Kámen a bolest

Karel Schulz

89 

Elektronická kniha: Karel Schulz – Kámen a bolest (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: schulz02 Kategorie:

Popis

Karel Schulz: Kámen a bolest

Anotace

Karel Schulz – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kámen a bolest“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dantův verš

Stráň, žilkována šedými a žlutými pruhy ztvrdlého bláta a černá olysalými keři, vypadá zdálky v záři listopadového slunce jako mramorová. Francesco Granacci zpívá do pochodu veselou karnevalovou píseň Lorenza Magnifika, ale když byl písničku nejvíce roztančil, náhle zmlkne, jeho pohled zpřísní a chlapec začne jinou, jejíž vážná melodie je jako květina, která žije jen do noci. Francesco Granacci je vždy takový a Michelangelo, stoupající do stráně po jeho boku, se tomu nepodivuje. Je to rovněž píseň Lorenza Magnifika. Kotouč listopadového slunce jest žlutým drahokamem na modravém prstenu oblohy. Chladný vzduch má pastelovou barvu. Pahorky jsou jako v neznámé krajině. Chlapec zpívá:

Ogni cosa e fugace e poco dura
tanto fortuna al mondo e mal constante,
sola sta ferme e sempre dura morte.

Podivné vystřídání karnevalového popěvku! Ale píseň tak praví a nelze na tom nic změnit. Chlapec to zazpíval: Každá věc je prchavá a nepotrvá, i štěstí je nestálé, jedině pevná a trvalá je smrt. Vlhkost lesů ustydla. Nízké statečky jsou rozhozeny v šachování polí a luk, mezi cypřiši, které hlídají zasmušile a věrně. Listopad.

Pak usedli na kámen pod velkým, rozložitým keřem a Granacci vyňal z kabátu několik kreseb, podávaje je Michelangelovi.

„Jest jich trochu víc,“ pravil. „Mistr Ghirlandajo je tak nyní zaměstnán freskami v S. Maria del Fiore, že nám dal tento úkol na delší dobu.“ Michelangelo uchopil kresby a pečlivě je skryl pod kabát.

„Nepřijdou ti doma na to?“ starostlivě se tázal Granacci.

Michelangelo se usmál. „Mám dobré skrýše, kde je mohu schovat i kopírovat – – –“ A pak jeho tvář zbledla, až zpopelavěla. „Ty, Francesco –,“ zašeptal. „Ukázal jsi – – –“

Francesco Granacci se rozesmál a strhl Michelangela prudkým objetím k sobě. „Ano,“ řekl vášnivě. „Ukázal jsem tvé kresby opět a mohu ti jen opakovat, co mistr Ghirlandajo řekl. Překvapeně a dlouho si je prohlížel a pak se ptal na tvé jméno. Neřekl jsem a on odpověděl: Francesco, vyřiď mu pozdravy od Giotta, Masaccia a ostatních velkých mrtvých, kteří stojí na počátku naší myšlenky, našeho snu a naší vášně. Vyřiď mu, že láskyplné neštěstí umění, které ho čeká, jednou rozbije jeho tajemné mlčení a on neukryje své jméno, krásné ve svém osudu. To řekl starý mistr Ghirlandajo, a to ti tedy vyřizuji.“ Jeho šťastný chlapecký úsměv náhle zšedl. Zašeptal: „Nesmíš nikdy zapomenout, že já jsem byl první, který ti řekl, jaký jsi umělec, Michelagniolo! Ale ty jistě zapomeneš!“

„Nikdy nezapomenu, Francesco!“

„Každá věc je prchavá a nepotrvá –,“ odpověděl chlapec slovy písně a zhořkl. „Francesco, co je ti? Proč jsi tak podivný –?“ šeptá Michelangelo. Granacci chvíli mlčí. A pak náhle vybuchuje. „Ty, Michelagniolo, nemysli si, že je to pro ta Ghirlandajova slova, víš, že tě mám nade všecko rád a raduji se s tebou, ale já nemohu za to, že jsem takový, – – – stále mi cosi uniká – – – co chci chytit a nemohu – – – vím, že jsem podivný, zlý, – – – nemohu za to, rád bych se změnil, Bože, ach! Bože – – – je to marný zápas – – – ty jsi má pevná zem a kotva, Michelagniolo, jen ty, tebe mám rád, ano, mám tě tak rád, že bych ti chtěl nějak ublížit, – – – víš, nerozumím tomu – nemohu ti to vysvětlit – – – ale je to tak, vždy jsem byl takový a takovým asi už zůstanu – – – dělat z lásky i zlo – – –“

„To není láska, Francesco! To není pak láska,“ šeptá Michelangelo.

„Naopak,“ odpovídá hlas zhořklý kalným, těžkým úsměvem. „To je velká láska.“

„Láska nedělá zlo.“

„U mne ano,“ odpovídá Granacci. „Petrarca má o tom verše, znám je dobře: láska, která se směje mukám, která je tvrdá jako vavřín, chladnější nad sníh, živý kámen, – a přec je to láska.“

„Živý kámen – – –,“ zašeptal Michelangelo a jeho oči potemněly.

„Ano, tak je to v tom Petrarkově sonetu, živý kámen, a přece je to láska. Já jsem to cítil dřív, než jsem Petrarku četl, pouze jsem to tak neuměl vyslovit, já pouze vím, že je to u mne také tak, i já jsem takový živý kámen –“

„Tak nesmíš mluvit,“ odpovídá Michelangelo a jeho bledá tvář je zastřena snem.

Granacci se na něho ostře zadíval. „Chci být jako ti velcí, slavní mistři, o kterých se učíme, stále mne cosi sráží dolů, stále mne cosi varuje, abych se neklamal, že takový nebudu nikdy, stále klouzám na povrchu, nemohu dovnitř, kdo ve mně ohluší ten slabošský hlas? A já musím, rozumíš, musím, jinak bych zešílel, musím, chci být víc než Giotto, Masaccio, Leonardo, Botticelli a ti všichni ostatní, nemysli si, že nyní blouzním, kdybys jen věděl, jak to bolí a mučí, jak jsem tím chorý, ale ty to nepochopíš ani nepomůžeš – – – pouze ona.“

„Kdo?“ chce říci Michelangelo, ale mlčí. Granacci prudce oddechoval. Jeho ruce byly stisknuty jako v křeči. Je listopad. Jsme v dobách, kdy chlapci žijí rychle. Rychlý, překotný život byl vášní chlapců tak, jako věda byla vášní jinochů. Stále uniká, stále prchá, jak je tomu v Lorenzově písni, jedině smrt je pevná, trvalá a nepohnutelná.

„Ona –,“ praví Granacci. „Ale ona je již mrtva. A právě proto mi pomůže.“

Mrtva? Nikdo nezemřel Granaccimu. A proč právě proto, že je mrtva, má pomoci?

Granacci pokračuje přerývaným vášnivým hlasem. „Ty jediný nyní poznáš mé velké tajemství, Michelagniolo, ty jediný, abys věděl, jak tě mám rád. Nepochopíš, ale také jistě neprozradíš. Víš, co se stalo v Římě? Lombardští zedníci na práci v S. Maria Nuova při Via Appia nalezli náhle starý římský sarkofág a v něm pohřbené dívčí tělo. Snad z doby Neronovy, snad Augustovy, snad ještě starší, kdož to ví? Ale dívka, ani ne patnáctiletá, byla dosud jako živá. Její pleť byla prý tak svěží a krásná, jako by byla spala. Její pleť byla vlahá a teplá, jako by právě vyšla z lázně a nyní spala ve stínu po koupeli. Rty byly jasné a červené, prsa se chvěla jako tepem srdce, oddechováním spánku. A nejúžasnější bylo, že se sladce a pokojně usmívala, ano, usmívala se jako při krásném snu – – – Celý Řím se seběhl k této podívané, byl takový nával, že několik lidí bylo ušlapáno. Když pak přenášeli sarkofág do domu konzervátora, z Via Appi…