Kámen a bolest

Hadí náhrdelník

V městě se neustále mluví o válce a nejvyšší hejtman bolognských schioppettů messer Asdrubale Tozzi vrátil se rozmrzele z paláce Bentivogliů, neboť jeho rad opět nebylo uposlechnuto a Bentivogliové stále ještě váhají vyrazit, ač nyní je okamžik nejpříhodnější, až je to tedy pro smích jeho hostu Oliverottovi da Fermo, mladému kondotiéru papežského syna dona Cesara – Asdrubale Tozzi, vysoký, svalnatý, zlostně odhodí meč, a usedaje za stůl, očekává, že mu pohár vína podá jeho žena.

Avšak místo ní přichází s podnosem a konvicí vína služka, špinavě mastná, tlustá a se zaječím pyskem, odporná tak, že by pod jejím pohledem ztrpklo víno i nejlépe připravené. Na zlostnou otázku ochotně odpovídá, že Mona Chiara není doma, opět není doma, nečekala asi pána tak brzo – A říkajíc to, šklebí se tak, jako by se z toho radovala. Asdrubalovi byla vždy nesmírně protivná, často se mu zdálo, že ona přivolá na dům nějaké neštěstí, několikrát ji vyhodil, ale vždy se zase vetřela do domu, až messer Tozzi nad tím mávl rukou. Má jiné starosti a někdy se mu zdálo, že šereda opravdu patří k domu jako ta hromada odpadků a hnoje pod okny. Bylo jisto, že dokud ona zde byla, byl vždy v domě klid a pořádek, služebnictvo se jí bálo a Mona Chiara byla na vedení domu slabá – – – Šereda tedy směla zůstat, ale Tozzi mluvil s ní jen pěstí, prchávala holka, jakmile zaslechla jeho hlas. Tím více nyní užasl, když přicházela s vínem. Zvedla se v něm žluč a zamířil jí pěstí přímo do zubů, když pojednou zlé zachvění koutků jejích odporných úst a uštěpačný, břitký pohled způsobily, že se zarazil a rána nedopadla. Ta holka se mu zřejmě vysmívala – – – a Tozzi cítil, jak několik studených kapek potu mu splynulo po čele. Neboť vysmívá-li se mu šereda, pak má důvod tak velký, že jinak jen náhlé šílenství by to mohlo vysvětlit. Ale holka není šílená. A neskrývajíc svůj uštěpačný úsměv, znovu zaskuhrala, že paní opět je pryč, už dlouho je pryč, po celé odpoledne, tak jako bývala vždycky, když pán byl v Římě. Mluví a drží podnos s vínem, které ztrpklo, a čeká. Tu Asdrubale Tozzi zkopal holku, připjal opět meč, přehodil plášť a vyšel ven.

Ledový pot a žhavá kola před očima. Ale když na ulici pozoroval klidný a obvyklý život kolem sebe, tváře chodců a tvář ulice, vše takové, jako vždy bylo, tu ho napadlo, zda by se neměl vrátit domů a raději si zavolat ranhojiče, aby ho zbavil návalů černé krve, neboť patrně má jen nějaká mámení, příliš podrážděný z bezúčelných porad u Bentivogliů, kteří váhají, nedbají jeho rad ani vzkazů Svatého otce Alexandra Šestého. Ale zlý, zlomyslný úsměv šeredy se zařízl hluboko. Tozzi šel širokou ulicí, neznaje cíl své cesty. Několikrát ho napadlo, aby se vrátil a vyslechl služku, proč se tak smála. Ale to ona asi chtěla, proto přišla s vínem, ač věděla, že z její ruky nic nepřijme. A nepřijme-li nic z její špinavé ruky, nepřijme ani slovo z jejích odporných úst, zamrazilo ho při myšlence, že by se snad šereda měla stát jeho důvěrnicí. Ne, počká na návrat Mony Chiary. A zatím se mu zdálo, že hodiny jdou jako on, stále bez cíle.

Ale pak se znovu vzepřel a blaženě si uvědomoval všechna laskání Mony Chiary. Zabije šeredu. Ať se tam pak v podsvětí vysmívá klamaným manželům, kteří jsou již mrtví, zabije šeredu, neboť mohla způsobit velké neštěstí. Dost na tom, že on, vítěz v bitvách, on, před nímž se chvějí čety jeho schioppettů, které mu i papež závidí, jde nyní schlíple a zkroušeně jako nějaký prodavač koření, jako bolognský kupec, který se stravuje starostmi o ctnost manželčina lůna, ve dne bez radosti a v noci bez spánku. Což měl kdy nějaký důvod, kromě několika maličkostí, které nic neznamenají a dnes patří k módě?

Má nějaký důvod? Snad pouze ten, že Moně Chiaře nikdy nerozuměl. Stržen její kouzelnou krásou, po ránu vždy znovu tak svěží jako květina v rose a večer tak plně rozkvetlou jako růže, která líbána měsíčním světlem zdráhá se usnout, nemyslil nikdy na ni víc než na hodiny laskání, hodiny kořisti, hodiny lůžka. Byla tak jeho ženou, že nikdy nebyla jeho myšlenkou. Miloval ji, protože byla tak vzácně krásná, a pak z pýchy, ano z vášně a z pýchy ji miloval, neboť všichni mu ji záviděli, a kdyby nebyla její prastará rodina Astaldi náhle zchudla, nikdy by ji nebyl dostal, byla spíše určena do lůžka knížecího, do lůžka dóžete. Ale nyní byla jeho, křehká patricijka vznešeného rodu, Chiara Astaldi, jejíž předkové žili zde v Bologni ještě v dobách císařů římských, poznamenána svou přejemnělou, až průsvitnou krásou jako znamením dlouhých staletí, neboť byla to krása zděděná, vzácná a nastřádaná. Stala se jeho ženou, ženou nejvyššího hejtmana žoldnéřů schioppettů, rváčů až ze Sicílie a z Abruzzských hor, vyvrhelů tak tvrdě jeho rukou vycvičených, že je Bologni i papež záviděl, nyní byla jeho a mohl se jí posmívat nad večerním pohárem vína, až umlkla, odložila knihu i sny a připravila se po řádu manželském přijmouti od něho dobré i zlé. Nerozuměl nikdy ničemu jinému, než že jest jeho. Před čím se skrývala? Proč její krása se stávala tak ledovou, jako by se stále více pokrývala vrstvami mrazivého jíní? Proč její pohled ztvrdl, a marně ozdoboval její hrdlo zlatými řetězy, laskala ho, byla jediným živým polibkem, kořistí, byla rozkoší, ale proměněna. V hodinách lůžka to byla Mona Tozzi, po řádu manželském a nezměnitelném jeho žena, klíčnice jeho domu, paní nad služebnictvem. Její krása nikdy nepovadla. Ale jakmile jen na okamžik oddálil náruč, již nebyla jeho a jako by nikdy nebyla jeho. Byla to Chiara Astaldi, plná jiné krásy, vznešené krásy patricijské, křehká a snivá, která s odporem ze sebe smetla objetí hejtmana schioppettů, zaryvši pak tvář do podušek s pohybem nevýslovného hnusu jako žena znásilněná v dobytém městě a ponechaná pak sama sobě a své potupě. Avšak o tom nevěděl, nebyla nikdy jeho myšlenkou. Ale večer nad pohárem vína přestal se již vysmívat všemu, čemu při ní nerozuměl, ba tajně si přával, aby se opět vrátily ty první chvíle, kdy hovořívala o svých snech a hlas…