Je 7:00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta (Jiří Kulhánek)

Podle toho, jak poldové chodili se zbytky od jídla, jsem byl zavřenej už tři standardny. V kombinéze mi nechali zapnutý systém udržování životních funkcí, který mne živil, čistil vzduch a staral se o odpad. No a já se celý ty tři dny snažil pomocí komunikačního čipu za levým uchem navázat spojení s hlavním počítačem Dači, – to se mi samozřejmě nepovedlo. Ale před několika okamžiky se mi povedlo něco jiného – a to něco naprosto neočekávaného. Co myslíte, strašně slabě, ale přece jenom, se mi ohlásilo pées. Teda spíš čip, co kdysi byl částí jeho záložního mozku – černá schránka. A ten čip dokázal částečně ovládnout manipulátor, který ještě přednedávnem býval pravou přední nohou pées. Nebudu rozvádět hysterické pokusy, s nimiž jsem se ty trosky snažil přinutit, aby se připojily k jednomu ne úplně zničenému energočlánku a jak se potom pomalu, až nekonečně dlouho proplétaly horami odpadků ke mně.

Jak já se bál, že někdo uslyší randál, kterej to plazení doprovázel!

No nakonec, když mi ten manipulátor přeštípl pouta, jsem byl tak vynervovanej, že jsem se tak tak dokázal postavit. Prázdné konzervy mi chřestily pod nohama. Napotřetí se to povedlo.

V troskách pées zůstaly i oba plamenomety. Po krátkém páčení se mi jednu trubku s očazeným koncem podařilo odpreparovat. Nádržka s hořlavinou při zásahu ve šlupce určitě nevybuchla – to už by ze mě, policajtů a trosek obou lodí bylo jen pár nezajímavejch satelitů na nízký oběžný dráze nad Plutem.

Dveře od skládky se mi nepodařilo otevřít ani po vysilující několikahodinový dřině. Ani se nehly. Když jsem se tiše vyzuřil (až mi vzteky tekly slzy), uchýlil jsem se k nejstarší lsti lidí prchajících z cel – narafičil jsem to tak, jako že jsem pořád přivázanej k tý trubce. A pak už zbývalo jen čekat na popeláře.

Když přišel, zrovna jsem přemýšlel, že už nikdy nikdo nepřijde.

„Á, přichází policie, tvůj nejlepší přítel,“ řekl jsem s co největší ironií, jaké jsem byl přes oteklé rty schopen.

„Rači drž hubu, pilote,“ odpověděl mi, postavil velký odpadkový koš na zem, došel ke mně a z rozmyslem mě kopl do břicha. „To máš jako závdavek za blbý řeči, ale můžeš se těšit na večer – to začneme s robotizací,“ zasmál se, ale ne moc hezky.

„Odchází policie, můj nejlepší přítel,“ řekl jsem, když se obrátil k odchodu.

„Tak ty toho nenecháš, ty…!“

„Ale nechám,“ odpověděl jsem mu zároveň s doběla rozžhaveným výtryskem neonapalmu. Nedokázal bych střelit do zad ani policajta (a vlastně možná že jo). Překročil jsem dýmající škvarek, co z něj zbyl, zjistil, že ta zajímavá zbraň, co měl v pouzdru na opasku, se stala nepoužitelnou, pogratuloval svému dýchacímu filtru, rychle za sebou zavřel, a pak mě pohltily dobře známé betonové chodby mojí starý Dači.