32
V pátek v poledne se Barrymu Rinehartovi povedlo vyšponovat čísla v průzkumech tak, že se odvážil zavolat panu Trudeauovi. Fisk měl náskok sedm procent a vypadalo to, že se znova rozjel. Barry neměl žádné výčitky svědomí z toho, že ta čísla trošku zaokrouhlil, aby z nich měl velký muž lepší pocit. Ostatně, lhal celý týden. Pan Trudeau se nikdy nedozví, že Barry málem prošvihnul šestnáctiprocentní náskok.
„Vedeme o deset procent,“ ohlásil sebejistě ze svého hotelového apartmá.
„Takže to máme v kapse?“
„Nevím o žádných volbách, kde by favorit během posledního víkendu ztratil deset procent. Kromě toho, v médiích utrácíme tolik peněz, že se náskok spíš zvětšuje.“
„Dobrá práce, Barry,“ pochválil Carl a sklapnul telefon.
Zatímco Wall Street čekala na zprávu, že Krane Chemical vyhlásí bankrot, Carl Trudeau koupil pět milionů akcií společnosti v privátní transakci. Prodával je manažer portfolia penzijního fondu státních zaměstnanců z Minnesoty. Carl po těchhle akciích pásl už měsíce a manažer nakonec přece jen došel k názoru, že s Krane je to beznadějné. Zbavil se akcií po jedenácti dolarech za jednu a ještě si říkal, jakou měl kliku.
Carl pak spustil plán nakoupit dalších pět milionů hned, jak se otevře trh. Identita kupce vyjde najevo až za deset dní, kdy se transakce zaregistruje u Americké komise pro cenné papíry.
A to už bude po volbách.
Během roku od vynesení rozsudku vytrvale zvyšoval svůj vlastnický podíl na společnosti. Pomocí offshorových fondů, panamských bank, dvou nastrčených společností se sídlem v Singapuru a odborných rad švýcarského bankéře teď Trudeau Group vlastnila šedesát procent Krane. A tenhle jednorázový úlovek dalších deseti milionů akcií zvýší podíl na 77 procent.
V pátek v půl třetí odpoledne vydala Krane krátkou tiskovou zprávu oznamující, že „jednání o vyhlášení bankrotu bylo odloženo na neurčito“.
* * *
Barry Rinehart se o zprávy z Wall Street nezajímal. Nezajímala ho Krane Chemical, ani její finanční transakce. Během příštích dvaasedmdesáti hodin musel sledovat nejméně tři desítky důležitých věcí a nic z toho se nesmělo přehlédnout. Ovšem po pěti dnech v hotelovém apartmá se potřeboval přesunout.
Spolu s Tonym, který řídil, opustili Jackson a odjeli do Hattiesburgu, kde Tony Barrymu nabídl krátkou prohlídku pamětihodností: budova okresního soudu Forrest County, kde to ten rozsudek všechno rozpoutal, poloopuštěné nákupní centrum, kde měli Paytonovi kancelář – na jedné straně Kennyho karate klub, na druhé obchod s alkoholem – a několik čtvrtí, kde měly Fiskovy propagační tabule dvojnásobnou převahu nad tabulemi Sheily McCarthyové. Povečeřeli v centru, v restauraci, která se jmenovala podle své adresy 206 Front Street, a v sedm večer zaparkovali před stadionem Red Green Colliseum na půdě Univerzity jižního Mississippi. Třicet minut seděli v autě a dívali se, jak dovnitř proudí davy – lidé přijížděli v dodávkách, předělaných školních mikrobusech i luxusních autobusech, na nichž na všech bylo na boku velkými písmeny napsáno jméno kostela. Byli z Purvisu, Poplarville, Lumbertonu, Bowmore, Collinsu, Mount Olivě, Brooklynu a Sand Hill.
„Některá ta města jsou odsud hodinu cesty,“ prohlásil Tony s uspokojením.
Věřící proudili na parkoviště kolem stadionu a spěchali dovnitř. Mnozí z nich nesli identické modrobílé cedule s nápisem „Zachraňte rodinu“.
„Odkud jsou ty cedule?“ zajímal se Tony.
„Z Vietnamu.“
„Z Vietnamu?“
„Sehnal jsem je za dolar deset, celkem padesát tisíc. Ta čínská firma chtěla dolar třicet.“
„To mě těší, že šetříme.“
V půl osmé Rinehart a Zachary vstoupili na stadion a spěchali do nejvyšších řad, co nejdál od rozčileného davu dole. Na jednom konci bylo připravené pódium a za ním visely veliké nápisy „Zachraňte rodinu“. Dobře známé kvarteto bílých gospelových zpěváků (4500 dolarů za večer, 15 000 dolarů za celý víkend) rozehřívalo dav. Na ploše stály úhledné řady skládacích židliček; byly jich tisíce a všechny byly zaplněné rozjásanými lidmi.
„Kolik je tu míst?“…