Podivná knihovna (Haruki Murakami)

22

„Jenže když vás s ní praští, nemůžete pak vůbec nic dělat?“

„Nemůžu. Přesně tak. A proto na ty své kožené boty raději opravdu zapomeň.“

„Rozumím. Už na ně nebudu myslet,“ ujistil jsem ho.

Chvíli jsme mlčky šli dlouhatánskou chodbou.

„Poslechni,“ oslovil mě pak ovčí mužík.

„Co prosím?“

„Už jsi na ty své boty zapomněl?“

„Jistě, zapomněl,“ ujistil jsem ho. Jenomže právě tím jsem si ty tak pracně zapomenuté boty nanovo připomenul.

Schodiště bylo studené a kluzké a kamenné stupně měly dokulata ochozené hrany. Sem tam jsem šlápl na nějaký hmyz. Jelikož jsem byl bosý, nebylo takové šlápnutí na kdovíjakou neznámou havěť vůbec nic příjemného. Občas mi to pod nohou měkce začvachtalo, jindy zas křuplo. Proč jsem si jenom nenechal boty, litoval jsem trpce.

Vystoupali jsme dlouhatánským schodištěm až nahoru a konečně dorazili k železným vratům. Ovčí mužík vytáhl z kapsy svazek klíčů.

„Musím odemknout úplně potichu. Aby se nevzbudil mistr.“

„Přesně tak,“ souhlasil jsem.

Ovčí mužík vsunul klíč do klíčové dírky a otočil jím doleva. Zámek s hlasitým cvaknutím povolil. Potom se dveře s pronikavým, nepříjemným zaskřípěním otevřely. Tiché odemknutí se nekonalo.

„Odsud dál myslím bylo hrozně spletité bludiště.“

„Už to tak bude,“ přisvědčil ovčí mužík. „Mám vážně dojem, že tu bylo bludiště. Moc dobře si ho už nevybavuju, ale snad si s ním nějak poradíme.“ Odvahu mi tím zrovna nedodal. Na bludištích je nejhorší, že nikdy nevíte, jestli jste zvolili správnou cestu, dokud jí neprojdete až úplně na konec. A když pak na samém konci zjistíte, že jste si vybrali špatně, bývá už kolikrát pozdě. To je u bludišť největší kámen úrazu.