6
Svlékla jsem noční kimono, natáhla jsem si džíny a přes tričko si oblékla jachtařskou parku. A sepnula jsem si vlasy pevně dozadu, zastrčila si je pod parku a na hlavu si posadila manželovu baseballovou čepici. V zrcadle jsem vypadala jako nějaký kluk. No výborně. A pak jsem si obula sportovní boty a sešla na podzemní parkoviště.
Nasedám do Hondy City, otáčím klíčkem a nechávám chvíli běžet motor. A zaposlouchám se do toho zvuku. To samé hučení co vždycky. Položím obě ruce na volant a chvilku zhluboka dýchám. Pak zařadím jedničku a vyjedu před dům. Auto jako by se dnes pohybovalo nějak mnohem lehčeji než obvykle. Připadá mi, jako bychom klouzali po ledě. Opatrně zařadím, projedu naší čtvrtí a vyjedu na hlavní tah směr Jokohama.
Je teď už něco kolem třetí ráno, ale aut, která tu uhánějí po silnici, není rozhodně nijak málo. Asfalt se třese pod koly ohromných dálkových kamiónů, proudících od západu k východu. Tihle lidé tedy vážně nespí. Aby se zvedla efektivita dopravy, spí přes den a pracují vždycky v noci.
Já můžu pracovat ve dne v noci, napadá mě. Já totiž nepotřebuju spát vůbec.
Jistěže, z pohledu biologie se to může jevit jako něco nepřirozeného. Jenomže, kdo z lidí vlastně co ví o nějaké přírodě? Co snad je biologicky přirozené a co není, o tom se můžeme leda tak dohadovat na základě určité zkušenosti. A já se právě nacházím v bodě zcela mimo takovéhle dohady. Co mě tak považovat za transcendentální vzorek skoku ve vývoji lidského druhu? Žena, která nespí. Ukázka rozšířeného vědomí.
Pousměju se.
Transcendentální vzorek vývoje.
Zaposlouchaná do hudby z rádia jedu a jedu až do přístavu. Chtěla jsem si pustit nějakou klasiku, nepovedlo se mi ale najít stanici, která by uprostřed noci něco takového vysílala. Ať jsem naladila, co chtěla, ozval se vždycky jen pitomý rock s texty v japonštině. Jen samé slizké cajdáky o lásce, ze kterých mi naskakovala husí kůže. Zaposlouchala jsem se do nich jen čistě z nezbytí. Měla jsem z toho pocit, jako bych se ocitla někde hrozně daleko. Nesmírně daleko od Mozarta i Haydna.
Zastavím vůz na velikém parkovišti, vyznačeném v parku bílými čarami, a vypínám motor. Vybírám si to nejsvětlejší místo, kde je okolo úplně prázdno. Na celém parkovišti tu stojí jen jedno jediné auto. Auto, v jakém se ráda vozí mládež. Bílé dvoudvéřové kupé. Asi nějací milenci. Nemají zřejmě peníze na hotel, tak se tu spolu objímají v autě. Pro jistotu si narazím čepici hluboko do očí, aby nebylo poznat, že jsem žena. Znovu se ujistím, že jsou dveře u auta zamčené.
Jak se tak jako ve snách rozhlížím po svém okolí, vzpomenu si najednou, jak jsem si v prvním ročníku na vysoké vyjela jen se svým klukem na vyjížďku a na to, jak jsme se pak v jednu chvíli začali spolu mazlit v autě. On už to pak nemohl vůbec vydržet a chtěl po mně, abych ho pustila dovnitř do sebe. Jenže já odmítla. Položím obě ruce na volant a zaposlouchaná do hudby na to všechno vzpomínám. Tvář toho kluka si ale nedokážu dobře vybavit. Mám dojem, že se to všechno stalo už hrozně dávno.
Připadá mi, jako by se ode mě vzpomínky na doby předtím, než jsem přestala spát, vzdalovaly čím dál větší rychlostí. A je to velice zvláštní pocit. S příchodem noci mám vždycky dojem, jako bych to v době, kdy jsem ještě spávala, nebyla doopravdy já a jako by vzpomínky z té doby nebyly doopravdy moje. Takhle se tedy člověk mění, napadá mě. Tu změnu ovšem nikdo nepozná. Nikdo ji nezaregistruje. Vím o ní jenom já. I kdybych jim to přímo řekla, oni by to zřejmě nechápali. Asi by se mi ani nepokoušeli uvěřit. A i kdyby se třeba i pokusili, nikdy by doopravdy nepochopili, co vlastně cítím. Měli by mě nejspíš jen za někoho, kdo jim narušuje svět jejich vlastních racionálních vývodů.
Jenomže já se doopravdy změnila.
Netuším, jak dlouho jsem tam tak nepohnutě seděla. Obě ruce jsem měla na volantu a oči pevně zavřené. A jen jsem pozorovala tu černou tmu beze spánku.
Najednou mě vrátil k sobě pocit něčí přítomnosti. Někdo tu prostě byl. Otevřela jsem oči a rozhlé…
