12
Kdysi se sama sobě smála, když se pouštěla do nenáviděného rituálu – nasednout za úsvitu na rotoped, šlapat jako blázen, aniž někam dojela, a dívat se, jak se slunce pomalu šplhá nad obzor a začíná prosvěcovat její malou posilovnu. Veřejnost ji znala jako vážnou tvář nad respekt budícím černým talárem; bavila se představou, co by asi říkali ti, co by ji viděli na rotopedu ve starých teplákách, s rozcuchanými vlasy, oteklýma očima, tváří neupravenou žádným líčidlem. To ale bylo dávno. Teď to prostě byla rutina a ona už nemyslela ani na to, jak vypadá, ani co by si kdo pomyslel. Víc jí vadilo, že přes svátky přibrala skoro tři kila a od rozvodu celkem šest. Ten nárůst váhy musí nejdřív zarazit a pak může začít shazovat. Bylo jí jednapadesát a kila se jí držela a ne a ne zmizet tak rychle, jako když byla mladší.
Sheila McCarthyová nebyla skřivánek. Nenáviděla rána, nenáviděla fakt, že musí vylézt z postele dřív, než se dospala, nenáviděla radostné hlasy v televizi, nenáviděla ranní špičky. Nesnídala, protože nenáviděla ten typ jídla, co se obvykle snídá. Nenáviděla kávu. Odjakživa potajmu nesnášela lidi, co si svoje časně ranní činnosti užívají – běžce, bláznivé jogíny, workoholiky, hyperaktivní matky v domácnosti. Když byla ještě mladou soudkyní v Biloxi, často určovala začátky líčení až na desátou, což byla naprosto skandální hodina. Jenže to byl její soud a ona si mohla dělat, co chtěla.
Teď byla jednou z devíti a tribunál, v němž pracovala, se zuby nehty držel tradic. Některé dny se mohla přihrnout až v poledne a pracovat do půlnoci, což byl její oblíbený rytmus, ale většinou se od ní čekalo, že tam bude v devět.
Po kilometru a půl už se potila. Spálila osmdesát čtyři kalorií. To bylo méně než kelímek mátové zmrzliny s čokoládou značky Haagen-Dazs, což bylo její největší pokušení. Nad rotopedem visel držák s televizí a ona se dívala, jak místní reportéři vykládají o nejnovějších bouračkách a vraždách. Pak se už potřetí během dvanácti minut objevil meteorolog a rozpovídal se o sněhu ve Skalistých horách, protože doma nebyl jediný mráček, který by mohl analyzovat.
Po třech kilometrech a 161 kaloriích si Sheila udělala přestávku, napila se a otřela, pak vylezla na běhací pás a pokračovala v té dřině. Přepnula na CNN, aby se stručně dozvěděla, o čem se drbe na celostátní úrovni. Když spálila 250 kalorií, nechala toho a šla pod sprchu. O hodinu později za sebou zavřela mezonetový byt na střeše vodojemu, nasedla do jasně červeného kabrioletu BMW a vyrazila do práce.
* * *
Nejvyšší soud státu Mississippi je rozdělený do třech okrsků – severního, středního a jižního – a z každého se volí tři soudci. Volební období je osm let, horní limit setrvání v úřadě žádný. Když člověk jednou získá stolec u soudu, může tam vydržet dost dlouho, obvykle až do smrti nebo do chvíle, kdy sám dobrovolně odejde na odpočinek.
Volby nejsou stranické, každý kandidát se jich účastní jako nezávislý. Pravidla financování omezují příspěvky od jednotlivců na 5000 dolarů na člověka a od organizací, včetně politických akčních výborů a korporací, na 2500 dolarů.
Sheilu McCarthyovou na místo jmenoval spřátelený senátor před devíti lety, když její předchůdce zemřel. O rok později ve volbách zvítězila bez soupeře a rozhodně plánovala, že tohle snadné vítězství zopakuje. Nikde nezaslechla ani sebemenší náznak, že by si na její místo brousil zuby někdo jiný.
Devět let ve funkci znamenalo, že služebně mladší než ona byli pouze tři další její kolegové, a většina příslušníků státní advokacie ji považovala ještě za relativního nováčka. Její písemná stanoviska a způsob hlasování nebyly příliš jasné ani konzervativcům, ani liberálům. Byla umírněná, záleželo jí na konsenzu, nebyla ani přísná zastánkyně stávajících zákonů, ani právní aktivistka, ale v podstatě především praktická hledačka kompromisů, o které se říkalo, že nejdřív rozhodne, jaký by byl nejlepší výsledek, a pak najde v zákonech způsob, jak ho zdůvodnit. Jako taková byla vlivnou členkou…
