Útok na pekárnu (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

 

 

Měli jsme každopádně hlad jako vlci. A vlastně ne jen tak obyčejný hlad. Spíš to byl pocit, jako když člověk spolkne samotnou prázdnotu vesmírnou. Nejdřív jí byl jen kousek ne větší než díra v americkém donutu, během dne v nás ale rychle nabývala, až to dotáhla na bezednou propast. Na obří pyramidu hladu s majestátní hudbou v pozadí.

Odkud se vůbec bere hlad? Ten vzniká samozřejmě z nedostatku potravin. A nedostatek potravin? Ten je zas způsobován deficitem směnných prostředků o odpovídající hodnotě. A proč my nemáme směnné prostředky o náležité protihodnotě? Nejspíš proto, že nemáme dost představivosti. Už to tak nejspíš bude, že mezi prázdnem v břiše a nedostatkem představivosti je jistá bezprostřední souvislost.

Jenže copak to ještě někoho zajímá?

Bůh byl mrtev. I Karl Marx. A John Lennon jakbysmet. A my měli každopádně hlad jako vlci, což bylo důvodem, proč jsme se odhodlali ke špatnostem. Neuchýlil se k nim hlad, protože snad měl nás - naopak, to ty špatnosti měly hlad, a proto se dávaly na naši dráhu... No, nic smysluplnějšího vám k tomu už nepovím, zavání mi to ale celé existencialismem.

„Já už jsem ti fakt skrznaskrz zkaženej,“ povídá parťák. Čímž celý problém vyjádřil v několika málo slovech.

Nebylo divu, když uvážíme, že už jsme rovné dva dny nepozřeli nic víc než vodu. Jen jednou jedinkrát jsme se pokusili jíst nať ze slunečnice, ale neměli jsme už nejmenší chuť to zkoušet podruhé.

A tak se stalo, že jsme se vypravili do pekařství, vyzbrojeni kuchyňskými noži. Pekárna

Image

 

 

stála uprostřed nákupní třídy, z jedné strany měla obchod s futony a povlečením a z druhé strany papírnictví. Majitel podniku byl plešatý chlápek po padesátce a byl to komunista.

Šli jsme pomalu nákupní třídou do pekařství, v rukou nože. Bylo to jako ve filmu V pravé poledne. S každým krokem jsme cítili stále silnější vůni pekoucího se chleba. A čím víc ta vůně sílila, tím horší byly i naše zločinecké sklony. Vzrušovalo nás, že přepadneme pekárnu, vzrušovalo nás i to, že přepadneme komunistu, a vědomí, že to nastane obojí naráz, v nás probouzelo nadšení jak v členech oddílu Hitlerjugend.

Čím dál tím rychleji se blížil večer a v pekárně už proto zbýval jen jediný zákazník. Jakási tetka nepříliš bystrého vzhledu, s olezlou nákupní taškou v ruce. Viselo kolem ní ve vzduchu nebezpečí. Lupičské plány totiž vždycky zhatí právě takové nepříliš bystré tetky. Alespoň

Image

 

 

v televizních kriminálkách to platí na sto procent. Mrknul jsem na parťáka, ať rozhodně nic nepodniká, dokavaď ťa ženská nevypadne z prodejny. A tak jsme dělali, že vybíráme nákup, kuchyňské nože skryté za zády.

Tetka si k zešílení pomalu nandala na tác smaženou rolku a melounový bochánek. Počínala si při tom tak důležitě, jako by nevybírala pečivo, ale šatní skříň a k ní trojdílné zrcadlo. Nijak se ovšem nehrnula k placení. Smažená rolka s melounovým bochánkem pro ni nepředstavovaly víc než pouhou tezi. A klidně by taky mohly být třeba až někde na severním pólu. A ona potřebovala ještě nějaký čas, aby si na to zvykla.

Čas zatím vesele míjel a z pozic teze stihl dezertovat nejprve melounový bochánek. Tetka zavrtěla hlavou, jak si mohla vybrat něco takového. Melounový bochánek, taková hloupost! Předně je přece přeslazený. Vrátila bochánek do regálu a po kratší úvaze šoupla na tácek dva croissanty. Na světě byla nová teze. Ledovec nepatrně uvolnil své sevření a škvírou v mracích dokonce zasvitlo trochu jarního slunce.

„Tak co, už?“ špitl parťák. „Vezmem to jedním vrzem i s tou bábou.“

„Ještě počkej,“ zarazil jsem ho.

Pan vedoucí si toho všeho nevšímal a jako o život poslouchal Wagnera, který se linul z kazeťáku s rádiem. Opravdu nevím, jestli se hodí, aby si komunisti pouštěli zrovna Wagnera.

Tetka dál upřeně zírala na croissanty a smaženou rolku. Něco se jí na nich nezdálo. Něco tu nebylo v pořádku. Croissanty a rolky zjevně nespadají do stejných kategorií. Nastal tu jakýsi ideový rozpor a ona ho evidentně postřehla. Tácek s pečivem se jí v ruce rozklepal jako lednice s pokaženým termostatem. Samozřejmě že ne doopravdy. Čistě a pouze metaforicky. Klepy klepy klep...

Image

 

 

„Pojdme to skoncovat,“ povídá parťák. Hlad, Wagner a napětí, co kolem sebe šířila tetka, způsobily, že byl najednou přecitlivělý jak chmýří na broskvích. Mlčky jsem zavrtěl hlavou.

A tetka, jako by se nechumelilo, nadále bloumala sem a tam peklem, o jakém si mohl nechat zdát i Dostojevskij. Nejprve stanula na tribuně smažená rolka a pronesla k římským občanům projev, který nemůžeme nazvat jinak než vášnivým. Nádherné fráze, úžasná rétorika, to všechno navíc proslovené zvučným barytonem... Publikum tleskalo a tleskalo. Pak na tribunu vystoupil croissant a spustil jakousi nepochopitelnou přednášku o dopravní světelné signalizaci. Rozsvítí-li se na semaforu před ním zelené světlo, vozidlo odbočující vlevo nejprve vyjede kupředu a odbočí teprve ve chvíli, kdy se jeho řidič řádně ujistil, že je protisměrný pruh volný - zkrátka něco v tomto smyslu. Římští občané to sice příliš nepobrali, projev však působil natolik složitě, že opět tleskali, tleskali a tleskali. Tentokrát ještě o trochu víc než smažené rolce, která se proto natošup ocitla nazpátek v polici. A na tetčině tácku zavládla dojemně prostá dokonalost. Croissanty v počtu dvou kusů. A tetka odkráčela z prodejny.

Načež byla pochopitelně řada na nás.

„Víte, my máme opravdu hrozný hlad,“ řekl jsem vedoucímu, nůž stále ukrytý za zády.

„A v kapse navíc ani vindru.“

„Hleďme, hleďme,“ přikyvoval pozorně pan vedoucí.

Nahoře na pultě leželo cvakátko na nehty a my dva s parťákem jsme ho fascinovaně pozorovali. Bylo tak veliké, že jste s ním klidně mohli ocvakat kondoří pařáty. Asi se jednalo o nějaký žertovný předmět.

„Pročpak si nedáte chleba, když máte takový hlad?“ povídá vedoucí podniku.

„My přece nemáme peníze.“

„To už jste říkali,“ pronesl otráveně vedoucí. „Já žádné peníze nechci a vy se tu klidně najezte, co hrdlo ráčí.“

Znovu jsem pohlédl na cvakátko. „Když my se ale právě dali na cestu špatností, víte?“ „Aha, aha.“

„A proto nemůžeme od nikoho přijímat žádné laskavosti.“

„Ovšem.“

„Takže se nezlobte.“

„Chápu,“ přikývl ještě jednou pan vedoucí. „Víte co, uděláme to takhle. Vy se tu teď najíte do sytosti a já vás na oplátku prokleju. Bude vám to tak vyhovovat?“

„Proklejete? A jak to bude fungovat?“

„To se u kletby nikdy předem neví. Ta nemá jízdní řád jako autobus.“

„Tak moment,“ vložil se do toho parťák. „Do tohohle já nejdu. Rozhodně nechci, aby mě proklínal. Pojďme ho prostě zabít a bude to.

Image

 

 

„Počkat počkat,“ povídá vedoucí. „Nechci, abyste mě zabili.“

„A já zas nechci bejt prokletej,“ povídá parťák.

„Musí to rozhodně být něco za něco,“ povídám já.

A pak jsme chvíli jen mlčky pozorovali cva- kátko.

„A co to udělat třeba takhle,“ ozval se majitel podniku. „Máte rádi Wagnera?“

„Ne,“ řekl jsem já.

„Rozhodně ne,“ řekl můj parťák.

„Najděte si k němu cestu a můžete se tu najíst.“

Znělo to jak slova misionáře odněkud z temného světadílu, my na to nicméně ihned přistoupili. Přinejmenším to bylo mnohem lepší, nežli se nechat proklít.

„Já už ho, myslím, mám rád,“ řekl jsem.

„A já taky,“ přidal se parťák.

A tak jsme poslouchali Wagnera a nacpávali se pečivem.

„Opera Tristan a Isolda, dokončená roku 1859, září napříč hudební historií jako zásadní dílo, nezbytné k pochopení pozdější Wagnerovy tvorby,“ předčítal nám k tomu majitel průvodní slovo z obalu.

„Hm, hm.“

„Chramst, chramst.“

„Synovec krále cornwallského Tristan se vypraví pro královnu Isoldu, snoubenku svého strýce, na zpáteční cestě se do ní ale na lodi sám zamiluje. Motiv jejich lásky je ztvárněn nádherným úvodním tématem pro violoncello a hoboj.“

O dvě hodiny později jsme se všichni spokojeně rozešli.

„Zítra můžu pustit třeba Tannhausera,“ navrhl ještě majitel pekárny.

Když jsme dorazili zpátky domů, byla už hladová propast v nás ta tam. A naše představivost se - klepy klep - dávala pomalu do pohybu, jako kdyby se začínala valit dolů z velice mírného svahu.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024