5
A tak jsem se té své nespavosti nakonec přestala bát. Nebylo totiž čeho. Stačilo jen uvažovat trochu konstruktivněji. Začala jsem to brát tak, že se mi tím přece rozšiřuje život. Čas od deseti večer do šesti do rána náležel jenom mně samotné. Tahle celá jedna třetina dne mi do téhle chvíle vždycky celá praskla na spánek, na tu jejich takzvanou zchlazovací léčbu. Teď ovšem patřila jen a jen mně. Není nikoho jiného. Je jen moje. A já si s tím časem můžu dělat, co se mi jenom zlíbí. Aniž by to koho sebeméně obtěžovalo, aniž bych tím na koho kladla jakékoli nároky. Ano, byl to opravdu rozšířený život a nic jiného. Život, který se mi rozšířil o celou jednu třetinu.
Možná mi namítnete, že něco takového není z pohledu biologie ani trochu normální. A možná budete mít pravdu. A já budu někdy v budoucnu opravdu muset splatit dluh vzniklý tím, že jsem dál a dál prováděla něco podobně nenormálního. Možná si život bude za to rozšíření – za to, že jsem si ho vybrala s předstihem – chtít později vzít právě tolik zpátky. Je to sice jen úplně nepodložená hypotéza, na druhou stranu ji ovšem ani nic nevyvrací a mně samotné připadá, že celkem dává smysl. Že zkrátka nakonec opravdu bude v souhrnné časové bilanci přesně odpovídat ono má dáti – dal.
Ale abych byla upřímná, už mi to vlastně bylo všechno úplně jedno. Ani trochu by mi nevadilo, i kdyby se snad stalo něco, kvůli čemu bych musela předčasně umřít. Hypotézy ať si jen hezky kráčí po vlastních cestách. Přinejmenším v tuhle chvíli se mi totiž život doopravdy rozšířil. A bylo to něco nádherného. Úplně jsem to cítila pod rukama. Ten pocit, že skutečně žiju, tady a teď. Že mě nic nekonzumuje a nespotřebovává. Že tu přinejmenším existuje má nezkonzumovaná a nespotřebovaná část. A já že právě proto můžu s takovou opravdovostí vnímat, že jsem naživu. Myslím, že život člověka, kterému tenhle pocit schází, nemá žádný smysl, i kdyby trval sebedéle. Teď už to vidím úplně jasně.
Když jsem se ujistila, že manžel tvrdě spí, sedla jsem si v obýváku na pohovku, o samotě popíjela brandy a otevřela si k tomu knihu. Během prvního týdne jsem přečetla Annu Kareninovou celkem třikrát po sobě. Při každém dalším čtení jsem v ní dokázala objevit něco nového. Tenhleten sáhodlouhý, veliký román přímo přetékal nejrůznějšími objevy a záhadami. Jako u tradičních ozdobných dřevěných skříněk skrývaly se tu v jednom světě ještě další, menší světy, a v nich pak opět ještě menší. A tyhle světy pak všechny dohromady společně vytvářely celý vesmír. Vesmír, který tu po celou dobu byl a čekal, až ho někdo objeví. V minulosti jsem z něj nedokázala pochopit nic víc než jen docela nepatrný střípek. Teď už jsem ho ale byla schopná prohlédnout skrz naskrz a porozumět mu. Co tu chtěl Tolstoj jako spisovatel vlastně říct, co si přál, aby odtud čtenáři vyčetli, jak organicky tohle jeho poselství v románě vykrystalizovalo a co z toho románu pak ve výsledku překonalo a převýšilo i samotného spisovatele. To všechno jsem dokázala nahlédnout.
Ať jsem se soustředila sebevíc, neunavovalo mě to. Když už jsem z Anny Kareninové vyčetla, co se jen dalo, pustila jsem se do Dostojevského. Mohla jsem číst knih, kolik se mi jen zamanulo. A soustředit se libovolně dlouho, aniž bych cítila únavu. Bez obtíží jsem chápala i ty nejsložitější pasáže. A navíc i pociťovala hluboké dojetí.
Tohle jsem já, jaká bych měla opravdu být, uvědomovala jsem si. Tím, že jsem odhodila spánek, jsem totiž rozšířila sama sebe. Hlavní je dokázat se soustředit, cítila jsem. Žít život člověka, který se soustředit nedovede, to je jako mít otevřené oči a stejně vůbec nic nevidět.
Netrvalo to dlouho a došlo brandy. Vypila jsem prostě celou láhev. Vypravila jsem se do jednoho dražšího obchodního domu a koupila zase to samé, Rémy Martin. A ještě i láhev červeného. A taky luxusní křišťálovou skleničku na brandy. A čokoládu a sušenky.
Čas od času se stalo, že mě četba velice rozrušila. V takových chvílích jsem odkládala knihu a přímo v pokoji si dopřála trochu pohybu…
