Podivná knihovna (Haruki Murakami)

24

Byla to stejná místnost, v jaké jsem se s ním potkal poprvé. Místnost 107 v suterénu knihovny. Dědek tu seděl za stolem a upřeně na mě zíral.

Hned vedle dědka stal veliký černý pes. S obojkem posázeným drahokamy a zelenýma očima. S tlustýma tlapama, z nichž každá měla rovných šest drápů. Ušiska měl rozčísnutá vedví, čenich tak hnědý, jako by si jej opálil na slunci. Byl to ten pes, který mě kdysi dávno pokousal. A svíral v zubech mého špačka, celého od krve.

Bezděčné mi unikl slabý výkřik. Ovčí mužík mě raději pro jistotu podepřel.

„Už dlouho tu na vás čekám, milánkové,“ oslovil nás dědek. „A máte sakramentské zpoždění! Co?!“

„Jinak to opravdu nešlo, mistře…“ začal ovčí mužík.

„Zmlkneš, neřáde!“ okřikl ho hlasitě dědek, vytáhl od pasu vrbový prut a třísknul s ním o stůl. Pes našpicoval ušiska a ovčí mužík už ani necekl. Nastalo hrobové ticho.

„Takže,“ řekl významně dědek. „Copak já s vámi jen udělám?“

„Neměl jste náhodou spát jako dřevo, když dneska máme novoluní?“ odvážil jsem se k otázce.

„Chachá,“ zasmál se posupně dědek. „Ty jsi mi nějaký chytrý, chlapečku. Nevím, kdo ti to nakukal, ale každopádně jsi mě dost podcenil. Stačí, abych na vás jen pomyslel, a v tu ránu vás vidím tak jasně jako melouny na poli v pravé poledne.“

Zatmělo se mi před očima. Nepředloženosti, kterou jsem udělal, teď padl za oběť i můj špaček. Boty jsou taky v tahu a s mámou už se nejspíš víckrát neuvidím.

„Tebe,“ namířil dědek vrbovým prutem přímo na ovčího mužíka, „nakrájím nabroušeným nožem na nudle a hodím tě sežrat stonožkám.“

Ovčí mužík se schoval za mne a rozklepal se jako sulc.