Je 7:00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta (Jiří Kulhánek)

Než jsem opravil sebe a hlavně Ingrid, utekl skoro měsíc. Naši mě moc potřebovali, ale nedalo se nic dělat. Stanice vysílala můj volací kód na všech pásmech našeho pravděpodobnostního vysílače každou půlhodinu (ten vysílač je jenom jeden jedinej – tak si představte, kolik relací kvůli tomu museli zkrátit nebo zrušit!). Ale než jsem vykopal Ingrid (tím myslím to, co člověka dělá člověkem) zpod hromad těch policejních straček, co měla v hlavě; než jsem všechno přeprogramoval – jí i sebe (už bych nikdy nechtěl zažít to: „Spi, teď!“) a hlavně než jsem si troufnul znovu sednout na svý křeslo ve šlupce a začít žhavit dýzl…

Ale nakonec to všechno dopadlo dobře. Když jsme se vrátili, tak nás naši nejdřív málem postříleli. Neumíte si představit, jak to vypadalo, když se na hlavní základně na Marsu najednou objevila skoro tři měsíce nezvěstná šlupka, z který vypochodovali dva kyborgové v zrcadlovkách (nebyl to ode mne zrovna zdařilý žert). No i tohle nakonec dopadlo dobře. Potom už šlo všechno rychle. S našima znalostma policejních struktur Klan po krátký ofenzívě zvítězil – v celém Vesmíru už není ani jeden Policajt. Tím jsme se my Piloti stali nejsilnějším klanem vůbec a obchod s jídlem a listím a vším ostatním se úspěšně rozvíjí (monopol je monopol) a klan bohatne a mohutní.

Mně samozřejmě nabídli, abych se stal klanovým vůdcem, takzvaným velkou Nulou, ale já mám rád svoji Daču na Plutu, svoji šlupku a svoje osamělý cestování – tak jsem zdvořile odmítl – všichni si téměř viditelně oddychli – potřebují mě jako pilota a asi jsou v mé přítomnosti pořád trochu nesví.

Jo, mimochodem, to moje cestování už taky není až tak osamělý. Ne že bych si pořídil nové pées, to nebylo třeba – lítá se mnou samozřejmě Ingrid; máme se pořád moc rádi a naše odlišnost od ostatních lidí nás ještě víc sbližuje. A mezi náma, mít ženu, která má hlavu naditou elektronikou, taky není k zahození: moc toho nenamluví, a hlavně – při nejhorším se dá i vypnout.