Podivná knihovna (Haruki Murakami)

18

Novoluní se mezi nás vkradlo tichounce jak slepý delfín.

Večer se na mne přišel podívat dědek. Když uviděl, že sedím za stolem, celý zabraný do čtení, zaradoval se. Pohled na to, jak se raduje, maličko potěšil i mě samotného. Jsem už prostě jednou takový, že mě těší, když vidím něčí radost.

„Skvělé, skvělé!“ zvolal dědek a trochu se podrbal na bradě. „Jde to mnohem lépe, než jsem čekal. Výborně, chlapečku!“

„Děkuji,“ řekl jsem já. Ani chvála mi totiž není úplně lhostejná.

„Čím dříve budeš hotový se čtením, tím dřív tě odsud pustím,“ sliboval dědek. A zvedl významně prst. „Rozuměls?“

„Ano,“ řekl jsem.

„Neschází ti nic?“

„Inu,“ já na to, „jakpak se asi má moje máma a můj špaček? To mi teď trochu dělá starosti.“

„Svět plyne dál, jako by se nic nedělo,“ zamračil se dědek. „Všichni se starají o své a žijí si vlastním životem. Máma i špaček, jeden jak druhý. Svět plyne dál, jako by se nic nedělo.“

„Ano,“ přikývl jsem, i když jsem moc dobře nechápal, co by se vlastně mělo dít.