Spánek (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

3

Manželovi jsem neřekla nic ani o spánkové paralýze, ani o tom, že jsem do rána oka nezamhouřila. Ne že bych to snad před ním chtěla nějak skrývat. Jenom jsem měla dojem, že není zvlášť nutné, abych mu o tom říkala. Jednak tím ničemu nepomůžu a jednak přece není žádná velká tragédie, že člověk jednu noc nemůže spát. To se občas stane každému.

Stejně jako vždycky jsem dala manželovi kávu a dítěti horké mléko. Manžel posnídal toust a dítě kukuřičné lupínky. Manžel přelétl očima noviny a dítě si potichu prozpěvovalo nějakou nově naučenou písničku. Pak oba nasedli do bluebirdu a odjeli pryč. Buď opatrný, řekla jsem já. Žádný strach, řekl manžel. Oba mi zamávali rukou. Docela stejně jako vždycky.

Poté, co odjeli, jsem se posadila na pohovku a přemýšlela, co dál. Co bych teď měla udělat? A co budu muset udělat? Šla jsem do kuchyně, otevřela lednici a zkontrolovala obsah. A zjistila jsem, že se vcelku nic nestane, když se dnes vůbec nevydám na nákupy. Máme chleba. Máme mléko. Máme i vajíčka. I mražené maso. I zeleninu. Máme prostě všechno, abychom vystačili až do zítřejšího oběda.

Potřebovala jsem kvůli něčemu zajít do banky, ne ovšem tak naléhavě, abych to musela udělat hned dneska. Můžu to klidně nechat i na zítřek.

Usazená na pohovce jsem si zas začala číst v Anně Kareninové. Po tak dlouhé době od prvního přečtení jsem si teď znovu uvědomila, že si z obsahu té knihy skoro vůbec nic nepamatuju. Na většinu z postav a výjevů jsem si vůbec nevzpomínala. Měla jsem dokonce dojem, že snad musím číst úplně jinou knihu. Připadalo mi to zvláštní. Když jsem ten román četla tenkrát, docela určitě mě dojal, nakonec mi z něj ale v hlavě nezůstalo vůbec nic. Vzpomínky na citové rozechvění a vytržení, které jsem tehdy určitě musela zažívat, se mi do jedné vykouřily beze stopy z mysli, ani jsem nevěděla jak.

Nač pak ale byla celá ta ohromná spousta času, kterou jsem tenkrát strávila čtením?

Odložila jsem knihu a chvíli o tom uvažovala. Příliš jsem to však nechápala a navíc mi zanedlouho přestalo být jasné i to, o čem to vlastně vůbec přemýšlím. Než jsem se nadála, přistihla jsem se, že jenom naprázdno pozoruju stromy za oknem. Potřásla jsem hlavou a dala se zase do čtení.

Někde za polovinou prvního svazku byl mezi stránkami přichycený úlomek čokolády. Byla celá vysušená a rozpadlá na drobky, přilepené k papíru. To jsem určitě tenkrát na vyšší střední musela jíst při čtení čokoládu, napadlo mě. Hrozně ráda jsem se tehdy při četbě knih něčím živila. Když už jsme tak u toho, vždyť já jsem od doby, co jsem se vdala, přestala úplně jíst čokoládu. Protože můj manžel nerad viděl, když jím sladkosti. Ani dítěti je skoro nedáváme. A proto je taky vůbec nemáme doma.

Jak jsem tak pozorovala ty vybělené kousky čokolády z doby před víc než deseti lety, najednou jsem na čokoládu dostala strašnou chuť. Hrozně se mi zachtělo ládovat se tak jako dřív čokoládou a číst k tomu Annu Kareninovou. Úplně jsem cítila, jak každičká buňka v mém těle samou touhou po čokoládě tají dech a smršťuje se.

Přehodila jsem si přes ramena pletenou vestu, nastoupila do výtahu a sjela do přízemí. A zašla jsem kousek od nás do cukrárny a koupila si dvě mléčné čokolády, už od pohledu hodně sladké. A jen jsem vyšla z obchodu, okamžitě jsem roztrhla obal a rovnou za chůze jedla. Pusu mi naplnilo mléčně čokoládové aroma. Zřetelně jsem cítila, jak mi její naprosto bezprostřední sladkost prostupuje do celého těla. Cestou výtahem jsem si strčila do úst druhý kousek. Vůně čokolády zaplavila i výtah.

Usazená na pohovce jsem jedla čokoládu a dál u toho četla Annu Kareninovou. Nechtělo se mi ani trochu spát. Nebyla jsem ani unavená. Mohla jsem číst a číst třeba donekonečna. Když jsem zkonzumovala celou jednu čokoládu, rozbalila jsem další a polovinu jí snědla. Ve chvíli, kdy jsem dočetla první díl knihy někam do dvou třetin, podívala jsem se na hodiny. Ukazovaly jedenáct hodin čtyřicet minut.

Jedenáct hodin čtyřicet minut?

Co nevidět se vrátí manžel. Honem jsem zavřela knihu a šla do kuchyně. A napustila do hrnce vodu a zapálila pod ním plyn. Nakrájela pórek a nachystala všechno k přípravě pohankových nudlí. Než se začala vařit voda, namočila jsem řasy wakame a připravila jsem je s octem. Vyndala jsem z ledničky tófu a připravila ho studené s příchutí. A pak jsem zašla do koupelny a vyčistila si zuby, aby ze mne nebyla cítit čokoláda.

Manžel se ukázal téměř ve stejnou chvíli, co se začala vařit voda. Prý byl s prací hotov mnohem dřív, než čekal.

Ve dvou jsme jedli pohankové nudle. Manžel mi při jídle vyprávěl o nějakém novém lékařském přístroji, který uvažují zavést v ordinaci. O jakémsi aparátu, který dokáže odstranit zubní kámen mnohem líp než ten, co tam měli doposud. A trvá to prý i mnohem kratší dobu. Cena, ta je jako obvykle dost vysoká, ale já mám dojem, že se to vyplatí, vykládal mi manžel. Jelikož k nám teď v poslední době chodí dost lidí jen kvůli odstranění zubního kamene. No co myslíš ty? zeptal se mě můj muž. Já ale na nějaký pitomý zubní kámen neměla ani pomyšlení. U jídla o něčem takovém nechci ani slyšet, natožpak nad tím ještě hloubat. Přemýšlela jsem totiž zrovna o všem možném, co souviselo s velkým překážkovým dostihem. Nějaký zubní kámen mě vůbec nezajímal. Jenže nebylo zbytí. Manžel to myslel vážně. Zeptala jsem se, kolikpak ten přístroj stojí a dělala, že o tom přemýšlím. No jestli ho potřebuješ, asi by sis ho měl koupit, řekla jsem nakonec. S penězi se to už vždycky nějak zařídí. Nechystáš se přece rozhazovat za zábavu.

To je pravda, řekl manžel. Nechystám se přece rozhazovat za zábavu, zopakoval, co jsem právě řekla. A pak se mlčky pustil do pohankových nudlí.

Do větví stromu za oknem usedl párek nějakých velkých ptáků, kteří začali prozpěvovat. Bezděky jsem je pozorovala. Spát se mi nechtělo. Nebyla jsem ani trochu ospalá. Jak ale proboha bylo něco takového možné?

Zatímco jsem odklízela nádobí, seděl můj manžel na pohovce a četl si noviny. Kousek od sebe měl položenou Annu Kareninovou, nevěnoval tomu ale zvláštní pozornost. Jeho totiž vůbec nezajímá, jestli si snad něco čtu anebo ne.

Když jsem domyla nádobí, řekl mi manžel, že má dnes pro mě dobrou zprávu. No co prý myslím, že to je?

Řekla jsem, že to tedy vážně netuším.

První odpolední pacient dneska odřekl. A já mám proto volno až do půl druhé, řekl manžel a celý se rozzářil.

Chvilku jsem o tom přemýšlela, jenže jsem vůbec nepřišla na to, proč by to měla být dobrá zpráva. No proč proboha?

Že šlo o vybídnutí k sexu, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy se zvedl a lákal mě do postele. Jenomže já na to neměla vůbec náladu. Naprosto jsem nechápala, proč bych měla něco takového udělat. Chtěla jsem se co nejdřív vrátit ke knize. Natáhnout se sama na pohovku, jíst čokoládu a obracet přitom stránky Anny Kareninové. Po celou dobu, co jsem myla nádobí, jsem myslela jen na člověka jménem Vronskij. Hloubala jsem, jak to jen ten Tolstoj dokázal, že měl všechny své postavy tak dokonale přečtené. Jeho popis situace byl skvělý a přesný. Jenomže právě to také zároveň nadobro vylučovalo záchranu a spásu jistého druhu. A tahle záchrana a spása pak –

Zavřela jsem na chvíli oči a přitiskla si prsty na skráně. A řekla jsem, že mě vlastně dneska už od rána tak trochu pobolívá hlava. Promiň, je mi to moc líto… Jelikož mě občas bolívá hlava opravdu hrozně, spolkl mi to manžel jako malinu. Nepřepínej se a radši se natáhni a odpočívej, ano? řekl mi. Tak hrozné to zas není, řekla jsem já. Seděl na pohovce, dokud nebylo něco po jedné a zaposlouchaný do hudby si pomalu pročítal noviny. A zase vykládal o tom svém lékařském aparátu. Že prý i když si člověk třeba koupí špičkový přístroj za velké peníze, stejně ta věc za dva tři roky zastará, musíš si pak zas hned pořídit další a jediný, kdo na tom vydělá, jsou firmy, které ty krámy vyrábějí – takovéhle řeči vedl. Sem tam jsem přikývla, ale vlastně jsem ho skoro neposlouchala.

Když se muž odpoledne vydal zas do práce, složila jsem noviny a polštáře z pohovky naklepala a vrátila zase na místo. A opřená o okenní rám jsem se porozhlédla po místnosti. Nechápala jsem to. Jak to, že nejsem ospalá? V minulosti se párkrát stalo, že jsem probděla celou noc. Tak dlouho vzhůru jsem ale ještě nikdy nebyla. Za normálních okolností bych už dávno musela spát jako dřevo, a i kdyby snad ne, stejně bych musela být přinejmenším beznadějně ospalá. Já ale ospalá naprosto nebyla a hlavu jsem měla úplně čistou a jasnou.

Šla jsem do kuchyně a udělala si horkou kávu. A přemýšlela jsem, co mám teď dělat. Samozřejmě, že jsem si chtěla dál číst v Anně Kareninové. Zároveň jsem ale chtěla zajít tak jako vždycky do bazénu a zaplavat si. Po hrozném váhání jsem se nakonec rozhodla jít plavat. Neuměla bych to dost dobře vysvětlit, ale cítila jsem, že si chci dát pořádně do těla, abych ze sebe mohla cosi dostat pryč. Dostat pryč. Ale co vlastně? Chvilku jsem nad tím přemýšlela. Co to vlastně chci dostat pryč?

Nemám tušení.

To cosi ovšem vágně viselo v mém nitru jako možnost jistého druhu. Byla bych to ráda nějak pojmenovala, nevybavovalo se mi však to správné slovo. Správná slova já hledám jen s obtížemi. Snad by to byl mohl dokázat Tolstoj.

Na každý pád jsem si tak jako pokaždé dala do tašky plavky, sedla do Hondy City a vydala se do sportovního klubu. V bazénu nebyl nikdo, koho bych neznala. Plaval tam jenom jeden mladý muž a jedna žena středního věku. Plavčík znuděně pozoroval hladinu bazénu.

Převlékla jsem se do plavek, nasadila si plavecké brýle a tak jako vždycky jsem třicet minut plavala. Třicet minut mi ovšem vůbec nestačilo. Plavala jsem pak ještě dalších patnáct. A na závěr ještě napjala všechny síly a dala si dva bazény kraulem. Lapala jsem pak sice po dechu, jenže jsem zároveň taky cítila, že mám v sobě sil ještě víc než dost. Když jsem vylézala z bazénu, hleděli na mě ti lidé se značným podezřením.

Ve tři mi ještě zbýval nějaký čas, a tak jsem zajela autem do banky a vyřídila tam svou záležitost. Pomýšlela jsem i na to, že zajedu do supermarketu a nakoupím, nakonec jsem si to ale rozmyslela a jela rovnou domů. A tam si dál četla v Anně Kareninové. A snědla zbylou čokoládu. Když se pak ve čtyři vrátil domů syn, dala jsem mu džus a vlastnoručně připravené ovoce v rosolu. A pak jsem se pustila do vaření večeře. Nejdřív jsem vyndala z lednice maso a rozmrazila ho a k tomu jsem nakrájela zeleninu, abych to pak všechno mohla osmažit. Připravila jsem misoširu, uvařila jsem rýži. Vykonala jsem to všechno velice rychle, jako nějaký stroj.

A pak jsem si dál četla Annu Kareninovou.

Spát se mi nechtělo.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024