Podivná knihovna (Haruki Murakami)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

23

Přesně jak jsem čekal, pletl si ovčí mužík cesty v jednom kuse a musel neustále zkoušet další a další. Vypadalo to ale, že se i přesto blížíme pomaličku k cíli. Občas se zastavil, otíral špičkami prstů zeď a pak je pozorně olizoval. Jindy zas přidřepl a přitiskl ucho k zemi. Nebo si něco mumlavě povídal s pavouky, kteří tu měli pod stropem natažené sítě. A když jsme dorazili na roh, začal se točit dokolečka jako větrná smršť. Takhle to ovčí mužík dělá, když si chce vybavit tu správnou cestu bludištěm. Počíná si zkrátka úplně jinak než běžní lidé.

Čas mezitím neúnavné pádil kupředu. Přiblížilo se svítání a temnota novoluní jako by pomaličku řídla. Pospíchali jsme s ovčím mužíkem k cíli. Nežli se rozední, musíme se dostat k posledním dveřím. Jinak se probudí dědek, všimne si, že jsme zmizeli, a okamžitě se za námi pustí.

„Stihneme to?“ strachoval jsem se.

„Jo, teď už jsme v bezpečí. Odsud dál už to bude snadné.“

Zdálo se, že si ovčí mužík na správnou cestu doopravdy vzpomenul. Hnali jsme se spolu rychlým krokem chodbami od jednoho rohu ke druhému. A pak jsme konečně vběhli do poslední, rovné chodby. Na jejím konci byly dveře a zpoza nich škvírou slabě prosvítalo světlo.

„Vidíš, říkal jsem ti, že si tu cestu vybavím,“ pravil ovčí mužík pyšně. „Už zbývá jen projít dveřmi. Jakmile to uděláme, jsme svobodní.“

Jakmile jsme ty dveře otevřeli, narazili jsme na dědka.

 

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024