18
Barvitý začátek své kampaně si Clete Coley nemohl načasovat lépe. V celém státě se nestala jednajediná další zajímavá událost. Noviny se Cletova oznámení chytily a mávaly s ním jako s praporem. A nebylo divu. Kdy se veřejnosti naskytne pohled, jak právníkovi nasazují policisté pouta a vlečou ho pryč, zatímco on z plných plic proklíná ty „liberální hajzly“? A navíc když to je takový hlučný a mohutný právník? Jeho dojemná přehlídka mrtvých tváří byla neodolatelná. Jeho dobrovolníci, zvlášť příbuzní obětí, si ochotně povídali s reportéry a vyprávěli jim své příběhy. Drzost, se kterou svou akci uspořádal přímo nejvyššímu soudu pod nosem, byla zábavná, snad dokonce hodná obdivu.
Odvezli ho na policejní ústředí, tam ho zapsali, vyfotografovali, vzali mu otisky prstů. Správně předpokládal, že jeho policejní fotky se obratem dostanou do tisku, a tak si chvilku rozmýšlel, co by měl jeho výraz vyjadřovat. Kdyby se vztekle mračil, mohlo by to potvrdit podezření, že to nemá v hlavě tak docela v pořádku. Úsměv by zase mohl vyvolat pochyby o jeho upřímnosti – protože kdo by se usmíval, když zrovna skončil ve vězení? Nakonec se rozhodl pro neutrální výraz z trochou nechápavosti v očích, jako se ptal: „Co ode mě chtějí?“ Podle pravidel se každý vězeň musí svléknout, osprchovat a převléknout do oranžové kombinézy, než ho vyfotografují. To ale Clete nepřipustil. On tu byl pro pouhý přestupek a mohl dostat pokutu maximálně 250 dolarů. Kauce činila dvakrát tolik, a Clete, kterému se kapsy boulily stodolarovkami, mával dostatečným množstvím peněz, aby bylo každému jasné, že je právě na cestě z vězení ven, nikoli naopak. Vynechali tedy sprchu i oranžovou kombinézu a Cleta vyfotografovali v jeho nejhezčím hnědém obleku, naškrobené bílé košili a perfektně uvázané hedvábné kravatě se vzorem. Dlouhé, šedivějící vlasy měl pečlivě učesané.
Proces netrval ani hodinu, a když vyšel ven jako svobodný člověk, s nadšením zjistil, že většina reportérů ho následovala. Na chodníku jim odpovídal na otázky tak dlouho, dokud se neunavili.
Ve večerních zprávách byl událostí číslo jedna, i se všemi dnešními dramatickými okolnostmi. A v nočních zprávách znova. Všechno to sledoval v televizi v jednom motorkářském baru v jižním Jacksonu, kde se utábořil a platil pití každému, kdo se dokázal procpat dovnitř. Účet činil přes 1400 dolarů. Volební výdaje.
Motorkáři z něj byli nadšení a slibovali mu, že se přiženou k volbám v celých hejnech. Samozřejmě ani jediný z nich nebyl registrovaným voličem. Když se bar zavřel, Cleta odvezli jasně červeným cadillacem escalade, pronajatým pro kampaň za tisíc dolarů měsíčně. Za volantem seděl jeden z jeho nových osobních strážců, ten bílý, jen o málo střízlivější než jeho šéf. Povedlo se jim dostat do hotelu bez dalšího zatčení.
* * *
V kanceláře Asociace civilních advokátů státu Mississippi na State Street se její výkonná ředitelka a hlavní lobbistka Barbara Mellingerová sešla brzo ráno na kávu se svým asistentem Skipem Sanchezem. Během prvního šálku dumali nad ranními novinami. Měli před sebou výtisky čtverých novin z jižního obvodu – Biloxi, Hattiesburg, Laurel a Natchez – a tvář pana Coleyho byla na titulní stránce všech čtyř. V jacksonských novinách taky nepsali skoro o ničem jiném. Times-Picayune z New Orleans se četly i tady kolem pobřeží, a tudíž otiskly zprávu agentury AP i s fotkou (Coley v poutech) na straně 4.
„Možná bychom měli všem svým lidem radit, aby se nechali zatknout, až budou oznamovat kandidaturu,“ podotkla suše Barbara. Nebyl to pokus o vtip. Neusmála se už čtyřiadvacet hodin. Dopila první šálek a nalila si další.
„Kdo to sakra je, ten Clete Coley?“ zeptal se Sanchez a prohlížel si různé jeho fotky. Noviny z Jacksonu a Biloxi měly tu policejní – na ní vypadal jako člověk, který vám nejdřív dá ránu pěstí a teprve pak se bude na něco ptát.
„Volala jsem včera večer Walterovi do Natchezu,“ odpověděla. „Říkal, že Coley se tam ochomýtá už roky, každou chvilku se přimotá k něčemu, co není tak úplně košer, ale je dost chytrý, aby se nenechal chytit. Myslí si, že jednu dobu dělal do ropy a zemního plynu. Pak se tam provalil nějaký průšvih s úvěry na drobné podnikání. Teď momentálně se tváří jako hazardní hráč. U soudu ho nikdy nikdo neviděl. Nikdo ho nezná.“
„No, teď už jo.“
Barbara vstala a začala pomalu přecházet po kanceláři. Dolila oběma kávu, pak si zase sedla a vrátila se k novinám.
„Na reformátora občanského práva nevypadá,“ podotkl Skip, i když trochu pochybovačně. „Není to ten typ, co by jim vyhovoval. Na pořádnou kampaň toho má trochu moc na svědomí. Nejmíň jednou řízení v opilosti, nejmíň dva rozvody.“
„Jo, taky myslím, jenže když se nikdy dřív do ničeho takového nepletl, tak co najednou vykřikuje o trestu smrti? Kde se vzalo to jeho přesvědčení? Ta vášeň? Krom toho, ta včerejší show byla dobře organizovaná. Má lidi. Kde je vzal?“
„A záleží na tom vlastně? Sheila McCarthyová ho porazí dva ku jedné. Měli bychom být rádi, že je, jaký je – šašek, kterého nejspíš nefinancuje Obchodní rada ani všechny ty velké firmy. Proč nás to netěší?“
„Protože jsme civilní advokáti.“
Skip se zase zachmuřil.
„Nedomluvíme si schůzku se soudkyní McCarthyovou?“ zeptala se Barbara po dlouhé, tíživé pauze.
„Za pár dní. Ať se nejdřív usadí prach.“
Soudkyně McCarthyová vstala brzo, a proč by ne? Stejně nemohla spát. V 7.30 byla viděna, jak odchází ze svého bytu. Stopovali ji do Belhavenu, starší čtvrti Jacksonu. Zaparkovala před domem soudce Jamese Henryho McElwayna.
Tonyho tahle schůzka nepřekvapila ani v nejmenším.
Paní McElwaynová ji srdečně přivítala a pozvala ji dál. Vedla ji přes obývák a kuchyni až do jeho pracovny. Jimmy, jak mu říkali přátelé, právě dočítal ranní noviny.
McElwayne a McCarthyová. Velký Mac a malý Mac, jak se jim občas říkalo. Pár minut klábosili o Coleym a neuvěřitelné pozornosti, kterou mu věnovala média, a pak se pustili do práce.
„Včera večer jsem si prošel svoje volební papíry,“ řekl McElwayne a podal jí desky dobré tři centimetry tlusté. „Ta první část je seznam přispěvatelů, od největších k nejmenším. Všechny velké šeky vypsali civilní advokáti.“
Další část shrnovala náklady na volební kampaň, a Sheila při pohledu na ta čísla nevěřila vlastním očím. Pak tam byly zprávy od konzultantů, návrhy inzerátů, výsledky průzkumů a asi desítka dalších zpráv týkajících se kampaně.
„Na tohle nevzpomínám rád,“ podotkl.
„Promiň. To jsem nechtěla, věř mi.“
„Cítím s tebou.“
„Kdo za tím chlapem stojí?“
„Uvažoval jsem o tom celou noc. Může být jenom vějička. Rozhodně je to cvok. Ale ať je kdo je, nemůžeš ho brát na lehkou váhu. Jestli je to tvůj jediný soupeř, tak si dřív nebo později cestu do jeho tábora najdou všichni lumpové. A přinesou s sebou peníze. A tenhle chlap s tlustou šekovou knížkou, to by byl vážně děs.“
McElwayne býval státním senátorem a pak voleným soudcem ekvitního soudu. Bojoval v politických válkách. Před dvěma lety Sheila bezmocně sledovala, jak ho urážejí a ničív trpké volební kampani. Nejhorší to bylo, když ho televizní reklamní spot (později se ukázalo, že ho financovala American Rifle Association) obvinil, že je pro omezení držení zbraní
(v Mississippi neexistuje větší hřích). Tehdy se zařekla, že nikdy, nikdy, za žádných okolností nedopustí, aby ji někdo takhle ponižoval. Nestojí to za to. Pěkně se vrátí do Biloxi, otevře si malý butik a aspoň každý den uvidí svá vnoučata. Ať si tohle místo vezme, kdo chce.
Teď si tím nebyla tak jistá. Coleyho útoky ji rozhořčily. Krev se jí ještě nevařila, ale daleko k tomu neměla. V jednapadesáti byla příliš mladá na to, aby to zabalila, a příliš stará na to, aby začínala znova.
Přes hodinu si povídali o politice. McElwayne vyprávěl historky o minulých volbách a barvitých politicích a Sheila ho jemně vracela zpátky k bitvě, která teď čekala ji. Jeho kampaň tehdy výborně vedl mladý právník, který si na to vzal volno ve velké jacksonské firmě. McElwayne slíbil, že mu během dne brnkne a vysonduje, jak je na tom. Slíbil také, že zavolá velkým dárcům a místním aktivistům. Zná také šéfredaktory novin. Udělá, co bude moci, aby jí zachoval místo na soudcovském stolci.
Sheila odešla v 9.14, jela přímo do Gartinovy budovy a zaparkovala.
* * *
U firmy Payton&Paytonová si Coleyho oznámení všimli, ale moc o něm nemluvili. 18. dubna, den nato, se odehrály tři důležité události a následkem toho firma neměla zájem o nic jiného. První událost přijali s potěšením. Ty druhé dvě ne.
Dobrá zpráva byla, že se u nich zastavil mladý právník z malého městečka Bogue Chitto a uzavřel s Wesem dohodu. Právník, který doposud vykonával spíš kancelářskou praxi a s žalobami pro ublížení na zdraví žádné osobní zkušenosti neměl, dokázal nějak získat jako klienty pozůstalé po dělníkovi z pily, který zahynul při strašné dopravní nehodě na dálnici 55 poblíž hranic s Louisianou. Podle dálniční policie zavinil nehodu bezohledný řidič těžkého tahače patřícího velké firmě. Existovala už zapsaná výpověď očité svědkyně, že mohutný tahač se kolem ní doslova přehnal, když ona přitom jela „tak kolem“ sto deseti kilometrů za hodinu. Právník měl s žalobci dohodu, že třicet procent vysouzené částky bude jeho. Domluvili se s Wesem, že si peníze rozdělí napůl. Dělníkovi bylo šestatřicet a vydělával asi 40 000 dolarů ročně. Byly to snadné počty: milionové odškodnění bylo docela reálné. Wes ani ne za hodinu připravil podklady k žalobě, která se mohla rovnou podat. Případ byl obzvlášť uspokojivý proto, že mladý právník si firmu Paytonových vybral kvůli pověsti, kterou si nedávno získala. Případ Bakerová konečně přilákal správného klienta.
Deprimující zprávou bylo, že přišel odvolací rozklad od Krane. Měl 102 stran – dvojnásobek limitu – a bylo zřejmé, že ho s velkou péčí sepsal celý tým velice chytrých právníků. Byl příliš dlouhý a měl dva měsíce zpoždění, ale to všechno jim soud povolil. Jared Kurtin a jeho lidé velmi přesvědčivě argumentovali, že potřebují větší rozsah a víc času. Zjevně to přece není žádný rutinní případ.
Mary Grace bude mít šedesát dní na odpověď. Když si rozklad náležitě obhlédli ostatní z firmy, odtáhla si ho ke stolu k prvnímu přečtení. Krane prohlašovala, že v procesu došlo celkem k čtyřiadvaceti závažným pochybením, z nichž každé zakládá nárok na změnu rozsudku. Začínalo to velice mile, vyčerpávajícím přehledem všech poznámek a rozhodnutí soudce Harrisona, které údajně dokazovaly, že je silně předpojatý proti žalovanému. Pak rozklad zpochybňoval výběr poroty. Napadal odborníky, kteří svědčili pro Jeanette Bakerovou: toxikologa, který dosvědčoval téměř rekordní koncentrace BCL, cartolyxu a aklaru v bowmoreské pitné vodě; patologa, který popsal vysoce karcinogenní povahu těchto látek; hygienika, který svědčil o rekordním výskytu rakoviny v Bowmore a okolí; geologa, který sledoval putování jedovatých odpadů půdou a do vodonosné vrstvy pod městskou studnou; vrtaře, který prováděl testovací sondy; lékaře, kteří pitvali těla Chada a Peta Bakerových; odborníka na pesticidy, který říkal strašlivé věci o pilamaru 5; a také toho nejklíčovějšího experta, odborníka, který spojil BCL a cartolyx s rakovinnými buňkami nalezenými v tělech. Paytonovi předvolali čtrnáct odborných svědků a každého z nich Krane dlouze kritizovala a prohlásila za nekvalifikovaného. Tři popsali přímo jako šarlatány. Soudce Harrison byl zas a znova obviňován z pochybení, že jim vůbec dovolil svědčit. Jejich zprávy, zanesené po dlouhých bojích mezi důkazy, byly rozpitvány, odsouzeny pro příliš učené vyjadřování a označeny za „vědecký brak“. Sám rozsudek byl vysloven navzdory zdrcující tíži důkazů a byl jasným důkazem, že porota byla silně předpojatá. Také trestní náhrada byla napadána příkrými, ale obratnými slovy. Žalobkyni se ani v nejmenším nepodařilo dokázat, že Krane kontaminovala pitnou vodu z hrubé nedbalosti nebo záměrně. Rozklad končil ostrou žádostí o zrušení rozsudku a o nový proces, nebo ještě lépe, o přímé zamítnutí nejvyšším soudem. „Tento pohoršlivý a neoprávněný rozsudek by měl být zrušen v plném rozsahu a prohlášen za neplatný,“ psalo se v závěru. Jinými slovy, vyhoďte ho jednou provždy.
Rozklad byl dobře napsaný, dobře zdůvodněný, přesvědčivý, a po dvou hodinách nepřetržitého čtení z něj Mary Grace začala příšerně bolet hlava. Vzala si tři prášky a pak ho předala Shermanovi, který se na něj díval tak podezíravě, jako by držel jedovatého chřestýše.
* * *
Třetí a také nejznepokojivější zpráva přišla prostřednictvím telefonátu pastora Dennyho Otta. Wes ho vzal, když už byla venku tma. Pak vešel do kanceláře své ženy a zavřel za sebou.
„To byl Denny,“ řekl.
Když se Mary Grace podívala na manželovu tvář, myslela si nejdřív, že další z jejich klientů zemřel. Z Bowmore přicházelo tolik smutných zpráv, že už je vlastně čekala.
„Mluvil se šerifem. Leon Gatewood se pohřešuje.“
I když toho člověka rozhodně ani v nejmenším nemilovali, byla to tak jako tak znepokojivá zpráva. Gatewood byl inženýr, který třicet čtyři let pracoval v továrně Krane v Bowmore. Byl firmě oddaný až do morku kostí, a když prchla do Mexika, odešel do důchodu. Připustil jak ve výpovědi, tak při křížovém výslechu během procesu, že mu firma vyplatila odstupné ve výši tří ročních platů, tedy asi 190 000 dolarů. Takováhle velkorysost byla pro Krane nezvyklá. Paytonovi nenašli nikoho dalšího, komu by firma odchod takhle osladila.
Gatewood se odstěhoval na malou ovčí farmu v jihozápadním cípu okresu Cary. Dál už se od Bowmore a jeho vody dostat nedalo, aniž by člověk opustil hranice okresu. Během třídenní výpovědi neochvějně popíral, že by se kdy v továrně nějaký odpad nelegálně vyhazoval. Při procesu ho za pomoci hromady dokumentů Wes nemilosrdně vyslýchal. Gatewood nazval ostatní zaměstnance Krane lháři. Odmítal uvěřit záznamům, které dokazovaly, že tuny toxických vedlejších produktů nebyly z továrny nikdy odvezeny, ale prostě se ztratily. Smál se usvědčujícím fotografiím některých ze šesti set rozpadlých barelů BCL vykopaných v rokli za továrnou. „Fotomontáž,“ obořil se na Wese. Jeho svědectví bylo tak očividně nepravdivé, že soudce Harrison přímo v soudní síni otevřeně hovořil o žalobě pro křivé svědectví. Gatewood byl arogantní, bojovný a vzteklý a porota jeho zásluhou Krane Chemical upřímně nesnášela. Byl to velice účinný svědek obžaloby, i když svědčil, teprve když k tomu byl soudním příkazem donucen. Jared Kurtin by ho byl nejradši osobně zaškrtil.
„Kdy se to stalo?“ zeptala se Mary Grace.
„Před dvěma dny šel sám na ryby. Jeho žena se ho ještě nedočkala.“
Zmizení Earla Crouche v Texasu před dvěma lety stále ještě zůstávalo nevyřešenou záhadou. Crouch býval Gatewoodovým šéfem. Oba horlivě hájili Krane a popírali, co už začalobýt zjevné. Oba si stěžovali na napadání a dokonce hrozby smrtí. A nebyli sami. Mnoho lidí, kteří tam pracovali, kteří vyráběli pesticidy a vyhazovali jedy, se s výhružkami setkalo. Většina z nich se z Bowmore vytratila, aby unikla tamní vodě, aby si našla jinou práci a aby se vyhnula zatažení do hrozící soudní bouře. Nejméně čtyři zemřeli na rakovinu.
Další svědčili a řekli pravdu. Ještě další, včetně Crouche, Gatewooda a Bucka Burlesona, svědčili a lhali. Každá ze skupin nenáviděla tu druhou a zbytek okresu Cary je nenáviděl všechny dohromady.
„Nejspíš zase Stoneovi,“ pokrčil rameny Wes.
„To nemůžeš vědět.“
„To nebude nikdy vědět nikdo. Jsem jenom rád, že jsou to naši klienti.“
„Naši klienti začínají být neklidní,“ podotkla. „Nejvyšší čas na schůzku.“
„Nejvyšší čas na oběd. Kdo vaří?“
„Ramona.“
„Tortily nebo enchilady?“
„Špagety.“
„Pojď najít nějaký bar a dát si panáka, jenom my dva. Máme co oslavovat, miláčku. Ten případ z Bogue Chitto by mohl přinést rychlé milionové vyrovnání.“
„Tak na to se napiju.“
