil k němu z nebe sám Brunelleschi, chválil jeho stavby, a San Gallo dojatě naslouchal božským řečem Brunelleschiho, až se odvážil otázky, zda se božský mistr, který se nyní prochází po ráji s Dantem a s milovaným Lorenzem Magnifikem, na něho nezlobí, že on tak příliš tenkrát užil pro sakristii S. Spirito jeho základní myšlenky půdorysného osmiúhelníku s výklenky, podle kaple S. Maria degli Angeli, ale Brunelleschi se nezlobil, usmál se, a skloniv se k velkému uchu San Galla, šeptal cosi, šeptal, co Giuliano chytal, i chrápání ztišiv. Spali. Toliko Numa Pompilius bděl, chvěje se při každém zaharašení nočního větru v křovinách, a koně měli patrně velmi neklidné sny, každou chvíli se některý z nich vztyčil a Numa Pompilius vždy již viděl lupiče místo koňské hlavy, mysle na svoje neštěstí. Bylo ticho plné podivných zvuků a Numa Pompilius, ponechán svým myšlenkám, trudil se více, než se jindy trudíval.

A když pak jeho úzkost se stala již tak velkou a těžkou, že ji v noční tmě nemohl unésti, tu, sám se děse své odvahy, lehce zatřásl nohou svého pána. Giuliano da San Gallo se rázem vztyčil. Lupiči! A nahmátnuv zbraň, divoce zašeptal: „Kde jsou?“

„Messer Giuliano – – –,“ ozývá se ze tmy nesmělý a ustrašený hlas Numy Pompilia, „– messer Giuliano, dovolil jste mi, dovolil zeptat se třebas o půlnoci, nesnese to denního světla –“ San Gallo vyjeveně hledí do tmy, nic z toho nechápaje. – „Messer Giuliano –,“ pokračoval ustrašený hlas, „– čím tedy žral Scipio Africanus Meloun?“ Zbláznil se! p…