Kámen a bolest

Krůpěj řeky podsvětní

V oné bouřlivé noci, která tak vzrušila Florencii, až se mnozí domnívali, že nastal soudný den, zdechl nejmilejší lev knížete, obrovský Hannibal, vykonavatel rozsudků soudního dvora.

Byl povolán lékař, messer Aggivio da Ronchi, který znal prastará tajemství římských haruspiků z převzácného rukopisu nalezeného v klášteře S. Annunziata. Přečetl a spálil. Ale tenkráte se strašně rozhněval otec Lorenzův, vladař Piero, a lékař da Ronchi byl potrestán konfiskací a doživotním vyhnanstvím, avšak za Lorenza se stařec vrátil a nyní žil osaměle, pouze zřídka vykonávaje své lékařské umění, a tak zbožný, že neléčil nikoho, dokud se tento nejdříve nesmířil s Bohem. Nyní, když ho povolali k zdechlému zvířeti, nechtěl jíti, ale rozpomenul se, že laskavé kníže zrušilo otcův rozsudek a odňalo mu trpký chléb vyhnancův, oželelo převzácný pergamen pro jeho bolestnou lásku k vlasti. Když pak otevřel zvíře a vyvrhl jeho vnitřnosti, zachmuřil se a nic nechtěl říci. Toliko oznámil, že zvíře zhynulo za bouře hrůzou. Tak to bylo zapsáno do knih, které byly vedeny o zvěřinci knížete, a nikdo by se už nebyl o to dál staral, avšak druhého dne ráno, když služka přišla poklízet messer Aggiviovi, zjistila, že se v noci odstěhoval. Tu si také strážní vzpomněli, že viděli učence se skrovným uzlem vyjít z města. Jestliže tedy stařec znovu a dobrovolně zvolil trpký úděl vyhnance, pak jistě četl hrozivé věci v játrech a srdci lva, a poděsili se mnozí, říkajíce, že tedy toto město již ničím nebude zachráněno a lépe by bylo spasit život útěkem, jako učinili ti moudří, kteří prchli z Jeruzaléma ještě před příchodem vojsk Titových. Ale jiní zase soudili, že neštěstí zdrtí pouze Medicejské, neboť zvíře bylo knížecí, a rozpomenuli se na slova fra Girolama, kterýž v jednom kázání byl řekl: „Cizincem jsem v tomto městě, ale zůstanu. Ten pak, kdo zde vládl, půjde.“

A tak nebylo jistoty ani o městě, ani o osudu Medicejských, ani proč byla bouře, ve které zdechl lev.

Trochu ulevilo, když přišly první zprávy o zkáze a požárech, které téže noci způsobila bouře v Perugii. Tam byl hněv boží zřejmý a vysvětlitelný. Neboť v okolí Perugie se sedláci zabíjeli hlady pro občanskou válku, která nejen zuřila mezi Bagliony a Oddi, ale Baglionové se již vraždili vzájemně, majíce mozky překrvené šílenstvím rodinného záští. Až na portály chrámů stříkala lidská krev a nebylo již kostela, v němž by se mohl pomodlit lid. Za jediný den bylo pobito a pověšeno sto třicet pět lidí, útočníků i nevinných. I na chrámová okna věšeli ty, které pochytali v ulicích, ať třebas nic společného nechtěli mít s válkou rodů a stran, šli za obchodem či na mši. Sto třicet pět jich pověsili, vyřítivše se znenadání do ulic, a mezi nimi jednoho, který nesl své nemocné dítě k lékaři, ale dítě mu vzali a roztříštili o roh domu, a jemu hodivše oprátku, táhli ho na kostelní okno. Avšak on, než ho zaškrtil provaz, vyslovil strašnou kletbu nad městem, byl to kupec plátna, jmenoval se Facio, znal ho každý, lhostejný mu byl svár rodů. A tu padl na město strach pro tuto kletbu. Na piazze bylo zřízeno třicet pět oltářů a po tři dny u nich slouženy mše, aby byla sňata kletba kupce plátna. Válčící strany odložily meče a v procesí šel nepřítel vedle přítele se svící v ruce, oči všech byly upřeny na korouhve, na nichž zobrazena Refugium peccatorum, Matka boží, útočiště hříšníků. U třiceti pěti oltářů voláno k Bohu o milosrdenství, aby netrestal město pro kletbu pláteníkovu. Zaradovali se v Římě a byl rychle ke smíru stran vyslán kardinál legát, avšak nechtěli v Perugii, aby je smiřoval římský kardinál legát, a tak byl kardinál legát hned druhého dne po svém příjezdu nalezen na ulici zavražděn, a válka vzplála nanovo s větší prudkostí. Město pokryla krev a smrt a dým spálenišť. Nebylo možno dýchat a žít v Perugii, městem se chodilo pouze v tlupách. K Bohu o pomoc volala zázračná jeptiška, sestra Colomba z Rieti, dominikánka, omilostněná žertva boží, nabádala v pláči a v modlitbách ke smíru, ale nabádala marně. Tak bouře zpustošila v Perugii to, co ještě nechala válka.

Ne, takové to ještě u nás není, říkali občané florentští. Z celého světa přicházejí stále nové objednávky na naše víno a hedvábí, florentský zlatý scud má všude zvuk dobrý, a přece i zde káže fra Girolamo o konci světa, i zde řádila divoká bouře – – –

Angelo Poliziano velmi zešedivěl za poslední čas. Už ničemu nerozumí z toho, co se děje ve Florencii, ba i v platónské akademii. Neboť už i Marsilio Ficino, světlo platonismu, nevtipkuje z kazatelny, že Plato byl Mojžíš mluvící řecky, ne, ale sám stojí pod kazatelnou fra Girolama, stojí a bije se v prsa, jeho liščí obličej je stažen pláčem a Marsilio Ficino se modlí už i breviář, plný barbarské latiny – – – A Pico Mirandola už nesní o nové církvi s papežem aristotelikem v čele, ale vyjednává o vstup do dominikánské řehole, kam vstupují synové nejbohatších rodin, pýcha patricijstva, Ruccellai, Strozzi, Albizzi, a panny trhají závoje nevěst, stávají se řeholnicemi, ničí se obrazy a sochy, knihovny a díla filozofů, ne, Angelo Poliziano již ničemu z toho nerozumí. Plato mlčí. Mluví fra Girolamo. Poliziano pokyvuje šedou nachýlenou hlavou. Což nevaroval tenkráte Lorenza?

A mladý kardinál Giovanni Medici odjel přece jen do Říma, to na radu medicejského kancléře Bernarda Dovizi Bibbieny, po zprávách, které dodal důvěrník Bibbieny kanovník Maffei. Kanovník Maffei je chytrý a bystrý člověk, jeho zprávy jsou neocenitelné, jen by neměl tak zle smýšlet o kancléři církve Roderigu Borgiovi a jeho hříších! Ach, což kanovník Maffei je bez hříchu? Jeho příhody jsou tak zábavné, že Bibbiena so nedávno rozhodl jednu z nich zpracovat pro divadlo příštího karnevalu, a to tu příhodu, kdy kanovník Maffei, využiv kázání Savonarolova o blízkém konci světa, poslal jednoho zděšeného manžela na dvorek hlídat po celou noc hvězdy, zda již nepadají z nebe, aby zatím mohl lépe a pro svoji tloušťku pohodlněji utěšovat jeho mladou manželku. Ovšem, kanovník Maffei, až se dozví, …