Měli jsme každopádně hlad jako vlci. A vlastně ne jen tak obyčejný hlad. Spíš to byl pocit, jako když člověk spolkne samotnou prázdnotu vesmírnou. Nejdřív jí byl jen kousek ne větší než díra v americkém donutu, během dne v nás ale rychle nabývala, až to dotáhla na bezednou propast. Na obří pyramidu hladu s majestátní hudbou v pozadí.
Odkud se vůbec bere hlad? Ten vzniká samozřejmě z nedostatku potravin. A nedostatek potravin? Ten je zas způsobován deficitem směnných prostředků o odpovídající hodnotě. A proč my nemáme směnné prostředky o náležité protihodnotě? Nejspíš proto, že nemáme dost představivosti. Už to tak nejspíš bude, že mezi prázdnem v břiše a nedostatkem představivosti je jistá bezprostřední souvislost.
Jenže copak to ještě někoho zajímá?
Bůh byl mrtev. I Karl Marx. A John Lennon jakbysmet. A my měli každopádně hlad jako vlci, což bylo důvodem, proč jsme se odhodlali ke špatnostem. Neuchýlil se k nim hlad, protože snad měl nás - naopak, to ty špatnosti měly hlad, a proto se dávaly na naši dráhu... No, nic smysluplnějšího vám k tomu už nepovím, zavání mi to ale celé existencialismem.
„Já už jsem ti fakt skrznaskrz zkaženej,“ povídá parťák. Čímž celý problém vyjádřil v několika málo slovech.
Nebylo divu, když uvážíme, že už jsme rovné dva dny nepozřeli nic víc než vodu. Jen jednou jedinkrát jsme se pokusili jíst nať ze slunečnice, ale neměli jsme už nejmenší chuť to zkoušet podruhé.
A tak se stalo, že jsme se vypravili do pekařství, vyzbrojeni kuchyňskými noži. Pekárna
stála uprostřed nákupní třídy, z jedné strany měla obchod s futony a povlečením a z druhé strany papírnictví. Majitel podniku byl plešatý chlápek po padesátce a byl to komunista.
Šli jsme pomalu nákupní třídou do pekařství, v rukou nože. Bylo to jako ve filmu V pravé poledne. S každým krokem jsme cítili stále silnější vůni pekoucího se chleba. A čím víc ta vůně sílila, tím horší byly i naše zločinecké sklony. Vzrušovalo nás, že přepadneme pekárnu, vzrušovalo nás i to, že přepadneme komunistu, a vědomí, že to nastane obojí naráz, v nás probouzelo nadšení jak v členech oddílu Hitlerjugend.
Čím dál tím rychleji se blížil večer a v pekárně už proto zbýval jen jediný zákazník. Jakási tetka nepříliš bystrého vzhledu, s olezlou nákupní taškou v ruce. Viselo kolem ní ve vzduchu nebezpečí. Lupičské plány totiž vždycky zhatí právě takové nepříliš bystré tetky. Alespoň
v televizních kriminálkách to platí na sto procent. Mrknul jsem na parťáka, ať rozhodně nic nepodniká, dokavaď ťa ženská nevypadne z prodejny. A tak jsme dělali, že vybíráme nákup, kuchyňské nože skryté za zády.
Tetka si k zešílení pomalu nandala na tác smaženou rolku a melounový bochánek. Počínala si při tom tak důležitě, jako by nevybírala pečivo, ale šatní skříň a k ní trojdílné zrcadlo. Nijak se ovšem nehrnula k placení. Smažená rolka s melounovým bochánkem pro ni nepředstavovaly víc než pouhou tezi. A klidně by taky mohly být třeba až někde na severním pólu. A ona potřebovala ještě nějaký čas, aby si na to zvykla.
Čas zatím vesele míjel a z pozic teze stihl dezertovat nejprve melounový bochánek. Tetka zavrtěla hlavou, jak si mohla vybrat něco takového. Melounový bochánek, taková hloupost! Předně je přece přeslazený. Vrátila bochánek do regálu a po kratší úvaze šoupla na tácek dva croissanty. Na světě byla nová teze. Ledovec nepatrně uvolnil své sevření a škvírou v mracích dokonce zasvitlo trochu jarního slunce.
„Tak co, už?“ špitl parťák. „Vezmem to jedním vrzem i s tou bábou.“
„Ještě počkej,“ zarazil jsem ho.
Pan vedoucí si toho všeho nevšímal a jako o život poslouchal Wagnera, který se linul z kazeťáku s rádiem. Opravdu nevím, jestli se hodí, aby si komunisti pouštěli zrovna Wagnera.
Tetka dál upřeně zírala na croissanty a smaženou rolku. Něco se jí na nich nezdálo. Něco tu nebylo v pořádku. Croissanty a rolky zjevně nespadají do stejných kategorií. Nastal tu jakýsi ideový rozpor a ona ho evidentně postřehla. Tácek s pečivem se jí v ruce rozkle…
