Thailand
Ozvalo se hlášení. „Tamijapanófe. Naželé datlo práfé proletá oplastý stviženích trupulensí. Fráťte se prosím na sfá místa, a cápněte si pešnosní pási.“ Sacuki byla v tu chvíli zrovna pohroužená do nesouvislých úvah, a tak jí chvíli trvalo, než rozluštila smysl vzkazu, který thajská stevardka odříkala v poněkud pochybné japonštině.
Dámy a pánové, naše letadlo právě prolétá oblastí zvýšených turbulencí. Vraťte se proto prosím na svá místa a zapněte si bezpečnostní pásy.
Sacuki byla zpocená jak myš. To z toho vedra. Dočista jako by ji vařili v páře. Celá jen jen hořela a nylonové punčochy a podprsenka, které měla na sobě, jí byly nepříjemné k nesnesení. Kdyby tak mohla ze sebe všechno strhnout a udělat si pohodlí. Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe, ale vypadalo to, že vedro je tu opravdu jenom jí. Ostatní cestující tady v business class pospávali schoulení po ramena v dekách. To budou zase ty návaly horka. Sacuki se kousla do rtu. Pokusila se soustředit na jiné věci a na vedro už nemyslet. Otevřela stránky knihy, do které ještě před chvílí hleděla, a dala se do čtení. Zapomenout se ale samozřejmě nedalo. Tohle nebylo jen tak obyčejné horko. A do přistání v Bangkoku zbývá ještě velká spousta času. Stevardku, co šla právě kolem, poprosila o vodu. Potom vytáhla z kabelky pouzdro s léky a zapila hormonální tabletu, kterou si do té chvíle zapomněla vzít.
Klimakterium, to je dozajista jízlivé varování (anebo rovnou trest) bohů lidstvu za to, že si svévolně prodlužuje život, napadlo ji znovu. Ještě před nějakými sto a něco málo lety se lidé v průměru nedožívali ani padesátky a žena, která po menopauze žila ještě dvacet nebo třicet let, představovala naprosto ojedinělý případ. Jaké je utrpení žít v těle, do kterého přestaly vaječníky a štítná žláza vylučovat své hormony, nebo že může být nějaká souvislost mezi úbytkem estrogenu po klimakteriu a Alzheimerovou chorobou, nepředstavovalo tehdy problémy, se kterými si je třeba zvlášť lámat hlavu. Většinu lidí tenkrát mnohem víc trápilo pomyšlení, zda budou mít i zítra to štěstí, aby se pořádně najedli. Koho by podobné úvahy nakonec nepřivedly k otázce, jestli celý slavný rozvoj lékařské vědy náhodou nepřispěl jen k tomu, že se na povrch vyplavilo o to víc nových potíží, a ty staré že se leda rozpadly do podproblémů a ještě víc zkomplikovaly?
Krátce nato se ozvalo další hlášení. Tentokrát v angličtině. „Vážení cestující, pokud je mezi vámi přítomen lékař, žádáme jej laskavě, aby se přihlásil personálu letadla.“
Někdo z cestujících má zřejmě zdravotní problémy. Sacuki chvilku uvažovala, že se přihlásí, ale nakonec si to rozmyslela. Udělala to předtím v podobné situaci už dvakrát, v letadle ale pokaždé byl i praktický lékař, se kterým si pak leda překáželi. Takovíhle praktikové jednali s klidem ostřílených komandantů z bojiště a podobné odbornice na teorii patologie, jako byla Sacuki, poznali vždycky na první pohled. „Paní kolegyně, děkuji, tohle ale zvládnu i bez asistence. Běžte si prosím sednout, ano?“ řekli jí vždycky s chladným úsměvem. Pokaždé pak něco zablekotala a vrátila se zpátky na místo. A tam dál sledovala nějaký pitomý film.
Možná ale, že v letadle kromě ní už nikdo jiný s lékařským diplomem není. Anebo že pacient trpí závažnou poruchou štítné žlázy, způsobenou imunitním systémem. Pokud by tomu tak bylo – i když pravděpodobnost není příliš vysoká – mohl by snad i někdo jako já být užitečný. Chvilku si ještě dala pauzu a pak zazvonila na letušku.
* * *
Světový tyreoidologický kongres se konal po dobu čtyř dnů v konferenční síni hotelu Marriott v Bangkoku. Tyreoidologické kongresy vždycky spíš nežli konference připomínaly celosvětové rodinné srazy. Účastníci byli do jednoho samé lékařské kapacity na štítnou žlázu, téměř všichni se navzájem znali, a o kom to náhodou neplatilo, byl ostatním záhy představen. Jejich svět byl jen malý a omezený. Přes den probíhaly prezentace a panelové diskuze, večer se program rozpadl do nejrůznějších malých souk…
