Pořád ještě si nejsem jistý, jestli jsem udělal dobře, když jsem o té záležitosti s útokem na pekárnu vyprávěl svojí ženě. Možná se jednalo o problém, který se nedá posuzovat jen podle toho, co je správné a co ne. Na světě totiž jsou i nesprávné volby, které přinášejí správné výsledky, a také správné volby, které je nepřinášejí. K vymanění z této absurdní situace - protože jak jinak to chcete nazvat? - je nutné přistupovat k věcem tak, že ve skutečnosti nemáme volbu vůbec žádnou. A přesně tak taky většinou v životě uvažuju i já. Protože co se už stalo, stalo se, a s tím, co ještě nenastalo, si nemusíme dělat vrásky.
Viděno tímhle pohledem se věci mají tak, že jsem už ženě o přepadení v pekárně každopádně
jednou provždy řekl. A co člověk už jednou řekl, to už pak zpátky neodřekne ani nezruší následky, co z toho potom vyplynuly. A pokud pak hledí lidé na tyto následky s podivením, mám za to, že je záhodno hledat příčiny v existenci souhrnných okolností, které uvedené následky provázejí. Ať si ale osobně myslím, co chci, na věci samotné to nezmění vůbec nic. Pouhým názorem něco takového vážně nedokážete.
Za to, že jsem se před ženou o přepadení pekárny zmínil, může jen zcela bezvýznamná shoda okolností. Neplánoval jsem předem, že to udělám, a ani to nebylo tak, že bych si najednou vyvzpomněl a začal ve stylu „Hele, když už jsme u toho,“ atd., atd. Než jsem před ženou vypustil výraz „přepadení v pekárně“ z úst, vůbec jsem si už nevzpomínal, že jsem sám kdysi pekárnu přepadl.
Upamatoval mne na to tehdy až nesnesitelný hlad. Bylo něco krátce před druhou ráno.
V šest jsme se ženou něco lehčího povečeřeli, v půl desáté jsme vlezli do postele a zavřeli oči, před druhou ráno jsme se však oba probudili. A krátce nato na nás jako tornádo v Čaroději ze země Oz zaútočil hlad. Hlad tak drtivý, že to bylo opravdu až absurdní.
V lednici ale nebylo vůbec nic, co by snad šlo nazvat jídlem. Byla tam všeho všudy jen francouzská zálivka, šest plechovek piva, dvě seschlé cibule, máslo a pohlcovač zápachu. Brali jsme se jen před dvěma týdny a zatím jsme se ještě nestačili pořádně dohodnout, jak se vlastně budeme společně stravovat. A bylo toho tenkrát ještě hodně dalšího, v čem jsme si museli udělat jasno.
Pracoval jsem tehdy v advokátní firmě a žena dělala v kanceláři ve škole designu. Bylo mi osma- nebo devětadvacet (nevím proč, ale nemůžu se na rok, kdy jsem se ženil, už vůbec rozpomenout) a ženě o dva roky a osm měsíců míň. Náš život byl tehdy hrozně hektický,
komplikovaný jak jeskynní soustava a s takovými maličkostmi, jako jsou zásoby potravin, jsme se opravdu nezatěžovali.
Vstali jsme z postele, přešli do kuchyně a jen tak se posadili proti sobě ke stolu. Na to, abychom znovu usnuli, jsme oba měli příliš velký hlad - i jen lehnout si už pro nás znamenalo utrpení -, zároveň jsme ale byli moc hladoví i na to, abychom vstali a něco dělali. A neměli jsme ani tušení, kde a jak jsme k tak hroznému hladu přišli.
V posledním záblesku naděje jsme s manželkou párkrát na střídačku otevřeli dveře lednice, ať jsme to ale zopakovali sebevíc- krát, na obsahu se tím nic nezměnilo. Pivo, cibule, máslo, zálivka a pohlcovač pachů. Byla tu pravda možnost podusit cibuli na másle, ty dvě seschlé chudinky ovšem náš hlad doopravdy zahnat nemohly. Cibuli si vždycky musíte dát ještě s něčím. Není to potravina, co by vás zasytila jen sama o sobě.
„Co třeba podusit pohlcovač pachů s francouzskou zálivkou?“ navrhl jsem v žertu, ale odpovědí mi, jakjsem čekal, bylo jen mrazivé ticho.
„Sedneme do auta a pojedeme najít nějakou restauraci s celonočním provozem,“ řekl jsem. „U hlavní silnice se už určitě něco najde.“
Žena však můj návrh odmítla. Prohlásila, že na žádné chození ven nemá náladu. „Chodit se najíst ven po půlnoci je zvrácenost,“ konstatovala. Ona je v tomhle hrozně staromódní.
„No, to asi jo,“ řekl jsem, když jsem se zhluboka nadechl a vydechl.
Ono se to zřejmě v prvních dnech po svatbě často stává, tenhleten ženin ná…
