Podivná knihovna (Haruki Murakami)

5

„Tak jen pojď za mnou,“ vyzval mě děda.

O kousek dál se chodba větvila vlevo a vpravo. Děda se vydal doprava. Po chvilce se chodba znovu rozdělila vlevo a vpravo. Tentokrát ale děda zahnul doleva. Čekal nás ještě bezpočet dalších rozdvojek i odboček, na kterých děda pokaždé zahýbal vpravo či nalevo, aniž by nad tím musel nějak zvlášť uvažovat. Občas dokonce otevíral další dveře, kterými jsme pak vcházeli do dalších a dalších chodeb.

Mátlo mě to všechno čím dál víc. Kdo to totiž kdy viděl, aby se v podzemí pod městskou knihovnou nacházelo takovéhle obrovité bludiště? Zvlášť, když ta knihovna věčně věků válčí s omezeným rozpočtem a nemohla by si dovolit ani jen docela malinkaté bludišťátko? Uvažoval jsem, jestli se na to nemám zeptat dědy, bál jsem se ale, aby se na mě nerozkřiknul, a tak jsem radši mlčel.

I tenhle labyrint byl ale nakonec za námi a na konci chodby se ukázala veliká železná vrata. Visela nad nimi cedule s nápisem „Studovna“. A všude kolem vládlo ticho jak někde na hřbitově o půlnoci.

Děda vytáhl z kapsy svazek klíčů a za náramného chrastění našel mezi nimi ten správný. Veliký, staromódní klíč. Vsunul ho do klíčové dírky ve vratech, pak na mě vrhnul významný pohled a s hlasitým cvaknutím otočil klíčem v zámku směrem doprava. Železná vrata se otevřela s pronikavým, zlověstným skřípěním.

„No tak,“ řekl děda. „Alou dovnitř, hochu.“

„Do těchhle dveří?“

„Přesně tak.“

„Ale vždyť je tam úplná tma,“ namítl jsem. Za vraty byla opravdu tma taková, jako by tam zela díra do vesmíru.