Kámen a bolest

Žena v masce

Byly tři, jsou tři. Klóthó nit mého života rozpředla, Lachesis pokračuje, Atropos stařena ji přestřihne. Tak mi to kdysi vyprávěl Poliziano. Ale ještě nikdy jsem neslyšel kolovrat svého osudu tak zřetelně jako nyní.

Jsem-li jen chvíli v tichu, naslouchám. Vřeteno se otáčí, bzučí, soukání nitě co chvíli zašumí v mých uších. Velké prázdno kolem mne je vyplněno jen těmito zvuky. A myslím mnoho na zvadlou stařeckou ruku šedé Atropos, zvolna se přibližující.

Ještě jsem neskončil svoji práci. Ale dotesal jsem andělská křídla. Zbývá mnoho jiného. A mé sny se stále opakují.

Přišla žena. Je mi devatenáct let. Přišla tiše, podobna nejprve stínu, stála dlouho za sloupem v chrámu, neviděl jsem ji, ale můj neklid rostl. Pojednou jsem si uvědomil, jak je chrám prázdný, ale postavy světců na mne hleděly ze všech stran. Její postava však nebyla z kamene a její ruce nebyly z plátna a barvy. Pomalu je pozvedla a spustila masku i plášť. V pozadí se chvěla světla voskovic. I viděl jsem, že ta žena je krásná. Bílé dlouhé perly v černých vlnivých vlasech, pavučinovité zlato síťky. Pod vysokým klenutým čelem světélkovaly fialkově modré oči. Její pleť byla bledě narůžovělá, křehká. Žádala mne, aby se mohla dívat na mou práci, a hovořili jsme o Florencii. Dovedla o ní hovořit, jako dovede pouze žena, neboť tam nikdy nebyla. Hovořila o ní tedy jako o snu.

Nevěděl jsem, kdo je, říkal jsem si, že patrně nemá jméno, chrám byl prázdný, sluneční světlo padalo v dlouhých vlnách, proč měla mít jméno? Měla své dlouhé štíhlé ruce složeny v klín, zatímco já bil do mramoru, střepinky kamene odletovaly jako černý a bílý sníh, perly v černých vlasech se jí vždy zachvěly, když pohnula hlavou, mluvila o Florencii, a to je můj domov.

Maska jí ležela na kolenou, plášť byl ledabyle svinutý v dlouhých měkkých záhybech. Proč přišla v masce? Zapomenu-li, tedy ne na masku.

Tázala se mne na mé příští zakázky, chtěla vědět mé plány, ptala se, zda to budou postavy z mramoru či bronzu. Odpověděl jsem: Jak já, člověk z hlíny a popela, mohu tvořit lidi z mramoru a bronzu? Proto již svoji otázku neopakovala.

Ale já jsem jí nechtěl touto odpovědí uniknout. Já sám k sobě tak mluvím. Neboť jsem opravdu člověk jako každý člověk, z hlíny; v prach a v popel se obrátím. Mramor a bronz, jaká síla!

Teprve po chvíli mlčení se pozvedla, a jako by oživlo zlato. Tázala se mne, zda mne příliš nevyrušila a zda na ni zapomenu. Protože byla příliš krásná, odpověděl jsem: Zapomenu-li, tedy ne na masku.

Rychle ji zakryla dlaněmi a žádala, abych jí to vysvětlil. A tu já jí vyprávěl o Agostinovi, šíleném sochaři sienském. Ten také viděl ženu pod maskou a byla ze všech nejkrásnější, byla však tak krásná, že její krása všude jen rozsévala neštěstí a smrt. Ale on neviděl dál, neviděl, že krása té ženy byla pouze maskou krásy jiné, nepomíjející, kterou chtěla rozdat, a nebylo nikoho, kdo by přijal. A Agostino viděl jen krásu té ženy, viděl jen svůj sen a neměl odvahu rozptýlit popel její únavy, tisíců všedních dnů, neviděl dál než masku té krásy, mluvil jen o své bolesti, myslil jen na svou práci, na svoje úsilí, jaká to byla láska? Zeslábl, nic nevytvořil, zmařil sám sebe. Protože viděl jen svůj sen, neviděl život té ženy, neviděl bolest. To jsem jí řekl.

Tu ona beze slova vstala a rychle odešla. Čím jsem ji urazil, tak jsem potom přemýšlel, čím jsem ji rozzlobil? Přijde ještě? Již nikdy nebudu před ženou mluvit o masce. Kamenné postavy světců na mne hleděly ze všech stran a já bil do kamene, tesal jsem křídla, pak byl soumrak.

Ještě téhož dne jsem ji znovu uviděl. Opět světla mnoha svíček a zlato, ale tentokrát ještě hudba, sladké zvuky fléten a viol, stála hrdá a vznešená, tehdy jsem se dověděl, že má jméno. Tolik lidí bylo kolem nás – – – musila mít večer jméno, neboť jsme již nebyli sami.

Její muž stál vedle ní, drže její ruce, jako by je poutal. Jeho pás byl pln velkých čtverců drahého kamení a pochva jeho meče byla jako prut zlata. Je to muž zbraní, nejvyšší velitel tvrdě vycvičených oddílů, na jejichž praporci jsou tři krvavé kříže v azurovém poli. Jeho kadeřavý vlas byl již prošedivělý a jeho oči jsou přísné oči válečníka. I pozvedl svůj panovačný hlas a ptal se mne na moje jméno.

Ona se jmenuje Chiara a je z rodu Astaldi, nejstaršího v městě. I chovali se k ní mládenci a starci s velkou úctou, ale ona se usmála na mne tak, jako by se již nehněvala a jako bychom se znali již dlouho. A podala mi pohár vína, to jistě proto, že jsem byl jediným umělcem na této slavnosti. Aldovrandi byl velmi spokojen, hovoře o mně s mnoha starci v šarlatových řízách. Ač jméno té ženy mne tísnilo, snažil jsem se přispět k zábavě ze všech sil, a záhy v trošce vína se má plachost a tíseň rozplynuly, mé slovo bylo lehké a věty plné hříček, takže každý mohl poznat, že jsem byl dobře vychován na dvoře Lorenza Magnifika a osvojil si tam všechnu obratnost medicejského života dvorského. A lichotky, kterých se mi dostalo pro moji společenskou vytříbenost, potěšily mne proto, že mi znovu připomenuly zlatý čas slavností Lorenzových a palácového života Pierova. I pilo se hodně a po hostině nás mladý římský šlechtic, kondotiér kardinálův, naučil nové hře, při které se koulejí cukrové koule za výstřihy žen, i záleží zde na ochotě a milostnosti žen, zda nechá kouli vklouznout za ňadra, aby si hráč mohl vzít sladkou odměnu nazpět, či zda nechá kouli sklouznout po ňadrech na zem, aby se rozbila a hráč se musil vykoupit novou. Byla to veselá hra římská, sám Svatý otec s kardinály ji hrál na svatbě své dcery, mnoho jsme se nasmáli, a protože po každém kole hry jsme se musili znovu rozsadit, stal jsem se několikrát sousedem té ženy. I zapomněl jsem na svoji ošklivost.

Pak byla skvělá hostina ukončena posledním šprýmem, při němž polibky, smích a víno vytryskly zároveň. A vyšel jsem na balkón paláce. Měsíc byl na nebi napjat jako luk Dianin.

Stařec Aldovrandi, jehož jsem pak jako obvykle vyprovázel na lůžko, byl velmi spokojen a žertoval mnoho. Když ulehl, rozkáz…