Tanec pro všechna dítka Boží
Jošija se probudil do nejhorší možné kocoviny vůbec. Napnul všechny síly, aby otevřel oči, ale povedlo se mu to jen napůl. Levé víčko ho neposlouchalo. Měl pocit, že se mu přes noc hlava proměnila v jeden veliký bolavý zub. Ze zanícených dásní prosakoval špinavý hnis, který mu pomalu zevnitř rozežíral mozek. Pokud to nechá tak, ještě se mu v hlavě všechno rozteče a zmizí. Měl ale zároveň dojem, že jestli k tomu má dojít, už s tím stejně nic nenadělá. Byl by se rád ještě trochu prospal, kdyby to bylo možné. Sám ale dobře věděl, že už neusne. Na to mu bylo trochu moc špatně.
Loupl pohledem po hodinách u postele, ty tam ale kdovíproč nebyly. Nebyly prostě tam, kde měly být. A brýle jakbysmet. Zřejmě je někam odhodil, aniž věděl, co vlastně dělá. Nebylo by to rozhodně poprvé.
Napadlo ho, že by už měl vstávat, ale sotva se na posteli trochu nadzvedl, zatmělo se mu před očima a hned se zas skácel obličejem do polštáře. Do sousedství zrovna vjelo auto prodejce sušáků na prádlo. Vaše staré sušáky vám rádi vyměníme za nové. Cena sušáků je stále tatáž jako před dvaceti lety, tvrdil hlas z amplionu. Fádní, donekonečna protahovaný hlas muže ve středních letech. Stačilo ho jen zaslechnout, aby se s člověkem všechno zatočilo jako při mořské nemoci. Samotný pocit nevolnosti ale ještě pořád nestačil na to, aby se mohl vyzvracet.
Jeden kamarád mu tuhle tvrdil, že když člověka trápí ráno kocovina, to nejlepší, co může udělat, je pustit si v televizi ranní wideshow, zábavně-zpravodajskou estrádu. Stačí jen zaslechnout inkvizitorské skřehotání „zpravodajů“ z řad mediálních hvězd, a všecko, co snad ještě z uplynulé noci zbývá v žaludku, se ochotně a rádo dere ven.
Tentokrát ale neměl Jošija po ránu tolik energie, aby se ještě zvedal a chodil k televizoru. Měl co dělat, aby vůbec zvládal dýchat. Uvnitř v očích mu v nepravidelných intervalech, ale tím vytrvaleji, střídal průzračnou záři kalný bílý kouř. Všechno, co viděl, bylo podivně ploché, jako nějaká deska. Takhle nějak nejspíš vypadá smrt, napadlo ho najednou. Pocit je to každopádně natolik hnusný, že si ho propříště milerád odpustí. To už by radši opravdu na místě umřel. Bože, tohle na mě už víckrát nesesílej, prosím.
Od Boha už byl jen krůček ke vzpomínce na matku. Zatoužil se napít vody a už už by byl matku zavolal, sotva se do toho ale dal, uvědomil si, že tu kromě něj už nikdo není. Matka se před třemi dny vydala s ostatními věřícími do Kansai. Neuvěřitelné, jaké jsou mezi lidmi rozdíly, pomyslel si. Máti coby služebnice Boží vypomáhá jako dobrovolnice, syn si tu zatím zvládnul uhnat takovouhle megakocovinu. Nezvedne se sám z postele, a ani nezvládne otevřít levé oko. S kýmpak to vlastně tolik pil? Vůbec si nemohl vzpomenout. Jen se o to pokusil, jako by se mu v hlavě všechno proměnilo v kámen. Nechá to raději na později, až bude mít víc klidu.
Poledne asi ještě nenastalo. Z intenzity světla, které pronikalo dovnitř mezerou mezi záclonami, ale Jošija odhadoval, že už nejspíš musela minout jedenáctá. Pracoval v nakladatelství a z pozdních příchodů mladých zaměstnanců jako on tam většinou nedělali žádnou vědu. Stačilo pak zpoždění napracovat přesčas a věc se pokládala za vyřízenou. Dostavit se ovšem do práce až někdy po obědě znamenalo, že si to od nadřízených schytá, až mu to nebude milé. Což by ještě snesl, nechtěl ale nadělat problémy věřícímu z Obce, který ho do zaměstnání doporučil.
Když se konečně vyhrabal z domu, byla skoro jedna. Kdykoliv jindy by si pod vhodnou záminkou vzal volno, v pracovním stole mu ale ležel dokument, který bylo bezpodmínečně třeba během dneška zalomit do sloupců a vytisknout, což byl úkol, který nemohl svěřit nikomu jinému.
Vyšel z nájemního domu v Asagaji, kde společně s matkou bydleli, po Centrální trati dojel vlakem do Jocuje, kde přestoupil na trasu metra Marunouči, na Kasumigaseki znovu přestoupil na trasu Hibija a nakonec vystoupil ve stanici Kamijačó. Nejisté kroky ho nesly přes spoustu schodů nahoru a pak zase přes spoustu schodů dolů. Nedaleko od stanice Kamijačó bylo nakladatelství, kde pracoval. Malý podnik se specializací na publikace pro turisty, cestující do zámoří.
Ten večer asi v půl jedenácté zahlédl cestou domů metrem při přestupu na Kasumigaseki muže bez ušního lalůčku. Mohlo mu být něco kolem pětapadesáti a vlasy měl už napůl šedivé. Vysoký, bez brýlí, ve staromódním tvídovém plášti, v pravici koženou aktovku. Měl namířeno z nástupiště hibijské trati na peron linky Čijoda a kráčel pomalu jako někdo, kdo je hluboce pohroužený do úvah. Jošija se bez jediného zaváhání vydal za ním. Než se nadál, uvědomil si, že má hrdlo vysušené jako kus staré kůže.
Jošijově matce bylo třiačtyřicet, nevypadala ale ani na pětatřicátnici. Měla pravidelné rysy a působila velice úpravně. Zásluhou přísné diety a náročných cvičení prováděných denně ráno i večer měla krásně udržovanou postavu a svěží pleť. Protože navíc mezi ní a Jošijou nebylo víc než osmnáct let, v jednom kuse si ji pletli s jeho starší sestrou.
K tomu všemu ještě měla jen velmi chabé vědomí sebe samé jako matky. Nebo možná byla prostě jenom excentrická. I poté, co Jošija postoupil na nižší střední a začala se mu zapalovat lýtka, chodila doma jen tak beze všeho ve spodním prádle, a občas dokonce i úplně nahá. Ložnice měli samozřejmě oddělené, jenže jakmile se jí vprostřed noci udělalo smutno, vpadla skoro neoblečená do jeho pokoje a zavrtala se k němu do peřin. A pak se k Jošijovi přivinula jako nějaký pes nebo kočka a usnula. Dobře věděl, že to matka nemyslí nijak zle, lehko mu v takových chvílích ale zrovna nebývalo. Musel zaujímat ty nejnepřirozenější pózy, aby nepoznala, že má erekci.
V obavách, že se s matkou zaplete do osudného vztahu, se Jošija snažil, co to šlo, shánět přítelkyně na nezávazný sex. Pokud žádná taková nebyla zrovna nablízku, schválně pravidelně masturboval. Když postoupil na vyšší střední, chodil dokonce za peníze z brigád do masážních salonů. Spíš než z nějakého přebytku sexuálních choutek poháněl takové jeho chování strach a obavy.
Nejspíš už měl ve vhodný okamžik dávno odejít z domu a začít žít sám. Tou myšlenkou se něco natrápil i samotný Jošija. Leželo mu to v hlavě, když se dostal na vysokou školu, i tehdy, když začal pracovat. Nakonec ale nedokázal domov opustit ani teď, ve svých pětadvaceti. Mimo jiné i proto, že si neuměl ani představit, co by jeho matka, zanechaná sama sobě, mohla asi všechno vyvést. Už bezpočtukrát se musel snažit, co měl sil, aby jí zabránil převést její náhlé a často destruktivní (a těmi nejlepšími úmysly vedené) vrtochy ve skutek.
A pak, říct jí jen tak beze všeho, že odchází z domu, rozpoutal by se nejspíš pěkný cirkus. Matku ještě dozajista v životě nenapadlo, že by někdy ona a Jošija mohli bydlet každý zvlášť. Pamatoval si jako dnes, jak moc ji ranilo a rozrušilo, když jí ve třinácti oznámil, že odpadá od víry. Po dva týdny skoro nevzala do úst, nepromluvila slovo, nekoupala se, nečesala, ani si neměnila spodní prádlo. A když dostala menstruaci, neudělala s tím skoro nic. Tak špinavou a zanedbanou Jošija matku ještě nikdy neviděl. I jen z pomyšlení, že by se něco podobného mělo ještě někdy opakovat, se mu dělalo nevolno.
Otce Jošija neměl. Od samého narození neměl nikoho jiného než matku. Jeho tatínek byl totiž Pán (tak nazývali svého Boha), jak mu matka opakovala pořád dokola už odmalička. Je to Pán, a tak nemůže být nikde jinde než jen v nebíčku. Nemůže bydlet spolu s nimi. Ale protože je jeho tatínek, tak se o svého Jošiju ve dne v noci stará a dává na něj pozor.
To samé mu řekl i pan Tabata, který Jošijovi od dětských let dělal poručníka.
„Je pravda, že na tomhle světě tatínka nemáš. Jistě sis proto také od leckoho musel ledacos nepěkného vyslechnout. Většina lidí kolem nás má bohužel na očích šupiny a nedokáže rozpoznat, co je pravda. Ten, který je ale tvým otcem, milý Jošijo, je vlastně celým naším světem samotným. A ty vyrůstáš ze všech stran obklopen Jeho láskou. Musíš na to být pyšný a žít, jak se sluší a patří.“
„Jenomže Bůh je tu přece úplně pro všechny,“ odporoval mu Jošija, tou dobou čerstvý prvňáček. „Ale tatínka, toho má každej svýho vlastního, nebo ne?“
„Poslouchej dobře, Jošijo. Ten, který je tvým otcem, se před tebou jednoho dne zjeví, a to jen pro tebe samotného. Možná se s Ním potkáš v okamžiku, kdy to nebudeš čekat, na místě, kde to nebudeš předvídat. Pokud ale začneš pochybovat, pokud začneš ztrácet víru, mohl by se v tobě zklamat a nikdy se ti neukázat. Rozumíš mi?“
„Rozumím.“
„Budeš si jednou provždycky pamatovat, co jsem ti právě řekl, viď?“
„Budu, pane Tabato.“
Popravdě řečeno to ale Jošijovi nešlo zrovna dvakrát pod nos. Opravdu si totiž nepřipadal jako nějaké zvláštní „dítko boží“. Ať o tom hloubal, jak chtěl, byl opravdu jen docela normální děcko, jakých je všude plno. A vlastně se docela dobře dal označit i za dítě mírně pod normál. V ničem nevynikal a na co sáhl, to pokazil. A na tom se po celou základní školu vůbec nic nezměnilo. Jeho prospěch ještě jakž takž ušel, ale sportovní výsledky byly beznadějné. Běhal moc pomalu, celý se u toho kymácel, a že byl krátkozraký, byl na tom bídně i co do zručnosti. Při zápasech v baseballu nedokázal v poli chytit málem ani jeden míč. Spoluhráči brblali, holky v publiku se mu pohihňávaly.
Než šel večer spát, pomodlil se k Bohu, svému otci. Budu v Tebe navěky, beze změny, neochvějně věřit, dej ale prosím, ať konečně zvládnu chytat při baseballu míče ve vnějším poli. To mi bude úplně stačit. Nic jiného (aspoň pro tuhle chvíli) po Tobě nežádám. Pokud by Bůh doopravdy byl jeho otcem, mohl by přece takové jeho přání vyslyšet. Prosba ale zůstala nevyplněná. Míče mu při chytání dál beze změny padaly z lapací rukavice.
„Jošijo, tys zapochyboval o našem Pánu,“ vytkl mu důrazně pan Tabata. „Modlit se, to není samo o sobě nic špatného. Musíš se ale modlit za mnohem větší, za mnohem obsáhlejší věci. Modlit se za něco tak konkrétního a ještě si určovat podmínky, to opravdu není správné.“
Když bylo Jošijovi sedmnáct let, prozradila mu matka tajemství (nebo jak to vlastně nazvat) jeho narození. Řekla mu tehdy, že už je pomalu čas, aby se to dozvěděl.
„Když mi ještě nebylo ani dvacet, žila jsem v hluboké temnotě,“ vyprávěla mu. „V mé duši panoval takový chaos a zmatek jako v moři zbrusu nového bahna. Světlo pravdy se mi skrývalo za temnými mračny. A tak se stalo, že jsem, úplně bez lásky, obcovala s mnoha různými muži. Víš, co je to obcovat?“
Jošija pravil, že ví. Když šlo o sexuální záležitosti, používala matka občas úděsně staromódní výrazy. On sám už měl tou dobou za sebou podobné „obcování bez lásky“ hned s několika ženami.
Matka vyprávěla dál. „Poprvé jsem otěhotněla ve druhém ročníku na vyšší střední škole. Nepřikládala jsem tomu tehdy zvláštní důležitost. Zašla jsem do nemocnice, kterou mi doporučila kamarádka, a nechala jsem si udělat potrat. Gynekolog byl mladý a laskavý člověk, a po zákroku mi udělal přednášku o antikoncepci. Interrupce vám neprospívá ani po fyzické, ani po psychické stránce, a navíc hrozí riziko pohlavních chorob, proto vždycky musíte používat tohle, pravil a předal mi zbrusu novou krabičku kondomů.
Řekla jsem mu, že kondom pochopitelně používám pokaždé. ‚V tom případě musel být špatně nasazený. To byste nevěřila, kolik lidí v téhle věci chybuje,‘ řekl mi na to on. Takovou hloupou nánu ze mě ale opravdu dělat nemusel. Na antikoncepci jsem dávala opravdu velký pozor. Kondom jsem muži nasadila vždycky vlastníma rukama, hned jak jsme se svlékli. Říkala jsem si totiž, že na muže není spolehnutí. Víš, co je to kondom, ne?“
Jošija ji ujistil, že to ví.
„O dva měsíce později už jsem v tom byla zase. Otěhotněla jsem, i když jsem si dávala mnohem větší pozor než předtím. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Ale nedalo se nic dělat, šla jsem zas ke stejnému doktorovi jako předtím. Uviděl mě a spráskl ruce. ,Copak jsem vám jen docela nedávno neříkal, že si musíte dávat pozor? Na co proboha myslíte?‘ Rozplakala jsem se a popsala mu, jak velký pozor jsem při obcování dávala na antikoncepci. Vůbec mi ale nevěřil. ,Tohle by se nikdy nemohlo stát, kdyby byl kondom nasazený pořádně,‘ pokáral mě.
Bylo by to celé na dlouhé povídání, ale asi za půl roku došlo k tomu, že jsem, následkem podivného vývoje událostí, obcovala i s tímhle doktorem. Bylo mu v té době třicet a byl ještě svobodný. Vedl sice nudné řeči, ale jinak to byl upřímný a slušný člověk. Scházel mu pravý ušní lalůček, protože mu ho, když byl ještě malý, ukousl pes. Šel prostě jen tak po cestě a skočil na něj úplně cizí, veliký černý pes a ukousl mu ucho. Ještě dobře, že to byl jenom lalůček, nechal se slyšet. Bez toho se ještě dá docela dobře žít. Ztratit dejme tomu nos by bylo mnohem horší. V tom jsem mu i já musela dát v duchu za pravdu.
Během doby, co jsem s ním chodila, jsem se pomalu zvládla navrátit do normálního stavu. Když jsme spolu obcovali, netrápily mě už žádné starosti. Zamilovala jsem si i to jeho poloviční ucho. Byl tak zapálený do své práce, že mi dělal přednášky o antikoncepci i v posteli. Kdy a jak se má nasazovat kondom, kdy a jak se má sundávat. Prostě jsem měla tu nejlepší antikoncepci, které se nedalo nic vytknout. No, a přes to všechno jsem otěhotněla znovu.“
Zašla za svým milencem lékařem a oznámila mu, že je nejspíš těhotná. Vyšetřil ji a její podezření potvrdil. K otcovství se však odmítl hlásit. Řekl jí, že jako odborník použil ty nejlepší antikoncepční metody. Z čehož vyplývá, že musela mít poměr ještě s někým jiným.
„Hrozně mě tím ranil. Byla jsem celá bez sebe zlostí. Chápeš, jak moc mi ublížil, viď?“
Jošija ji ujistil, že chápe.
„Když jsem s ním chodila, neobcovala jsem ani jedinkrát s žádným dalším mužem. On mě ale přesto neměl za nic víc než za nějakou špinavou couru, co je schopná všeho. Od té doby jsme se víckrát neviděli. Na potrat jsem nešla. Chtělo se mi na místě umřít. Kdyby mě tehdy, když jsem se zoufalá potácela ulicemi, neoslovil pan Tabata, nejspíš bych opravdu nasedla na výletní loď na ostrov do Óšimy a cestou se vrhla z paluby do moře. Smrt mi vůbec nenaháněla hrůzu. Kdybych to tehdy udělala, tak bys pak Jošijo samozřejmě nepřišel na tento svět. Díky vedení pana Tabaty jsem ale byla zachráněná. Konečně jsem objevila světlo pravdy. A s pomocí ostatních věřících jsem pak porodila na tento svět tebe.“
Pan Tabata matce tenkrát řekl následující.
Takovou pozornost jste věnovala antikoncepci, a přece jste otěhotněla. A to ne jednou, ale hned třikrát za sebou. Pořád ještě si myslíte, že je to náhoda? Já si to nemyslím. Náhoda, opakovaná třikrát po sobě, už není žádnou náhodou. Ten počet, tři, to je dozajista znamení, které vám sesílá Pán. Jinými slovy, slečno Ósaki, Pán chce, abyste počala dítě. Dítě, které, slečno Ósaki, není dítětem nikoho z tohoto světa. Jeho otcem je On, Pán, co sídlí na nebesích. Chtěl bych proto chlapce, který se vám má narodit, pojmenovat Jošija, Dobrý.
Přesně podle proroctví pana Tabaty se jí skutečně narodil chlapec, dostal jméno Jošija, a matka začala žít jako služebnice Boží, bez dalšího obcování s kýmkoli.
„To ale znamená,“ odvážil se jí Jošija celý nesvůj skočit do řeči, „že biologicky vzato je můj táta ten pan doktor z gynekologie, ne?“
„Ne, Jošijo. Antikoncepce toho muže byla dokonalá. Takže, jak už laskavě pravil pan Tabata, je tvým otcem samotný Pán. Nevzešels na tento svět z tělesného obcování, ale z vůle Páně,“ probodávala ho matka planoucími zraky.
Zdálo se, že tomu máti celým srdcem věří. Jošija byl ale přesvědčený, že je jeho pravým otcem doktor z gynekologie. Ten kondom tehdy musel mít nějakou vadu. Nic jiného prostě nepřicházelo v úvahu.
„A dozvěděl se ten pan doktor někdy, že jsem se narodil?“
„Myslím, že ne,“ řekla matka. „Nemůže o tom vědět. Pak už jsme se nikdy neviděli, ani jsem mu nepsala.“
Muž nastoupil do vlaku linky Čijoda, směr Abiko. Jošida za ním, do stejného vagonu. Po půl jedenácté večer už v metru nebylo tak plno. Muž se usadil na sedadle, vytáhl z aktovky časopis, otevřel na rozečtené stránce. Vypadalo to na nějaký odborný list. Jošida usedl naproti, otevřel noviny, které nesl v ruce, a předstíral, že čte. Muž byl štíhlý, s až přehnaně vážnými, ostře řezanými rysy. Cosi z jeho vzezření napovídalo na lékaře. I jeho věk souhlasil. A scházel mu i pravý ušní lalůček. Vypadalo to opravdu bezmála, jako by mu ho ukousnul nějaký pes.
Jošija instinktivně vycítil, že má mimo všechnu pochybnost před sebou svého biologického otce. Který ovšem asi ani netuší, že po světě chodí někdo jako on, jeho vlastní syn. A i kdybych mu to teď oznámil, nejspíš mi to jen tak neuvěří. Udělal tehdy přece coby odborník všechno proto, aby zabránil početí.
Vlak projel Šin Očanomizu, Sendagi i Mačiju a nakonec vyjel na povrch zemský. S každou stanicí, kde stavěli, ubylo ve vagoně cestujících. Muž ale nekoukal napravo nalevo a dál jen četl časopis. Nevypadalo to, že by se snad chtěl začít zvedat ze sedadla. Jošija po muži tu a tam loupl očima, dál bez zájmu pročítal večerník, a do toho všeho se pomalu rozpomínal na události uplynulé noci. Spolu se svým dobrým kamarádem z vysoké a dvěma jeho známými dívkami se vydali napít na Roppongi. Pak si ještě vzpomněl, že si všichni čtyři vyrazili na disko. To všechno se mu ještě jakž takž vybavilo. Takže se s těmi dívkami, co šli s nimi, nakonec vyspal? Ale ne, nejspíš k ničemu nedošlo. Při té opici, kterou si pořídil, nemohlo být o nějakém obcování ani řeči.
Společenská rubrika večerníku se pořád bez jediné změny utápěla v záplavě článků o zemětřesení. Máti spolu s ostatními z věřících dozajista nocují v zařízení, které Obec vlastní v Ósace. Každé ráno nacpou batohy vším potřebným, rozjedou se vlakem, kam až se dá dojet, a pak pěšky přes silnice zasypané hromadami suti doputují až do Kóbe, rozdávat lidem humanitární pomoc. Mnohdy takhle nesou na zádech i patnáct kilo, řekla mu matka do telefonu. Jošijovi se to všechno zdálo daleko hotové světelné roky, od něj samotného, i od toho pána, který tu sedí naproti němu a s takovým zápalem pročítá časopis.
Než vychodil základní školu, brávala s sebou máti Jošiju jednou týdně na misie. Měla v nich nejlepší výsledky z celé Obce. Byla krásná, mladá, zdála se být (a taky opravdu byla) z dobré rodiny, byla i přitažlivá. A navíc ještě vedla za ruku malého chlapce. S někým takovým před sebou ztratila většina lidí ostražitost. Začali si říkat, že i když je jim nějaké náboženství ukradené, nebude snad vadit, když si poslechnou, co jim tahle paní chce říct. Tak chodila dům od domu, oblečená v jednoduchém kostýmku (který ovšem pěkně podtrhoval její křivky), rozdávala lidem evangelizační letáčky, celá rozzářená nenuceně vyprávěla o tom, jaké že je štěstí mít víru, a každého, koho něco trápí a souží, zvala, ať jen přijde mezi ně.
„Nikomu nic nenutíme, jen nabízíme,“ říkala nadšeným hlasem a oči jí plály. „I já sama kdysi dávno, v dobách, kdy má duše ještě bloudila v hluboké temnotě, našla v tomto učení spásu. Byla jsem tehdy rozhodnutá, že se i s tímhle dítětem, které jsem tehdy nosila pod srdcem, vrhnu do moře a utopím. Ruka Páně, který sídlí v nebi, mi však seslala záchranu, a teď se spolu s mým děťátkem, i spolu s naším Pánem těšíme z nádhery života.“
Jošijovi to obcházení cizích dveří ruku v ruce s matkou ani nepřišlo moc zatěžko. Při takových příležitostech na něj máti bývala obzvlášť laskavá a měla teplé ruce. Stávalo se každou chvíli, že je někde nevybíravým způsobem vyhodili ode dveří, o to radši ale byl za každé laskavé slovo. A když se jim povedlo získat nového věřícího, dmul se Jošija celý pýchou. Říkal si, že si ho teď jeho tatínek Pán Bůh bude možná o něco víc všímat.
Krátce poté, co postoupil na první stupeň střední školy, však Jošija od víry odpadl. Jak se v něm začala probouzet nezávislá osobnost, bylo mu čím dál víc zatěžko jen tak mlčky přijímat svérázná striktní přikázání Obce, dost dobře neslučitelná s běžnými společenskými konvencemi. To však nebyl jediný důvod. Jádro věci spočívalo v tom, že Jošiju od víry definitivně odcizoval nebetyčný chlad toho, kdo měl být jeho otcem. Jeho temné, těžké a mlčící srdce z kamene. Synovo odpadnutí od víry máti těžce zdeptalo, Jošiju však v jeho rozhodnutí zviklat nedokázala.
Vlak stavěl skoro na samých hranicích Tokia, jen kousek před prefekturou Čiba, když muž zastrčil časopis zpátky do tašky, zvedl se ze sedadla a zamířil ke dveřím. I Jošija hned vystoupil ven. Muž vytáhl z kapsy tramvajenku a prošel turniketem. Jošijovi nezbylo než vystát frontu a dorovnat u východu jízdné. I přesto se ještě jakž takž stačil dostat ven zrovna ve chvíli, kdy muž nasedal do jednoho z taxíků čekajících před nádražím. Jošija nastoupil hned do dalšího a vytáhl z peněženky zbrusu novou desetitisícovku.
„Mohl byste prosím vás jet za tím vozem?“
Řidič si s pochybovačným výrazem přeměřil nejprve Jošiju, pak desetitisícijenovou bankovku.
„Pane, je všechno v pořádku? Nerad bych se do něčeho zapletl, víte?“
„Ne ne, nic neriskujete, nebojte,“ ujistil ho Jošija. „Obvyklá detektivní sledovačka.“
Šofér mlčky převzal deset tisíc jenů a nastartoval vůz. „Jízdný mi ale zaplatíte zvlášť, podle taxametru, ano?“
Oba vozy projely nákupní ulicí, kde už měly všechny obchody spuštěné rolety, minuly několik potemnělých prázdných parcel, pak i velikou nemocnici s rozzářenými okny, projely kolem pozemků, kde se nahloučené na sebe řadily spousty laciných obytných domků, připravených k prodeji. Dopravní ruch byl téměř roven nule, a tak sledování nebylo ani zvlášť těžké, ani vzrušující. Šofér dával pozor, aby nebyli nápadní, a co chvíli prodloužil, nebo naopak zkrátil vzdálenost mezi oběma auty.
„To děláte na nějaký nevěře, nebo co?“
„To ani ne. Spíš na takovým menším headhuntingu. Přetahování lidí mezi firmama, víte.“
„Jo ták,“ vydechl řidič překvapeně. „No, to už to lanaření hlav stačilo nabrat pěkný obrátky. To jsou mi teda věci.“
Domků kolem ubývalo a za chvíli vjeli do míst, kde se kolem řeky táhly jenom továrny a skladiště. Nikde živá duše, jen zbrusu nové, protivně nápadné pouliční osvětlení. Když projížděli kolem dodaleka se táhnoucí betonové zdi, taxík před nimi najednou zastavil. Současně s tím, jak se rozsvítila červená brzdová světla, dupnul i řidič Jošijova taxíku na brzdu a zastavil asi o sto metrů za ním. Vypnul i reflektory. Světlo rtuťové výbojky mlčenlivě dopadalo na černý asfalt silnice, vedle které už kromě zdi nebylo k vidění vůbec nic. Vrcholek zdi byl, snad pro výstrahu světu, hustě obehnán ostnatým drátem. Dveře taxíku před nimi se otevřely a zdálky bylo vidět, že muž s chybějícím lalůčkem vystoupil. Jošija beze slova podal řidiči desetitisícovku a dvě další tisícijenové bankovky.
„Poslyšte, pane, v těchhle končinách na taxíka zrovna nenarazíte a vracet se pak odsud budete kdovíjak. Nemám na vás počkat?“ ozval se řidič.
Jošija odmítl a vystoupil z vozu.
Poté co muž vystoupil z taxíku, neotočil se už napravo ani nalevo a pustil se kupředu po rovné cestě podél betonové zdi. Krok měl pomalý a pravidelný, zrovna jako když kráčel po nástupišti metra. Vypadal bezmála jako dokonalá mechanická loutka, kterou přitahuje nějaký magnet. Jošija ohrnul límec kabátu nahoru, vzniklou mezerou občas vyfoukl bílý obláček dechu, a s takovým odstupem, aby to nebylo nápadné, se pustil za mužem. Do uší doléhal jen anonymní klapot mužových kožených bot. Gumové podrážky Jošijových mokasínů naopak nevydávaly žádný zvuk.
Kolem ani stopy po lidské přítomnosti, všecko působilo jako dočasná, iluzorní scenerie ze snu. Za koncem dlouhé zdi se rozprostíralo vrakoviště. Plot z drátěného pletiva, za ním vršící se haldy aut. Opršelých nesčetnými dešti, ve světle rtuťových výbojek pak navíc připravených o veškerou barvu. Muž kolem nich kráčel dál a dál.
Jošija tomu přestával rozumět. K čemu to je, vystupovat z taxíku zrovna v takovéhle omšelé pustině, kde není vůbec nic? Není snad ten muž na cestě domů? Ale možná, že to prostě jen vzal trochu oklikou. Únorová noc však byla na procházky trochu moc studená. Silnicí občas zavál mrazivý vítr, jako by chtěl Jošiju zezadu popohnat.
Za vrakovištěm se znovu nějakou dobu táhla nepřívětivá betonová zeď, do které se v jednom místě zařezávala úzká ulička. Muž do ní bez váhání zahnul jako někdo, kdo se tu dobře vyzná. V uličce bylo temno a nedalo se rozpoznat, co se v ní vlastně skrývá. Jošija na okamžik zaváhal, pak ale vkročil do temnoty za mužem. Dostal se přece až sem. Teď už nemůže couvnout.
Byla to uzounká cesta, sevřená po obou stranách vysokými zdmi. Úzká tak, že by se v ní snad ani nevyhnuli dva lidé, temná jako dno nočního moře. Teď už mohl spoléhat jen na zvuk mužových kroků. Kráčel dál před Jošijou stejným tempem jako doposud. Jošija se toho zvuku držel jako klíště a dál jen postupoval krůček po krůčku světem, kam nepronikne žádné světlo. A potom kroky ztichly.
Všimnul si snad muž, že je sledován? Zastavil se, zatajil dech, naslouchá, co se děje za ním? Jošijovi se ve tmách sevřelo srdce. Nedbal ale na jeho bušení a dál pokračoval kupředu. To je přece sakra jedno, jestli ho teď chlap chce seřvat za to, že ho sleduje, můžou si aspoň rovnou promluvit. Třeba se to nakonec vyřídí o to rychleji. Ulička však vzápětí končila. Byla totiž slepá. V další cestě bránil drátěný plot. Jen při bližším pohledu bylo vidět, že je v něm díra zrovna tak velká, co by se protáhl člověk. Někdo ji tam musel prolomit. Jošija si přitáhl cípy kabátu a v dřepu tím otvorem prolezl.
Na druhé straně plotu se prostírala širokánská pláň. A vlastně ne, nebyla to jen taková pláň. Vypadalo to na nějaký stadion. V bledém svitu měsíce se Jošija zvednul a napnul zrak, aby se porozhlédnul kolem sebe. Muže nikde vidět nebylo.
Bylo to baseballové hřiště. Jošija právě stál zhruba uprostřed vnějšího pole. Tráva kolem byla udupaná a jen ve vnitřním poli se jako jizva bělala holá zem. U domácí mety daleko naproti se jako černá křídla zvedala zadní síť a ze země jako boule vyčníval nadhazovací pahorek. Vnější pole bylo obehnané drátěnou sítí. Ve větru, svištícím přes stadion, letěl odnikud nikam prázdný pytlík od bramborových chipsů.
Jošija strčil obě ruce do kapes u kabátu a se zatajeným dechem čekal, jestli se něco nestane. Nedělo se ale vůbec nic. Zapátral pohledem napravo, nalevo, kolem nadhazovacího pahorku, na zemi u svých nohou a pak i na nebe nad sebou. Plulo po něm několik shluků mraků s jasně řezanými obrysy. Měsíční světlo barvilo jejich okraje do podivného odstínu. Z trávy slabě zavánělo psí hovno. Muž zmizel. Nezbyla po něm ani stopa. Být tu teď pan Tabata, řekl by mu asi: Vidíš vidíš, Jošijo, vpravdě nečekanými způsoby se nám zjevuje náš Pán.
Pan Tabata však před třemi lety zemřel na rakovinu uretry. Jestlipak ani tehdy, když měl posledních pár měsíců tak strašné bolesti, že i jen dívat se na to bylo samo o sobě utrpením, jestlipak ani tehdy jednou jedinkrát nezapochyboval o Bohu? Jestlipak se k němu nemodlil, aby mu aspoň trochu ulehčil jeho utrpení? Jošijovi připadalo, že by na takovu modlitbu (a nakrásně za konkrétní věc a s jasnými podmínkami) býval pan Tabata měl svaté právo. Když přece tak přísně dodržoval všechna ta náročná přikázání, aby byl Bohu co nejblíž. A navíc – napadlo najednou Jošiju – jak to, že člověk o Bohu zapochybovat nesmí, přestože Bůh o člověku pochybuje a sesílá na něj zkoušky?
Slabě ho bolelo ve spáncích, nedokázal ale rozlišit, jestli je to ještě vinou kocoviny nebo snad něčeho jiného. Zamračil se, vytáhl ruce z kapes a dlouhými kroky pomalu zamířil k domácí metě. Ještě před docela malou chvilkou sledoval se zatajeným dechem toho muže, co snad mohl být jeho otcem. Kromě toho neměl v hlavě už skoro nic jiného. A tak se tedy ocitl tady, na baseballovém hřišti v neznámé čtvrti.
Jenomže spolu s tím, jak se mu mužova postava vytratila z očí, přestalo mu jako mávnutím proutku být jasné, co je vlastně na tom, co tu právě podniká, tak důležitého. Samotný smysl jeho počínání se zhroutil a zmizel v nenávratnu. Bylo to docela stejné jako s tím chytáním ve vnějším poli, které pro něj kdysi v jednu chvíli bylo málem otázkou života a smrti, a na které si pak zanedlouho už ani nevzpomněl.
Co jsem si od tohohle všeho vlastně sliboval? ptal se Jošija za chůze sám sebe. Chtěl si snad ověřit nějaké pouto k věcem tady? Toužil se zapojit do nového příběhu, dostat nějakou lepší roli? Asi ne, pomyslel si. O tohle mu nešlo. Nejspíš se tu honil jako pes za jakýmsi chvostem tmy, kterou si nese v sobě. Náhodou se mu jej podařilo zahlédnout, stopovat, pověsit se na něj, aby mu nakonec zmizel uprostřed ještě mnohem hlubších temnot. A teď už ho asi nikdy neuvidí.
Jeho duše v ten moment spočinula v tichém, projasněném bodě prostoru a času. Ten muž mohl být jeho pravým otcem, mohl to být Bůh, anebo to prostě byl jen nějaký cizí chlap, který náhodou přišel o ucho, ale to už nehrálo roli. I tak tu byla jasně cítit přítomnost zjevení, svátosti. Měl by asi začít vzdávat chválu.
Vystoupil na nadhazovací pahorek, stanul na ošoupané metě, a tam se co měl síly protáhl. Propletl prsty obou rukou a zvedl je vysoko nad hlavu. Nasál do plic studený noční vzduch a ještě jednou vzhlédl k měsíci. Byl obrovský. Čím to, že se měsíc v některé dny jeví větší a jindy zase menší? U první a třetí mety stály malé prkenné tribunky pro diváky. Uprostřed únorové noci na nich samozřejmě nikdo neseděl. Jen tady studeně stály za sebou, tři řady rovných holých prken, každá o stupínek výš. Za zadní sítí stály nějaké ponuré budovy bez oken, nejspíš nějaká skladiště. Nikde nezahlédnul jediné světélko. Nezaslechl jediný hlásek.
Na vrcholku pahorku začal Jošija kroužit rukama. A k tomu do rytmu vykopávat nohama dopředu a do strany. Po chvilce takového tancování se postupně zahřál a začal se po těle zase cítit normálně. Než se nadál, zjistil, že už ho skoro ani nebolí hlava.
Dívka, se kterou dlouhou dobu chodil na vysoké, mu říkávala Žabáku. Protože prý tancoval jako žabák. Jeho přítelkyně tancovala ráda a často s Jošijou zašla na disko. „Ty máš hrozně dlouhý ruce i nohy, a když tancuješ, tak se celej kymácíš. Ale jseš při tom hrozně roztomilej, vypadáš jako žabák na dešti,“ říkávala mu.
Jošiju to od ní trochu mrzelo, ale jak spolu chodili a byli každou chvíli na diskotéce, nakonec se mu tanec pomaličku polehoučku zalíbil. Když se celý pohroužil do pohybu v rytmu hudby, jasně vnímal, jak se přirozený rytmus jeho těla spojuje se základním rytmem světa, jak s ním začíná dýchat. Vzdouvání přílivu, vítr vířící nad pláněmi, koloběhy vesmírných těles – nic z toho už mu rozhodně nepřipadalo jako věci, které se ho nijak netýkají.
Ta dívka tvrdila, že ještě nikdy neviděla penis tak velký jako Jošijův. Nepřekáží ti taková kláda při tanci, vyptávala se, když ho držela v ruce. Jošija ji ujistil, že nijak zvlášť. Penis měl opravdu hodně veliký. Už od dětství vždycky ten největší ze všech. Nepamatoval se ale, že by to pro něj někdy byla zvláštní výhoda. Několikrát se mu i stalo, že ze sexu nebylo nic, z důvodů, že je údajně moc velký. Předně byl moc veliký i z estetického hlediska. Tak těžkopádný, že už od pohledu působil neohrabaně a hloupě. Snažil se, co to šlo, aby s ním nikomu nepřišel na oči. „Že máš tak velkého pindíka, Jošijo, je znamení, že jsi dítě Boží,“ říkávala mu matka s naprostým přesvědčením, a Jošija tomu beze zbytku věřil. Pak mu to ale od jisté chvíle začalo celé připadat absurdní. Já se tu modlím, abych svedl chytat míče při baseballu, a pámbu mi místo toho nadělí největšího ptáka ze všech. To je teda transakce, jakou svět neviděl.
Sundal brýle a uložil je do pouzdra. Tohle tancování není vůbec špatná věc, napadlo ho. Je to vážně docela fajn. Se zavřenýma očima, s bílým měsíčním světlem na kůži se Jošija dal do osamělého tance. Zhluboka se nadechl a vydechl. Nemohl přijít na žádnou příhodnou melodii, která by mu sedla do nálady, a tak se roztančil podle ševelící trávy a plynoucích oblak. Jak tak tancoval, měl najednou dojem, jako by ho někdo odněkud sledoval. Velice živě tu vnímal sebe sama pod čímsi upřeným pohledem. Cítil to na těle, na kůži, cítil to v kostech. Bylo mu to ale jedno. Ať je to, kdo je to, jen ať se dívá, když se mu chce. Každé dítě Boží si přece může zatancovat, no ne?
Došlapoval znovu a znovu na zem a s grácií kroužil rukama. Jeden pohyb přecházel plynule do druhého, ten zase samočinně vplýval do třetího. Tělo opisovalo bezpočetné obrazce. Byl tu řád, byly tu variace, byla tu improvizace. Byly tu rytmy ve skrytu jiných rytmů, byly tu i neviditelné rytmy vklíněné do rytmických mezer. Jasně vnímal, jak se na klíčových místech navzájem složitě proplétají. Viděl les plný zvířat, ukrývajících se v něm jako na obrazech se zrakovými klamy. Některá z nich byly nevídané, děsivé obludy. Tím lesem bude už možná muset zanedlouho projít. Nenahánělo mu to však strach. Vždyť to přece byl les, který si nese sám v sobě. Les, který vybudoval on sám. Zvířata, která náleží jen jemu samému.
Jošija nevěděl, jak dlouho pokračoval v tanci. Musela to však být dlouhá doba. Tancoval tolik, že se celý zpotil v podpaždích. A pak mu najednou přišly na mysl všechny věci, skrývající se pod zemí, na kterou on právě šlape. Myslel na zlověstné zvuky, znějící ze samého dna hluboké tmy, na lidem neznámé temné proudy, přinášející žádost, na zmítající se slizkou podzemní havěť, i na zemětřasná hnízda, seismogenní zóny obracející města v hromady sutin. I to jsou všechno věci, které vytvářejí rytmus Země. Přestal tančit, popadl dech, a jako by nahlížel do bezedné díry, shlédl na zemi pod svýma nohama.
Myslel na matku ve vzdálených ulicích zničeného města. Co by se asi stalo, kdyby se tak čas vrátil zpátky a já se, takový jak jsem teď, náhodou setkal s matkou v mladých letech, kdy ještě její duše bloudila v hluboké tmě? Nejspíš by si oba mírou bahna zmatku v sobě odpovídali navzájem tak dokonale, že by se na ni okamžitě lačně vrhnul a pak neušel přísnému trestu. Ale co na tom? Když už je u toho, měl podobný trest schytat vlastně už dávno. Naprosto by si zasloužil, aby se v trosky obrátilo jeho vlastní město.
Když absolvoval vysokou, řekla mu jeho přítelkyně, že si ho chce vzít. „Chtěla bych se za tebe provdat, Žabáku. Žít s tebou, mít s tebou dítě. Kluka, co bude mít tak veliký péro jako ty.“
Jošija jí na to řekl, že si ji vzít nemůže. Doposavad nebyla příležitost, abych ti to řekl, ale já jsem syn Boží. Já se nemůžu oženit s nikým.
Fakt?
Fakt, ujistil ji. Fakticky. I když mě to samotnýho mrzí.
Jošija se shýbnul a nabral do dlaně písek u svých nohou. A pak ho zas nechal mezi prsty pomalu propadnout na zem. Mnohokrát to tak zopakoval. Studená, nesourodá hmota v prstech mu připomněla chvíli, kdy naposledy držel za vyhublou ruku pana Tabatu.
„Jošijo, já už tady dlouho nebudu,“ řekl pan Tabata chraptivým hlasem. Jošija se mu to pokusil vymluvit, ale pan Tabata jen zavrtěl hlavou.
„Tak je to přece v pořádku. Náš život na tomto světě není nic než chvilkový těžký sen, a já se díky vedení Páně dokázal jakž takž protlouct až sem. Než umřu, musím ti ale ještě něco říct. Je mi stydno to i jen vyslovit, říct ti to ale musím. Jošijo, bylo bezpočtu chvil, kdy jsem choval hříšné myšlenky vůči tvé matce. Jak sám víš, mám rodinu, kterou z celého srdce miluji. A tvá matka je navíc člověkem čistého srdce. Mé srdce ale přesto prudce prahlo po jejím těle. Nedokázal jsem se těm myšlenkám ubránit. Omlouvám se ti za to.“
Neomlouvejte se. Hříšné myšlenky jste vážně nechoval jen vy. I mne, jejího vlastního syna, ještě dnes pronásledují všelijaké hloupé fantazie. Jošija by to býval rád vyslovil. Jen by tím ale pana Tabatu zbytečně rozrušil. Tak jej alespoň vzal mlčky za ruku a dlouho ji držel ve své. Pokoušel se mu všechno sdělit jejím stiskem. Naše srdce přece nejsou z kamene. Kámen, ten se dost možná dřív nebo později rozpadne na prach. A pak už asi nikdo nepozná, jak vlastně vypadal. Lidská srdce se ale nerozpadají. Nemají žádný tvar a myje, ať jsou zlá anebo dobrá, můžeme bez omezení sdílet. Tanec je tady pro všechna dítka Boží. Příštího rána pan Tabata dodýchal.
Na vrcholku nadhazovacího kopce se Jošija v předklonu pohroužil do proudu času. Odněkud zdáli zaslechl slabé houkání sanitky. Zavanul vítr, roztančil stébla trávy, oslavil její píseň, a nakonec zase ustal.
Bože, vypravil ze sebe Jošija.
